KJELL OLA DAHL

KJELL OLA DAHL

SMRTÍCÍ

INVESTICE

1

Když otevřel oči, připadalo mu, že je má suché jako smirkový papír. Upřeně hleděl na šedobílý strop a věděl, že je ráno, věděl, že leží v cizí posteli, ale nevěděl proč.

Rozpomněl se, až když ucítil její teplou paži na prsou.

Venku svítalo. Do místnosti se začaly vkrádat stíny. Je ráno a on musí vstávat. Musí do práce.

Nemohli spát dlouho. Ve slabém světle viděl jen její siluetu. Kůže se jí v přítmí leskla. Lýtka a chodidla měla pod přikrývkou zmačkanou a skopanou na kraj postele.

Pomalu vstal. Opřel se o zeď a probíral se. Byl unavený.

Radši by si zase lehnul. Přetáhl by si deku přes hlavu a spal by dál. Kdyby v práci nebyl ten debil předák, který hned zkracuje mzdu, když člověk nepřijde do půl hodiny.

Je teprve půl šesté. Nemusí pospíchat.

Natáhl se pro trenýrky a zbytek svých věcí. Všechno si strčil pod paži a odešel do koupelny. Ze staromódního kohoutku začala téct teplá voda až po chvíli. Mezitím zíral na vlastní tvář v zrcadle. Bledý a neoholený obličej, dlouhé černé vlasy. Už by si je potřeboval umýt. Prohlížel si všemožné flakony a nádobky na poličce. Otočil se k sušáku na prádlo nad vanou. Na věšáku tiše visely malé, pokrčené kalhotky a dlouhé punčocháče. Pomalu se oblékl a pak si opláchl obličej.

Nejraději by se potichoučku vyplížil, nechce ji probudit.

Raději jí pak zavolá, možná dnes odpoledne nebo večer.

Jenže si musí v ložnici najít ponožky. Nikde nejsou, ani pod postelí.

Když se napřímil, zalupalo mu v kolenou. Ležela na posteli jako ve snu, tiše spala s koleny pod bradou. Bílá kůže a plné rty. Kratší světlé vlasy přes obličej.

Támhle jsou! Zmuchlané ponožky ležely pod poličkou s knihami.

Ozvala se rána. Narazil hlavou do police. Chytl se za zátylek a tiše zaklel. Zaslechl šustění přikrývky. Přitiskla se k němu. „Už jdeš?“

Její hlas zněl suše a ospale, kůži měla teplou. „Nechtěl jsem tě probudit.“

Trochu se zachvěl, když ucítil její neuvěřitelně vlhké rty.

„Moc ráda bych se stebou probouzela,“ zašeptala.

Pomalu mu nosem přejížděla po těle. Rukou jí přejel po bradavce. „Zavolám ti,“ řekl a s nechutí dosedl na dřevěnou židli u malého psacího stolu. Natáhl si ponožky. Hrála si s jeho vlasy.

Telefon na stole najednou zazvonil.

Hrčivý zvuk rozřízl potemnělou místnost. Vzhlédl.

Nehybně se dívala na telefon.

Políbil ji na břicho. Pěkný pupík, pomyslel si, zatímco ona se váhavě natahovala po telefonu, který stále vyzváněl.

„Může to být pro tebe?“

Větu zašeptala s nejistotou v hlase.

„Pro mě?“

Její obličej vypadal v ranním světle jako měkký stín.

„Nikdo neví, že jsem tady.“ Stále váhala.

„Tak ho vytáhni ze zástrčky. Když s nikým nechceš mluvit.“

Rychle telefon zvedla. „Ahoj, tady Reidun.“ Pronesla to energicky.

Na druhé straně ticho. „Ahoj, tady Reidun.“ Usmála se na něj. Dala si sluchátko pod bradu a znovu si začala hrát s jeho vlasy.

Na druhé straně se stále nikdo neozýval.

Cítil, jak mu vlasy shrnuje dozadu a něco s nimi provádí.

„Tak.“

Usmála se. Zamávala mu culíkem, který právě vytvořila. Proč ne, pomyslel si. Culík může vypadat dobře.

Hlavní je, že se líbí jí.

Sehnul se a zavázal si tkaničky, zatímco ona potřetí zopakovala své jméno. Žádná odpověď.

Prsa se jí zavlnila, když pokrčila rameny. Mlčky civěla na sluchátko. Zaslechli to oba. Tiché zacvaknutí. Neznámý přerušil spojení.

Pomalu zavěsila.

„Míváš často takové telefonáty?“

Otočila se a podívala se z okna.

„Ne,“ řekla nakonec. „Opravdu ne.“

Něco se stalo. Už nešeptali.

„Proč už musíš jít?“

Její hlas teď zněl trochu jinak.

„Musím být včas v práci. Stavím se ještě domů a převléknu se.“

„Měj se,“ zašeptal u dveří a znovu ucítil, jak mu při polibku změkla kolena. Čekal, až za sebou zavře, pak seběhl ze schodů, prudce otevřel domovní dveře, nadechl se a uslyšel, jak za ním zapadl zámek.

Na vyasfaltovaném zadním dvoře stál přístřešek na kola.

Branka v potemnělém průchodu byla zavřená. Nedala se otevřít ani zevnitř.

Zaraženě se vracel a zastavil se uprostřed dvora. Je zamčeno! Činžák se tyčil do výše, nepřemožitelný z obou stran. Jsou zamčené domovní dveře i branka. Ale napravo je jen dřevěný plot, ne cihlová zeď. Na druhé straně je nejspíš dům určený k demolici. Těžko říct. Přes plot nebylo vidět.

Ale možná by šel přelézt. Nebude vyšší než tři metry.

Kdyby jen nebyl omotaný ostnatým drátem. Byl sice rezavý, ale přesto se agresivně točil ve velkých kolech.

To půjde, pomyslel si a přistavil k plotu popelnici.

Kruci, to je rachot. Rychle vyskočit na víko. Popelnice se zakymácela. Přikrčit se, teď!

K čertu!

Ležel na zemi, civěl na potemnělá okna s bílými kříži.

Na nebi kroužil racek. Křičel. Sáhl si na hlavu. Má krev na rukou. Musí to zkusit znovu. Znovu postavit popelnici.

Teď. Plot zapraskal a ustoupil. Půjde to. Jednou nohou se vyšvihl a druhou přitáhl. Překulil se přes plot a uslyšel, jak mu ostnatý drát trhá nohavici.

Takže měl pravdu. Pozemek po demolici. Šedohnědé chomáčky trávy mezi zbytky červených cihel. Ještě jeden dřevěný plot a za ním je ulice. Ale není tak vysoký. Rozběhl se a vyskočil. Bunda se zahákla o ostnatý drát. Konečně je venku. Ticho. Jen v dáli bylo slyšet zvuk projíždějícího auta.

Oprášil si kalhoty. Košile mu vyklouzla z kalhot. Krvácel víc, než si předtím myslel. Vedle něj zastavilo taxi.

Vystoupili dva lidé, dlouhým krokem přichvátali k brance a otevřeli ji. Taxík odjel.

To je typické! Kdyby chvíli počkal, mohl ze dvora klidně vyjít.

Divný začátek dne, pomyslel si a došoural se k pootevřené brance. Když otevíral, branka zavrzala. Ocitl se znovu na dvoře. Došel k domovním dveřím. Teprve teď si všiml zvonků vedle dveří. Idiot! Kdyby zazvonil, sešla by dolů s klíčem a otevřela by mu. Na zvonku byl přilepený lísteček s jejím jménem. Modrá propiska, mírně rozmazané písmo. Při pohledu na jmenovku si vzpomněl na její kůži.

Mohl by jít nahoru. Lehl by si k ní a spal dál. Do dvanácti, do jedné. Společně by se probudili.

Zkusil dveře otevřít. Nebyly zamčené. Takže by klidně mohl jít nahoru. Z jedné z postranních uliček uslyšel zvuk tramvaje. Vybavil si, jak si hrála s jeho vlasy. Nerozhodně přešlapoval a podíval se na hodinky. Nedaleko někdo zabouchl dveře od auta, pak vešel brankou na dvůr. Jde proti němu.

Rozhodl se. Práce volá. Vyšel a pokynul na pozdrav přicházející osobě.

2

Doma si oblékl čerstvě vypraný pracovní oděv. Ještě má dost času. Na chvíli se natáhne na postel. Chtěl jen na chvíli zavřít oči, ale usnul a spal jako dítě. Zaspal předávání směny. Zapomněl si nastavit budík. Spal až do dvou odpoledne. Když se probral, vzpomněl si na ni. Myslel na včerejší večer, na její tělo. Jak se pod ním hýbala. Jak si pak lehla na bok, hlavu v dlaních, jak si pak povídali a prsty se navzájem dotýkali kůže.

Odešel od ní a do práce nakonec nešel, i když to neměl v plánu. Zmeškal šest hodin stoprocentní práce přesčas a ještě k tomu vyfasuje hádku s tím tlustoprdem předákem.

Ale do práce nezavolá. Hned by dostal vynadáno. Posadil se na posteli, zívnul, natáhl se pro telefon a vytočil její číslo.

Po několika zazvoněních se spojení automaticky přerušilo. Zavěsil a znovu zdvihl sluchátko. Ještě jednou vytočil její číslo a nechal telefon vyzvánět. Spojení se znovu přerušilo.

Takové zvonění člověk snadno přeslechne. Ale když má někdo malý byt a dveře jsou otevřené, tak to přece musí slyšet. Pokud se spojení přeruší, je jasné, že v bytě někdo je.

Když se nepřeruší, tak tam nikdo není. Horší je, když v bytě zřejmě někdo je, ale telefon zvoní dál. Neustávající vyzvánění znamená, že něco není v pořádku.

Když myjete schody na chodbě, nemůžete telefon slyšet. Ale tříleté děti ještě nevědí, co je dobré a co ne.

Tříletý Joachim měl malý kyblík s hadříkem, který dole na schodech mezi druhým a třetím patrem převrhl. Joachim se usmíval. „Voda,“ zvolal a usmál se a pak začal rychle umývat. Když byly schody suché, musela přijít maminka, aby mu kyblík znovu naplnila vodou. Přitom si všimla, že dveře do bytu Reidun Rosendalové jsou otevřené. Na schodišti byl pořád mírný průvan, takže dveře se téměř neslyšně pohybovaly sem a tam a zámek bouchal o rám dveří. Divné bylo to ticho v bytě. Byl to malý byt, takže sousedka by musela slyšet, že se v bytě něco děje. Mia Bjerkeová Reidun moc neznala, jen se zdravily, jak už to sousedky na schodišti dělají. Ale když už měla schody téměř z poloviny hotové, v Reidunině bytě zvonil telefon. Zvonil dlouho, a když konečně přestal, tak se rozezvučel nanovo.

Malý Joachim dole na schodišti se ozval: „Telefon, mami.“ Řekl to dvakrát. Pokaždé mu odpověděla, že telefon určitě zvoní tak dlouho, protože Reidun není doma.

Ale pak otevřela okno na odpočívadle na schodišti a Joachim tvrdil, že Reidun doma je. „Lžeš, mami,“ řekl Joachim.

Protože když Mia otevřela okno, vznikl na schodišti průvan. Možná kvůli náhlému poryvu větru. V každém případě táhlo tak moc, že se dveře do Reidunina bytu otevřely.

„Pojď sem, Joachime,“ zavelela přísně. A Joachim poslechl. Možná kvůli tónu, jakým Mia větu pronesla.

Možná proto, že postřehl zvuk, který se na schodišti najednou rozlehl.

Zvuk bosé nohy na podlaze v Reidunině bytě Mie prozradil, že celou tu dobu je někdo doma.

3

Hlavní komisař Gunnarstranda byl překvapen, když spatřil, kdo otevřel dveře. Nenechal se však vyvést z míry její reakcí ani pohledem, který na něj upřela, ba ani pohledem, který věnovala jeho služebnímu průkazu. Tenhle pohled znal a byl na něj zvyklý. Jeho drobná postava nevyzařovala ani za mák autority. Měří sto šedesát čtyři centimetrů i s ponožkami. Padesát sedm prožitých let na něm zanechalo stopy. Má obličej plný vrásek a lesklou, téměř plešatou hlavu. Poslední střapatý chomáček vlasů se drží zuby nehty. Několik řídkých vlasů, které si každé ráno slavnostně přehazuje od jednoho ucha k druhému.

Gunnarstranda si byl svého ubohého vzhledu vědom.

Proto chápal pohled, kterým jej počastovala. Jako když se díváte na podivný hmyz pod rohožkou u dveří.

Odpověděl jí širokým úsměvem. Všiml si, jak se její zmatek zvětšuje. Jenom málo lidí by od takového skrčka v ošuntělém kabátě s prsty zažloutlými od věčného kouření a v zaprané košili čekalo dvě řady bělostných zubů. Přitom však šlo jen o zubařskou zručnost. A speciální druh porcelánu. O ozdobu, kterou mu dopřála Edel po výhře v loterii. „Konečně budeš mít v té své puse pořádek,“ usmála se, zatímco se skláněla nad čísly. Možná prostě už měla dost té vyprahlé pouště s několika kaktusy v manželových ústech. To nevěděl. I kdyby to byla pravda, stejně by to nikdy neřekla. A on se neptal. Edel si stejně vždycky prosadila svou. Teď už je pozdě se jí na to ptát. Už čtyři roky pozdě.

Jako vždy mu jeho úsměv pomohl. Úsměv, který dal zapomenout na první dojem. Ušmudlaný první dojem.

Úsměv, který ostatní znejistil, takže mu nedali pěstí do tváře. Jeho uličnický úsměv.

Žena se na něj usmála a všechno bylo zase v pořádku.

Zamrkal na ni. Vzpamatovala se. Ustoupila a otevřela mu dveře, a požádala jej, aby se posadil, že se prý podívá na své dítě do kuchyně.

Zůstal klidně stát a rozhlížel se po velkém, vzdušném obývacím pokoji. Čerstvě zrenovovaný byt. Bílé jutové tapety. Nalakované parkety, naprosto bez škrábanců. Závěsy ve světlých pastelových odstínech, velká okna. Jednoduchý, drahý nábytek, kombinace manily a barvené kůže. Na podlaze pár hraček prozrazujících, že tu bydlí dítě.

Konferenční stolek s deskou z těžkého skla prozrazoval disciplínu v domácích poměrech. Na zdech visely tři originály moderního umělce, kterého Gunnarstranda neznal.

Zkušeným pohledem však ihned odhalil, že se jedná o opravdovou olejomalbu s podpisem.

Stojí právě v bytě ovlivněném čerstvým blahobytem.

Překvapivě.

Samo o sobě by nebylo tak zvláštní, že člověk v činžovním domě na Grunerlokka narazí na příjemně zařízený byt. Znepokojovalo ho to. Olejomalby a typ urostlé ženy. Dal by si říct. Působila solidně i přes svůj západní přízvuk. „Počkejte prosím v obývacím pokoji,“ řekla. V

obývacím pokoji. Způsob, jakým to vyslovila, si ihned spojil s jejím oblečením. S jejím řetízkem. S tím, jak ve dveřích bravurně vyřešila konflikt mezi dítětem v kuchyni a jeho nevyslovenou žádostí.

Tajně si prohlížel její lenivou chůzi, když kráčela z haly do kuchyně. Přirozený pohyb boků. Pružná a pěkně tvarovaná žena

kolem

třicítky.

Pravděpodobně

vysokoškolsky vzdělaná. Takže kvalitka. Moudrá. Nejprve vzdělání, pak dítě.

Gunnarstranda poodešel k oknu. Vyhlédl na ulici.

Vzpomněl si na staré časy, na bruslení v Daelenenze, na koňský potah se sudy piva na ulicích, na suchý záchod venku v mínus čtyřiceti a na kuchyně, kde se v noci čuralo do umývadla.

A dnes byrokrati překrývají staré prkenné podlahy pravými parketami. Zvláštní, pomyslel si, že fajnovky nosí doma bačkory, aby se parkety nepoškrábaly. Tady, v těch starých, velkých činžácích. Grunerlokka, Markveien a Thorwald Meyers Gate. Před několika lety je akceptovali i snobi. Ale většina z nich vzala roha. Teď může sám konstatovat, že horní část Grunerlokky by ještě šla. A to bylo skutečné překvapení. Protože žena v bačkorách v kuchyni je – ze společenského hlediska – jiná než Pákistánci odvedle. Jako ten muž v hadrech ze sedmdesátých let. Bydlí o patro níž. Ve svém bytě s rozviklaným nábytkem. Velmi zdvořilý, obtloustlý muž s jablky místo tváří a s knírem připomínajícím kartáček na zuby. Týpek, který své ženě ve dveřích do kuchyně naznačil, aby mlčela, sotva se došourala. Vypadal jako loutka. Ruce za zády a křečovitý úsměv. Prý vůbec nic neviděl ani neslyšel. Nikdy. A tenhle ví
kend už vůbec ne. Ale ten muž se sem přesto hodil. On i oba rádobyumělci o patro výš. Dva vysocí, vyhublí hipísáci, co nosí pestrobarevné oblečení a snaží se na parapetu pěstovat marihuanu. Muž kolem čtyřicítky a bez práce. Ona bosá v kalhotách s druky a vyšitými květinami. Dvě živoucí zkameněliny ze šedesátých let, které se motají mezi hromadou novin a poloprázdnými lahvemi od vína. Oba chtěli mluvit jen o tom, jak málo vědí o okolním světě, hlavně o nedělním ránu, kdy se vrátili z večírku.

Tady, v tomhle bytě bylo všechno jiné. Na co asi myslí tahle žena žijící v blahobytu? O patro níž byla zavražděna žena. Myslí si teď, že si pro ni přišel čert, pro ni a pro její rodinu? A když by se chtěli odstěhovat, tak kam? To tohoto bytu už nastrkali spoustu peněz. Tihle lidé mají jistě dost peněz na odchod. Baerumf1 nebo severní pobřeží. Stačilo by 1 předměstí Oslo (pozn. překl.)

jim, kdyby se odstěhovali o pár set metrů dál, na Valdresgata, kde jsou domy novější a kde bydlí dost novinářů a odborářských předáků, kteří byrokratům zpříjemňují prostředí.

Opřel čelo o okenní tabuli a zíral dolů na ulici, trpělivě vyčkával, až bude hotová a vrátí se z kuchyně.

„S tímhle bytem jste měli štěstí,“ zvolal zády k ní. „A od základu jste ho zrenovovali. Když jsem tady vyrůstal, neměli jsme ani záchod na schodišti. A touhle dobou bylo v domě stejně zima jako venku.“

Otočil se a natáhl ruku ke slunci, které oknem svítilo do místnosti. „Máte tu i slunce. Toho jsme si tady nikdy moc neužili.“

Zdvořile a trochu nervózně přikývla.

„Vyrůstal jsem jen o kousek dál,“ ukázal z okna. „Na Seilduksgata pod Daelenengou. Vůbec bych se nedivil, kdybych měl i v tomhle činžáku známé.“

Při posledních slovech se široce usmál.

Prošel pokojem a sedl si na oblou sedačku z růžové kůže.

Malý se držel maminčiných nohavic. Prohlížel si Gunnarstrandu velkýma očima. Její světle modré oči se nervózně třpytily v napjatém obličeji, který vyjadřoval přání, aby o starých časech blábolil jen v míře nezbytně nutné. Pohlédl na ni, malého přehlédl. O děti se už nezajímá.

„Jsi policajt?“ chtěl vědět chlapec.

„Můj táta pracoval u firmy Freia2,“ pokračoval Gunnarstranda zamyšleně. „Dostával i dobrý důchod. Tím byl známý ten ředitel, veleslavný Throne-Holst! Dával svým zaměstnancům důchod v době, kdy na to ještě nikdo nepřišel. Ty jsi jste určitě slyšela o Throne-Holstovi, ne?“

Žena nervózně zakroutila hlavou.

Důvěrně se k ní naklonil. „Musíš prominout. Každý, kdo v těchto místech vyrostl jako já, vidí, že v tomhle bytě někdo udělal spoustu práce, to musím říct. Tohle přece nebylo levné.“

Při tomto komplimentu se usmála jinak. Gunnarstranda pochopil, že se na renovaci tohoto bytu pilně podílela. Její úsměv však zmizel. Znovu zvážněla.

„To je otázka,“ odvětila. „Když se tady vraždilo. Máme s Joachimem strach, že by mohly ceny klesat, a pak bychom tady přišli o spoustu peněz.“

„Chcete se zase stěhovat?“

Gunnarstranda se pokusil usmát i na chlapce. „Tak ty už pracuješ jako bytový makléř?“

2 Freia – norská značka čokolády; společnost Freia byla založena v roce 1889, ale skutečný úspěch zažila až od roku 1892, kdy se vedení ujal Johan Throne-Holst (1868 –1946).

Firma byla v roce 1993 koupena společností Kraft Foods.

(pozn. překladatele)

Usmála se. „Joachim je můj manžel. Tohle je Joachim junior.“

Pohladila synka po hlavě.

Joachim junior, zopakoval Gunnarstranda v duchu.

Nadechl se.

„Ta zavražděná…“

Střetli se pohledem. „Jak dobře jsi ji znala?“ Chvíli váhala, přemýšlela. „Těžko říct.“

Znovu zaváhala. „No, zdravily jsme se. Působila na mě… jo, dobře. Připadala mi opravdu družná. Přátelská. A Joachim,“ znovu zaváhala, „myslím, že ji neznal o moc víc než já,“ usmála se s lehkým podtónem. Gunnarstranda okamžitě zareagoval. „Jak to?“

Sklopila zrak. „To byl jen vtip,“ usmála se trochu křečovitě. „Byla to přece velmi hezká žena.“

Pronesla to tónem, který prozrazoval, že si muže pečlivě hlídá.

„Takže on s ní tu a tam mluvil?“ Gunnarstranda si všiml, že ji jeho otázka popudila. „Prostě jsme byli sousedé, no.“ Rozhodila rukama.

„Takže jste se s ní moc nestýkali. Neměli jste žádné společné známé?“

„Ne.“

„Nevíš, jestli neměla nějaký stálý okruh přátel nebo jestli ji někdo v bytě častěji nenavštěvoval?“

„V tom vám bohužel nepomůžu,“ řekla rozhodně. Když však policista mlčel, pokračovala.

„Bydlela pod námi. Když jsem ji potkala, byla skoro pokaždé sama. Viděla jsem ji i s jinými lidmi, s muži i ženami, ale to je přece normální. Byla to normální ženská, co bydlí sama, a my, no, my tady bydlíme necelého půl roku.“

„Jsi zaměstnaná?“

„Na půl úvazku.“

Chlapec se začal neklidně vrtět, takže svou pozornost upřela částečně na něj.

„Poznala byste tyhle lidi na fotce?“

„Koho? Přestaň, Joachime!“ Rozčileně popadla malého za ruku, aby ho zkrotila.

Gunnarstranda se na ni trpělivě díval. „Ty, které jsi viděla s ní.“

„Promiňte,“ řekla a vstala. Sklonila se k chlapci a tiše k němu promlouvala. Přitom se mu dívala do očí. „Maminka teď musí mluvit s pánem. Běž si dělat něco jiného. Hraj si chvíli s kostkami.“

„Ne!“

Malému to nebylo po chuti. Nazlobeně se díval na policistu, který si vytáhl tabák a začal si balit cigaretu.

Chlapce to zaujalo a otočil se tak, aby mohl Gunnarstrandu pozorovat. Ten si na skleněném stole klidně balil několik cigaret s filtrem.

Žena přemýšlela. „Upřímně řečeno, myslím, že jsem si žádného z nich pořádně nevšimla. Nevím.“

Vrchní komisař nevzhlédl. „Ale bydlíte tu přece už půl roku. Na schodišti určitě nebylo příliš rušno.“

Na to nereagovala.

„A ona byla opravdu hezká,“ řekl. „Tvůj manžel si jí prostě musel všimnout.“

Střetl se s jejím pohledem a vyčetl z něj zmatení. Ale usmál se jen nezávazně. Všiml si, že je připravena tuhle otázku přátelsky vysvětlit. „Upřímně řečeno, nevím.

Nemyslím si, že bych někoho po letmém setkání na schodech poznala na fotografii, ne, to si nemyslím.“

Gunnarstranda si posbíral cigarety. Vstal. V tom okamžiku uslyšel, že někdo otvírá dveře od bytu. Chlapeček vyběhl, za ním matka. Gunnarstranda si vsunul do úst cigaretu. Došel k oknu a pootevřel ho, zatímco ona vítala svého muže. Slyšel, jak otec s dítětem šprýmuje a jak si manželský pár šeptá.

Aby je nepopudil, snažil se vyfukovat kouř z okna.

Za chvíli stála ve dveřích. „Můžeš klidně kouřit,“

ujistila jej nervózně. „Dojdu pro popelník. To je pán od policie.“

Poslední věta patřila manželovi, který stál za ní.

Pozdravili se.

Muži táhne na čtyřicet, ale ještě to chvíli potrvá. Vlhké ruce, možná z rukavic. Husté a nepoddajné vlasy. Když se formálně uklonil, padaly mu do očí. Na krku je měl rovně zastřižené. Rychlé oči podtrhovaly negativní energii.

„Vyšetřujeme vraždu té ženy o patro níž,“ řekl Gunnarstranda pomalu.

„Už bylo načase.“

Gunnarstranda se muži díval do očí a odklepal si do popelníku, který přinesla žena. Citlivá tvář. Kolem úst náznak úšklebku.

Policista se rozhodl, že uhodí přímo. „Byl jste někdy v jejím bytě?“ Přitom zdůraznil zdvořilé ‚jste‘.

Rozpačité mlčení na chvíli zastínilo mužovu sebejistotu.

Stín chladného odhadování. Pro Gunnarstrandu byl ten stín dostatečnou odpovědí.

„Ano.“

Gunnarstranda cítil, jak se žena pohledem vpaluje do jeho pravého ramene. „Kolikrát?“

Na odpověď teď musel čekat mnohem déle. „Jednou jsem jí pomáhal, že, Mio? Vzimě se startováním. A pak…

no, byla to přece naše sousedka.“ Muž rozhodil rukama.

Předstíraná rezignace.

Gunnarstranda zamyšleně přikyvoval. „Měla mnohem menší byt než vy. Vadilo by vám, kdybych se tady trošku porozhlédl?“

„Ale jen v minimální míře!“

Joachim senior zřetelně zkřivil horní ret. Gunnarstranda potáhl. Díval se muži přímo do očí. „Chcete přece, abychom tu vraždu objasnili, nebo ne?“

Muž se na něj podíval a zaprskal. „Nejdřív jste tady půl dne dělali rámus, auta, vaši lidé. Pak jsme na vás celé odpoledne čekali. Musel jsem kvůli vám zrušit dva termíny.

Tímhle tempem tu vraždu odhalíte někdy v příštím století.“

„Co děláte?“ zeptal se policista.

„Jsem ekonomický poradce. Auditor.“

Gunnarstranda přikývl. „Soukromě?“

„Ano.“

„Máte nějaký doklad?“

Muž se zatvářil rezignovaně, podal si tašku a podal mu průkaz s firemním razítkem a barevnou fotografií.

Gunnarstranda jej chytl do dvou prstů a pohupoval s ním.

„Takže, pane Bjerke,“ řekl a díval se muži do očí.

„Poněvadž je tenhle byt tak strašně soukromý, mohl byste mi alespoň říci, který pokoj leží nejblíž bytu Reidun Rosendalové?“

„Ložnice.“

Mia, která držela chlapce v náručí, se vmísila do hovoru. Trochu nervózně se podívala na svého muže. „Naše ložnice leží přibližně nad jejím bytem,“ pokračovala a trochu násilně se usmála. „V ložnici člověk hned postřehne, že v těchhle starých domech jsou papírové zdi.“

Gunnarstranda se k ní otočil.

„Tu noc v sobotu – slyšela jste něco zvláštního?“

„Ne, šli jsme spát dřív. Většinou chodíme spát dřív, protože malý brzy vstává a v neděli chodíme rádi na procházky.“

„V tom bytě, čehož jste si jistě všimla, byl strašný nepořádek,“ vpadl jí Gunnarstranda do řeči. „Možná to bylo kvůli vloupání. U takového vloupání člověk nemusí dělat rámus, ale rvačka mezi cizím člověkem a Reidun by určitě byla slyšet.“ Muž se netrpělivě pohnul.

„Nikdo se přece nevloupá do bytu k někomu, kdo v neděli ráno spí!“ zvolal.

Gunnarstranda se k němu otočil. „Nebylo by to poprvé,“

odvětil ledově. „Už se několikrát stalo, že ženy, které žijí samy, byly ve svém bytě přepadeny a zraněny, navíc ve spánku a klidně i v neděli ráno.“

Chtěl toho říct ještě víc. Měl to na jazyku, ale byl potichu. Místo toho se znovu obrátil na ženu. „Neslyšeli jste, jak se v sobotu večer vrátila domů?“

„Ne, všechno bylo jako vždycky.“

Rozhodila ruce.

„A v neděli ráno?“

„Vstala jsem kolem osmé,“ odpověděla zamyšleně.

„Joachim se sprchoval, protože si byl zaběhat,“ usmála se na svého muže. „Posnídali jsme a dělali to, co vždy, vždyť víte, neděle ráno. A pak jsme šli na procházku k řece. Krátká procházka v neděli dopoledne.“

„Řekla jste, že když jste našli mrtvolu, tak dveře byly otevřené? Všimla jste si toho ještě před procházkou?“

Joachim zakroutil hlavou. Mia přemýšlela. „Nejsem si prostě jistá,“ řekla nakonec. „Vím jen, že jsem si toho hned všimla, když jsem začala umývat schody, ale bude to možná tím, že malý Joachim si tam dole hrál, tak mě to napadlo.

Ale jistá si nejsem.“

„A vy?“

Gunnarstranda se znovu obrátil na jejího manžela. „Vy jste se z běhání vrátil chvíli před osmou?“ Muž zkřivil obličej a přikývl. „Jak dlouho jste běhal?“

Muž pokrčil rameny. „Běhám vždycky před snídaní.

Vybíhám, když se probudím. Ze zdravotních důvodů.“

Loupl okem po Gunnarstrandově cigaretě v popelníku.

„Na rozdíl od zvyklostí jiných lidí.“

Policista jeho narážku přeslechl. „Potkal jste někoho?“

„Pokud ano, tak už se nepamatuji.“

„Byly hlavní dveře zamčené, když jste vyběhl?“

„Ne.“

„Určitě?“

„Jo, určitě.“

„Je to tak pokaždé?“

Muž znovu pokrčil rameny. „Někdy je zamčeno, někdy ne. Předpokládám, že záleží na tom, kdo jde dovnitř.“

„A venkovní branka, ta byla zamčená?“

„Taky ne.“

„Je to obvyklé nebo ne?“

„Obojí. Přijde na to.“

Gunnarstranda si podepřel bradu a mlčky na něj zíral.

Protože to nemělo kýžený efekt, soustředil se na Miu. „Vy jste neslyšela, jak Joachim odešel z bytu? Neslyšela jste, kdy se vrátil?“

Nejprve se nervózně podívala na manžela, pak na policistu a poté znovu na manžela. Měla s tím problém.

Obrátil se na muže. „Viděl jste na dvoře nebo někde kolem někoho, když jste odcházel z domu?“

„Ne.“

„A když jste se vracel?“

„Možná taxi nebo auto, pak tramvaj, ano, viděl jsem všechno možné, ale nevšiml jsem si ničeho zvláštního.“

„A dveře do bytu zavražděné byly otevřené?“

„Na tu otázku už jsem vám odpovídal.“

„Ale vy jste kolem těch dveří šel dopoledne třikrát.“

„To je pravda.“

„Byl jste v neděli ráno v jejím bytě?“

„Samozřejmě že nebyl.“

„A neslyšeli jste z jejího bytu v neděli ráno nebo dopoledne nějaký zvuk?“ Obrátil se na oba, ale odpověděla Mia. „Ne.“

„Byla jste v jejím bytě?“ Teď‘ se ptal přímo ženy.

Joachim jí vzal slovo. „Nebyla.“

Gunnarstranda na něj zešikma pohlédl. Věděl, že tenhle pohyb byl moc rychlý, ale cítil, jak se v něm vzdouvá vztek.

„Vaší ženě je víc než osmnáct a umí mluvit. Může odpovídat buď sama, bez vaší pomoci, nebo formálně v mé kanceláři, kde ji nebudete moci přerušovat.“

Muž mlčel.

Gunnarstranda se znovu otočil na Miu. Nadechl se a pousmál se. „Byla jste v jejím bytě?“

Než dokončil otázku, žena několikrát zakroutila hlavou.

Policista se zvedl a vzal si ze stolu svůj poznámkový blok. „To bylo pro dnešek vše. Náš postup se v tomto případě nebude lišit od jiných případů. Na začátku vyšetřování pracujeme hodně do šířky. Proto přijdeme ještě jednou. Až později se během vyšetřování zajímáme o podrobnosti. Proto jsme závislí na dobré vůli svědků. Je to jeden z předpokladů, na nichž stavíme naše vyšetřování.“

Víc nepotřeboval říkat. Nikoho to nezajímalo. Odešel.

Ke dveřím jej nikdo nedoprovodil.

4

Na ulici čekal přesně čtyři minuty. Pak u něho zastavil Frank Froelich se služebním autem.

Gunnarstranda nastoupil a nepřipoutal se.

„Tak co jsi zjistil?“ zasupěl a úpěnlivě se snažil, aby si nepokrčil kabát.

„Volal jsem k ní do práce.“

Froelich se natáhl na zadní sedadlo a podal tmavohnědou, ohmatanou koženou tašku. Vytáhl z ní svazek papírů. „Pracovala jako takzvaná pracovnice pro styk se zákazníky, možná něco jako prodavačka. Zaměstnali ji před půl rokem na základě inzerátu.“ Pak se znovu otočil.

„Mluvil jsem s jednou ženou z kanceláře, Sonjou Hagerovou. Zdá se, že je to malý podnik, alespoň jsem měl ten dojem. U personálu kladou důraz na flexibilitu, říkala Hagerová. Takže mrtvá měla určitě i jiné úkoly.“

S Froelichem bylo v autě málo místa. Obr měl kolena těsně pod volantem, i když měl sedadlo zasunuté úplně dozadu. Když si položil papíry na klín, musel se vrchní komisař přitisknout k oknu, aby kolegovi udělal místo na paže.

„Doma udělala maturitu, někde na severozápadě, Moere og Romsdal3.“

Muž za volantem se poškrábal na bradě. Našedivělý plnovous. Přesně jako jeho vlasy. Vlasy i vousy měl ježaté jako kartáč z piassavy4. Gunnarstranda mu tiše záviděl. Jeho jedinou útěchou byla ta počínající šedivost, protože kolegovi ještě nebylo třicet.

„Pak se přestěhovala do Oslo.“

Froelich mluvil trochu přes nos, když shrnoval, co zjistil papírováním. Dýchal nosem a mluvil pusou. „Dál tu máme několik příležitostných zaměstnání ve dvou kancelářích se smlouvou na dobu určitou, což by na několik měsíců stačilo,“ pokračoval. „Jinak samé nejasnosti, ale ještě jsem zjistil, že rok pracovala na poště. Před půl druhým rokem toho nechala, protože chtěla studovat. Loni třináctého ledna se nechala imatrikulovat. Ale nikdy nesložila ani jednu zkoušku. Pak se čtvrtého května přihlásila na úřadě práce.

Začátkem loňského října začala pracovat u.Software Partners‘, tak se ta firma jmenuje. Mezitím pracovala několik týdnů v jednom supermarketu jako pokladní.“

3 fylke v Norsku; Norsko se dělí na 19 územněsprávních jednotek – fylke (pozn. překl.) 4 piassava – souhrnné označení pro různé elastické africké a jihoamerické trávy, které se používají zejména k výrobě kartáčů a smetáků; tuhá, hrubá vlákna (pozn. překl.) Gunnarstranda přikývl. Kolega dál listoval v papírech na klíně, povídal, že byt patřil učiteli, který pracuje ve Finsku. Bydlela tam dva roky. „Ten chlápek už dvakrát volal a blekotal, že mu máme najít novou podnájemnici.“

Frank Froelich vzdychl a listoval dál. „Pěkně arogantní týpek.“

„Dál.“

Gunnarstranda se stále díval na ulici. Sledoval dva hipísáky, kteří právě vycházeli z branky. Dvě vychrtlé vrány v širokých, vlajících hávech si pyšně vykračovaly po ulici, zatímco Froelich pokračoval, že otec zavražděné je také mrtev, ale že matka ještě žije, že její o dva roky starší sestra se provdala za olejáře a bydlí ve Flekkefjordu5, že mrtvou tu a tam navštěvovala matku a sestra a že matka si teď dělá starosti s pohřbem.

„Jak na tom byla finančně?“

„Zatím nevíme.“

„Její dopisní schránka je také prázdná,“ dodal Gunnarstranda po chvíli mlčení.

Froelich listoval v papírech. „Sestra ani matka si nevzpomínají na jména nebo názvy, s výjimkou Software Partners, to je ta firma, kde pracovala. Pěknou dobu už se neviděly a ani se s ní na návštěvě nedomlouvaly. Ani v 5 město na pobřeží Norska (pozn. překl.)

dopisech nepostřehly jiný tón. Její smrt pro ně byla naprosto překvapující.“

„Měla v bance peníze?“

„Nic. Jak říkám, je to ještě trochu nejasné, ale její účet je prázdný.“

„Dobrá,“ zamumlal Gunnarstranda tiše. Froelich toho vyhrabal dost. Ta žena je jako obraz. Má zatím sice jen rám, ale už je to přece jenom víc než jen mrtvola. Jenže obraz je nezřetelný, chybí detaily. „Nikdo nic neviděl ani neslyšel, „dodal Gunnarstranda. „Ani zvuky padajících předmětů nebo zápasu.“

Zapálil si cigaretu. Jeho kolega pomalu otevřel okénko.

„Tady máme ten páreček, co přišel domů v neděli ráno.“

Gunnarstranda při pohledu na dva hipísáky přikývl. „Oba dva. Tvrdí, že před brankou se motal chlápek se zakrváceným obličejem a s culíkem. Ale už si nevzpomínají, jestli zamkli domovní dveře nebo branku.“

Froelich přikývl. „Mohli bychom je posadit ke kreslíři a požádat je o jeho portrét.“

„Ti jsou nepoužitelní,“ mínil Gunnarstranda. „Byli tak zhulení, že je až po čtvrthodině napadlo, že ten chlápek měl culík. Ne, to k ničemu nebude.“

Chvíli v tichu kouřil. „Její tělo někdo strašně zřídil.

Nožem. Což prozrazuje pachatelovu špatnou náladu v okamžiku vraždy.“

Cigareta hořela nakřivo. Gunnarstranda foukl na špičku v naději, že to napraví. „Ale udivuje mě ten zatracený nepořádek. Ty prohrabané šuplíky a bordel na zemi. Někdo chtěl očividně najít nějaké cennosti.“

„Jenže nic neukradli,“ kontroval Froelich věcně. Z

protokolu nahlas četl: „Věž nedotčená, televizor v bytě přítomen, peníze také.“

„Možná se jen bránila,“ zamumlal Gunnarstranda. „Ale nelíbí se mi, že dveře do bytu nebyly poškozené. Na druhou stranu bylo přece otevřeno, když Mia Bjerkeová mrtvolu našla.“

Froelich s nosem zabořeným v papírech vrtěl hlavou.

„To nejde dohromady.“ Rukou si přejel vousy a zaklonil hlavu. „Možná včera večer zapomněla zamknout dveře.

Nebo vrahovi otevřela a vpustila jej dovnitř.“

Gunnarstranda se podíval na ulici. „Oknem nikdo nevešel,“ řekl. Pak se na kolegu obrátil. „Myslíš, že byla znásilněna? Měla na sobě jenom župan.“

Froelichovy tmavé oči působily nepřítomně. „Nevíme, kdy se to v noci stalo,“ zamumlal. „Ale jestli spala a pak ten chlápek zazvonil…“

Odmlčel se a hledal slova. Gunnarstranda se naklonil dopředu a sfoukl popel z cigarety do popelníku. Oharek si nechal v ruce.

„Jestli si ten župan jen přehodila,“ pokračoval Froelich, „a pak otevřela tomu chlápkovi, co ji znásilnil, pak by někdo musel něco slyšet.“

Gunnarstranda si vzpomněl na rodinu Bjerkeových. Na jejich ložnici, která leží přímo nad jejím bytem.

„Nikdo nic neslyšel,“ zopakoval kousavě. „Žádný ze sousedů nebyl schopen nic říct. Kromě toho, že to byla hezká ženská. Ale to už víme. Nikdo ji neznal. Vypadá to, že se s ní nikdo nestýkal.“

Kolega přikývl. „Je to tak. Já už čtyři roky vegetuju na jednom místě a přitom ani nemám páru, kolik lidí bydlí se mnou na patře.“

„Jenže ne všichni jsou jako ty.“

„Jde o to, že lidi neznají ani nejbližšího souseda.“

„Ne, neznají se, ale pozorují se. Lidi jsou přece zvědaví.“

Mlčeli.

„A co když měla milence?“ zeptal se Froelich nakonec.

Gunnarstranda pomalu otevřel okénko. Vyhodil špačka na cestu. „Žárlivost? Hádka?“

Zakroutil hlavou. „To by se hodilo k tomu rozvázanému županu. Ale v tom případě se mi nelíbí, že dveře do bytu byly otevřené. Přítel by zavřel.“

„Panický útěk,“ navrhl Froelich. „Nebo neměl klíče.“

„Hm.“

Gunnarstranda si vzpomněl na nahé tělo mrtvé. Na horní polovinu. „Ty jsi přece viděl, jak vypadá, ne?“

„Ano.“

Gunnarstranda se chystal otevřít dveře. „Mohl by přítel něco takového udělat?“ Nečekal na odpověď. Otevřel dveře.

„Tak jeď, Frankie,“ zamumlal. „Do práce.“

5

Frank Froelich protáhl ústa do ironického úsměvu.

Připadá mu směšné, když mu šéf říká Frankie. Tuhle přezdívku však používali téměř všichni. Klukům z ulice, kde vyrůstal, se už tehdy zdálo lepší, když na něj pokřikovali Frankie, než aby mu říkali Franku. Hlavně při kradení jablek a fotbalovém tréninku to znělo dobře. Přezdívka už mu od té doby zůstala. Ale Gunnarstranda si na přezdívky příliš nepotrpěl. „Tak co, Froelichu,“ říkával častěji. „Co myslíš, Froelichu?“

Předstírané odkašlání a bezradné prsty. Vždycky mu to připadalo trochu směšné, když ho tahle horká hlava s pichlavým pohledem, která si ale přesto drží odstup, oslovuje Frankie.

Vzpamatoval se a následoval Gunnarstrandu, který rychle přešel ulici, zastavil se a díval se nahoru. Otočil se, ještě jednou rychle přešel ulici. Prohlížel si fasádu domu.

Frankie se také díval nahoru. Jako vždy jej překvapily zdobené římsy a sochařská výzdoba těchto starých činžovních domů. Jeden dům byl nový. Moderní. Okna čtvercová, rámy bez ozdob.

„Tady,“ řekl Gunnarstranda. „Z tohoto domu je ten správný výhled. Porozhlédneme se v nejvyšším patře.“

Když se konečně doplazili nahoru, ztěžka dýchali.

Světlo před domovními dveřmi nefungovalo, takže nešlo jména na zvoncích téměř přečíst. Dva byty, ale jen v jednom někdo bydlel. Frankie se sklonil a přečetl jméno vyryté do měděné destičky: „Arvid Johansen.“

„Poldové?“ zamumlal starší muž, když jim otevřel. „Už jsem vás čekal.“

Vešli do úzkého a špatně větraného bytu. Směsice pachu z cigaret, prachu a smradu z rybích vnitřností je málem porazila. V rohu chodby měly hnízdo vykrmené myši. Podlaha byla pokapaná skvrnami nejrůznějšího původu. Nemyté a ulepené linoleum. Boty se jim lepily k podlaze.

Poměrně vysoký, starý atlet se vzpřímeným držením těla. Ale nohy měl tuhé a astmaticky sípal. Šedivé, nakrátko ostříhané husté vlasy. Pod očima váčky a u brady mu visel podbradek. Pravé oko měl zalité krví, možná mu praskla žilka.

Odšoural se před nimi do malého obývacího pokoje a posadil se do šedého, ošoupaného ušáku u okna. Na druhé straně pokoje stál malý barevný televizor a video.

Na obrazovce seděla žena, v ústech držela penis a přitom hekala. Frankiemu chvíli trvalo, než pochopil, co si to chlápek v televizi pouští.

Johansen si podal dálkový ovladač a zastavil obraz, pak ovladač odložil a z popelníku na stole si vzal ubalenou cigaretu. Byla téměř vyhořelá, takže rychle zhluboka potáhl.

Pak se rozkašlal. V krku mu přitom bublalo. Když nával kašle přešel, odplivl si do kapesníku a vyčkávavě se podíval na Gunnarstrandu, který si sedl k televizi. Frankie se rozhlížel po bytě. Holé zdi. Ale všude se povalovaly stohy pornografických časopisů. Lesklý papír se spoustou nahých ženských těl. Obličeje s vyplazenými jazyky. A na konferenčním stolku otevřený časopis s obrovskou fotografií nahé ženy s mikulášskou čepicí na hlavě a se žlutým banánem v rozkroku. Dvě silné mužské paže jí roztahovaly nohy od sebe.

„Tohle by jednoho fakt rozhicovalo, co?“

Johansen sledoval Frankieho pohled. Zasmál se a dlaní si zakrýval ústa. Smích přešel v záchvat kašle.

Gunnarstanda se díval z okna, dokud muž nepřestal kašlat. „Pojď sem, Johansene,“ poručil mu, aniž se otočil.

Muž v křesle poslechl. Gunnarstrandova malá postava mu sahala sotva po prsa.

„Ten byt přímo naproti v tom růžovém domě, kde jsou zatažené závěsy.“

„Tam bydlela.“

Johansen se znovu posadil. „Naše hříbátko,“ zamrkal na Frankieho. „Kozy jako zralý hrušky, takový, co se pohupujou sem a tam.“ Naznačil pohyb rukama. „Náramnej zadek. Kulatej. A rezavý chlupy na kundě.“

Ruka s cigaretou se mu třásla. Ztěžka dýchal, vstal, stoupl si vedle Gunnarstrandy a ukázal z okna. „Támhle bydlela,“ zahekal. „Přesně tam bydlela.“

Pak začal neklidně přecházet po bytě sem a tam.

Frankie se mu snažil nedívat do zarudlého oka.

Pokaždé, když se muž otočil, zazářilo mu jako červená na semaforu.

„Musíte najít mladšího chlápka,“ sípal starouš, „tak kolem pětadvaceti, nic zvláštního, ale měl dlouhý černý vlasy svázaný do culíku. To se ženskejm líbí.“

Než pokračoval, podíval se na strop. Cigareta mu zhasla, ale připálil si starým ohmataným zapalovačem.

Zapalovač nechtěl naskočit. Oba policisté sledovali, kolik námahy ho stojí, aby při opakovaných pokusech udržel prsty v klidu. Konečně si zapálil. Vydechl kouř a pokračoval: „Celou noc jsem je sledoval. Dobrý zboží.“

Frankie

vzhlédl.

Jeho

pohled

se

střetl

s

Gunnarstrandovým.

„Byla vopravdickej poklad, víte, moc dobře věděla, co my staří dědci máme rádi.“

Chlípně se zazubil. Zamrkal na Gunnarstrandu. „Co jste viděl?“ zeptal se. „Co sem viděl?“

Starší muž se chrastivě nadechl. „Co myslíte?“

Zvedl pravou rukou z palce a ukazováku vytvořil kroužek. Ukazovák levé ruky zastrčil do kroužku a prst vysunoval a zasunoval. Připadalo mu to směšné. Rozesmál se, ale dělalo mu to problémy, takže si musel dát pěst před ústa. Snažil se zastavit astmatický kašel, který se valil do pokoje.

Frankie došel k oknu a pootevřel. Nastavil tvář průvanu.

Chvíli bylo v místnosti ticho. Lomoz projíždějících aut zvenčí se mísil s Johansenovým astmatickým dechem.

„A měli přitom rozsvíceno,“ pokračoval chrastivý hlas.

„Závěsy roztažený, takže jsem tady v pohodě seděl, zatímco ona tam dole ležela na zádech, nohy roztažený, a kozy se jí hejbaly sem a tam. Bim bam.“

Znovu ticho. Jenom zvuky starého muže v křesle, který zamáčkl oharek cigarety a předklonil se.

„Podívaná zadara.“

Poté se jeho zvrásněný obličej zamračil. „Jenom prostě krucinál nechápu, proč tu ženskou…“ řekl pak.

Frankie na něj upřel zrak. Zatuchlý zápach odpadků se trochu zmírnil a mužův zpustošený obličej už nevypadal tak ublíženě.

Johansen hledal slova. Položil si ruku na čelo.

„Nechápu, proč ji pak musel sejmout.“ Ruce měl hrubé a svraštělé.

„Zavraždil ji? Jak ji zavraždil?“

Gunnarstrandův hlas ostře rozřízl ticho, i když to řekl mírně. Prostě byl jen zvědavý.

Johansen se zarazil. „Co? To mi může bejt fuk, hlavně že ho chytnete.“

Ukřivděný tón byl ten tam. Pohled měl chladný jako předtím, když jim otevíral dveře.

„Neodpověděl jste na mou otázku! Jak ji zavraždil?“

„Zapíchl ji, kruci.“

Ticho v místnosti se dalo krájet.

„Proved jsem něco? Nebo snad von?“

Gunnarstranda se před něj postavil. „Jak se to stalo?“

zopakoval tiše.

Johansen neodpověděl. Jen se upřeně díval do přísných očí malého, plešatého policisty před sebou.

Frankie se pokusil rozluštit Johansenův výraz ve tváři.

Je to obava nebo jen vzdor?

Najednou stál Gunnarstranda za stolem a naoko to vzdal. Sedl si na sedačku a začal si tiše prohlížet časopisy.

„Ty máš teda vkus, Johansene.“

Výsměch v hlase nešlo přeslechnout.

Starší muž se neotočil, ani se v křesle nepohnul. Oči upíral na jedno místo na zdi.

„Třeba tady.“

Gunnarstranda časopis nadzvedl. „Tak se přece podívej,“ zamumlal. „Johansene!“

Johansen se otočil. Policista položil časopis na stůl.

Frank se zvědavě koukl přes rameno. Časopis bez textů. Jen fotografie. Černobílé obrázky, seriál na amatérské úrovni, neostré hrany a špatné světlo, rozmazané kontrasty.

Gunnarstranda pomalu listoval. Seriál představoval osud světlovlasé ženy. Nejprve ji někdo provazem a řetězy připoutal k židli. Zařezávaly se jí do kůže. Bezmocná, nahá, v ústech roubík. Kulaté, vystrašené oči a vystouplé žíly na krku, jako kdyby ji to strašně bolelo, napadlo Frankieho. Na dalším obrázku měla sehnutou hlavu, pořád ještě svázaná, nahá, v očích tichý děs. Pak ji mužská ruka popadla za vlasy, v druhé ruce nůž. Kůži na krku měla napjatou, když jej přiložil. Frankie se v duchu ptal, jestli to černé na obrázku může být ženina krev. Možná, pomyslel si.

Gunnarstranda vzhlédl. „Stalo se to snad takhle?“

Johansen mlčel.

Gunnarstranda listoval dál. Další žena. Zase provazy.

Černým měla omotaná prsa, dalším provazem nohy svázané do nepřirozené polohy. Dvě mužské paže. Dvě ruce, které se ženu snaží uškrtit provazem.

„Tak ty se rád díváš na ženy s oprátkou kolem krku, Johansene,“ zašeptal Gunnarstranda. „Možná sníš o tom, že taky utahuješ oprátku, možná to byl tvůj sen, když jsi tady v noci nemohl spát, možná jsi chtěl jít za tou ženou odnaproti a pomalu jí utahovat provaz, utahovat a utahovat a cítit, jak se bezmocně třese ve tvých rukou, co?“

Johansenovy oči působily malátně. Pasivně a bez výrazu sledoval malého muže, který vstal a znovu obešel stůl.

„Však ty to víš moc dobře sám, ty šmejde,“ vyhrkl Johansen nenávistně Gunnarstrandovi do obličeje, který byl jen pět centimetrů od jeho tváře.

„Když je to tak jasné, Johansene, tak mi pomalu a v klidu pověz, jak jsi mohl jen tak přihlížet něčemu takovému? Navíc když byly rozhrnuté závěsy!“

„Zatáhla je. Zatáhla je, když vodešel. Nechala mě, abych se díval, než vodešel. Pak zatáhla. Ještě předtím mi zamávala a pak zatáhla závěsy.“

Poslední větu vyslovil téměř nešťastně.

Frankie pokrčil čelo. Zamávala, pomyslel si udiveně.

Gunnarstranda se trochu napřímil. Vzdálenost mezi ním a Johansenem se zvětšila na půl metru. „A pak odešel? Aniž ji zabil?“

„Čekal, čekal, až zatáhne závěsy, a pak ji povalil.“

„To si cucáš z prstu.“

„Ale to je přece jasný!“

Johansen měl zase normální barvu v obličeji. Hrozivá atmosféra zmizela. Vytáhl cigaretu.

Gunnarstranda odešel k oknu a otočil se do místnosti.

„Chci teď přesně vědět, co jsi viděl,“ vysvětlil klidně a vsunul si do úst cigaretu, „ne to, co si myslíš, žes viděl, nebo co věříš, že jsi viděl, prostě chci slyšet jenom to, co jsi viděl.“

Johansen vstal. „Tak já ti to řeknu naprosto jasně a zřetelně,“ vycedil. Vestoje byl podstatně vyšší než policista, i když se rukama opřel o okenní rám.

„Řeknu ti to,“ zopakoval arogantně. Vítězně zkřivil ústa do úsměvu.

Frankie se nervózně vzpřímil.

Johansen ukázal dolů. „Vidíš ten plot před pláckem, kde se bourá?“

Pak namířil ukazovákem díru zející ve fasádě vedle domu, kde bydlela oběť. Vysoký laťkový plot ohrazoval pozemek, kde probíhala demolice.

„Tam byl,“ zašeptal Johansen. „tam byl, když zabil mou maličkou.“

Mužův pohled působil zastřeně. Mluvil spíš k někomu nepřítomnému než k sobě samému.

„Mě nevoblafne,“ řekl pak. „Možná nechtěl, aby ho někdo viděl, tak si branku vobešel, vykrad se, tam přes ten plot. Viděl jsem ho totiž, jak leze přes plot. Byl celej od krve! A když se tam vobjevil, uběhlo nejmíň čtvrt hodiny, co zatáhla závěsy.“

Gunnarstranda bezmyšlenkovitě zíral z okna. Johansen se rozkašlal a dostal další astmatický záchvat.

„Čtvrt hodiny,“ vyhrkl zpoza pěsti a s vítězným výrazem ve tváři se posadil.

Gunnarstranda pochybovačně svraštil obočí. „Myslíš, že šel nejdřív na dvůr, pak se přes plot dostal na bouraniště a nakonec přeskočil další plot, místo toho, aby prostě prošel brankou a vyšel na ulici?“

„Kruci, nevím, jak se dostal na ten pozemek, ale viděl jsem ho lízt přes plot.“

„A tebe nenapadlo, že to dá dost zabrat? Že by bylo jednodušší prostě vyjít na ulici?“

Johansen se jízlivě zazubil. „Musel počítat s trochou námahy, když ji vodkrágloval.“

Gunnarstranda přemýšlel a pak to vzal oklikou. „Kdy toho večera přišli domů?“

Johansen pokrčil rameny.

„Jak sis jich všiml? Slyšel jsi je z ulice nebo tak něco?“

„Ne,“ zamumlal Johansen a znovu se postavil. „Jen jsem viděl světlo v jejím pokoji. Asi kolem půl jedny.

Zrovna jsem byl na záchodě, pak se tam najednou rozsvítilo, no, a měla tam toho chlápka…“

Odmlčel se a zahihňal se.

„Teď něco uvidíme, říkal sem si.“

Johansenův smích znovu přešel do záchvatu kašle. Ruka se mu třásla, když se snažil zažehnout zapalovač.

„Prošel někdo brankou potom, co ten chlápek odešel?“

Ten druhý přemýšlel.

„Viděl jsi, jestli někdo tou brankou prošel?“ zopakoval policista klidně.

Mlčel. „Ne,“ řekl nakonec, aniž se na policistu podíval.

„Víš to jistě?“

„Jo.“

„Kdy od ní odešel?“

„Kolem pátý, šestý.“

„Vím, že tam dole mezi pátou a šestou ráno byli lidé, Johansene.“

Johansen mlčel.

„Možná jsi to všechno přece jenom nepozoroval tak dobře, Johansene.“

„Řek sem, co sem viděl.“

„Ale ne všechno.“

„Řekl jsem, co jsem viděl, k čertu.“

„Co ten týpek udělal poté, co přelezl plot?“

„Co udělal?“

„Ano. Zmizel nebo co?“

„Jo, vzal roha.“

„Ten s culíkem?“

„Jo.“

„A když ti řeknu, že mám dva svědky, kteří by odpřísáhli, že toho chlápka s culíkem viděli mezi pátou a šestou u branky?“

„No a?“

Policista přistoupil blíž. „Jsi si tím plotem jistý, Johansene?“

„Řekl jsem, co jsem viděl.“

„Ale proč jsi neviděl ty dva, kteří přišli?“ Johansen se díval na Gunnastrandu. „Teď jsem si vzpomněl,“ odvětil temně. „Přijeli taxíkem. No jasně. Dva kousky. Zhruba v tý době, kdy lezl přes plot.“

Frankie si prohlížel jeho uzavřený obličej. Těžko říct, co se mu odehrává v hlavě. Dech mu bublal tiše a rytmicky jako předtím. „Viděl jsi ještě něco?“ To byl Gunnastranda.

„Řek sem, co sem viděl.“

„Jinak jsi neviděl přicházet nikoho?“ Muž zakroutil hlavou.

„To je zatraceně důležité, Johansene. Viděl jsi ještě někoho projít brankou?“

„Řek sem, co sem viděl.“

Johanes zíral na Gunnarstrandu. „Přeskočil plot asi čtvrt hodiny potom, co zatáhla závěsy.“

Gunnarstranda vypadal, jako by to přeslechl, a místo toho se zeptal: „Viděl jsi ji souložit i s jinými?“

Johansen se na něj díval. Dlouho.

„Ale ona ti přece zamávala, když zatahovala závěsy, ne?“

Ticho.

„Proč by ti jinak mávala?“ Muž kouřil. Díval se do stropu.

„Říkal jsi, že měla světlé chloupky v rozkroku. Musel jsi ji vidět pěkně zblízka.“

Johansen zamáčkl cigaretu do popelníku. „Jak to měla nejradši?“ Muž těžce dýchal.

„Nahoře nebo dole? A jak dlouho jste to obvykle dělali?“ Johansenův dech šustil a chrčel.

Frankie se přistihl při pohledu na hodinky.

Gunnarstranda na něj krátce kývl a pak se znova soustředil na staršího muže. „Takže ty jsi celou sobotní noc seděl tady?“

„Usnul jsem tu.“

Johansen se pohnul v křesle. „Usnul jsem v křesle, stává se mi to. Roztahovat každej večír sedačku je zatraceně únavný.“

Frankie sledoval jeho pohled směrem k sedačce s hromadou špinavých věcí. Na samém vršku rozpoznal klasický károvaný vzor flanelové košile.

6

Zájem Franka Froelicha o chytání lososů se rodil postupně. Frank se narodil a vyrostl v Oslo a nikdy nepatřil k boháčům, kteří si mohou koupit drahá práva na rybolov v Namsenu6. V dětství pro něj opravdovým dobrodružstvím bylo rybaření na ledu v Oestmarce7 a občas nějaká velká štika v bohatých jezírkách nedaleko města. Ale protože se pro něj rybaření na mušku stalo koníčkem nad všechny ostatní, musela pod vánočním stromečkem nakonec ležet udice, která pak skončila na dně skříně. Než se stalo něco, co jeho vztah k rybaření úplně změnilo.

On a dva kamarádi z oselského Mysliveckého a rybářského spolku si před několika lety vyjeli na výlet.

Vyrazili s Frankovým tehdy ještě pojízdným Fordem Taunus 17 M. Cestou zaskočili na jazzový festival do Molde8, protože tam koncertoval Albert King9. Odtud jeli dál na sever a v noci potají lovili ryby na tichém břehu řeky,

6 Namsen – jedna z hlavních norských řek (pozn.

překl.)

7 fylke

8 hlavní město Mocre og Romsdal (pozn. překl.) 9 Albert King – americký bluesový kytarista (pozn. překl.)

kde byly v mírných peřejích klidné prohlubně. Bylo tam vlhko a zima a ruce, v nichž vytrvale svírali rybářské pruty, je svědily od komářích štípanců. Řeka měla chladný noční nádech, v němž se mísila vůně vody, sladkých květů a léta.

Frank vyhodil teleskopický prut, který si sám vyrobil, a vychutnával pohled na vlasec, který naprosto klidně ležel na vodní hladině, která jako by byla potažena tenoučkou vrstvou ledu. Na nebi zářil rudý a ohromný měsíc. Odrážel se na jasné vodní hladině a vytvářel magické pruhy světla z břehu na břeh. A pak se to stalo.

Rukou mu projel záškub. Vlasec se napínal jako kotevní lano. Začátek boje, z nějž si poté skoro nic nepamatoval.

Vybavoval si, jak měl ochromená stehna, jak tahle podivná slabost v ledové vodě náhle zmizela, když táhl a volal přitom kamarády. Vzpomínal si na jejich bledé obličeje běhající po břehu sem a tam, jak hledají podběráky a pořvávají na něho své dobře míněné rady. Pořádný prut, který sebou trhal a postupně klesal k vodní hladině. Silný tah ryby, který jeho paži dělal starosti. Panický strach, že háček na vlasec nepřivázal pořádně. A pak vítězný pocit po každém metru, o který se vlasec zkrátil. Až do okamžiku, kdy před ním losos poníženě shrbil černý hřbet a nechal se povolně chytit.

Jediný okamžik. Nemoc, které se už nikdy nezbaví.

Muškaření stalo jeho velkou vášní.

Teď je brzy dopoledne. Čeká v Ústavu soudního lékařství. Předtím si koupil tlustou knihu o hmyzu. O vývoji od vajíčka přes larvu a zámotek až po hmyz. O všech druzích hmyzu, který v norském létě mává křídly. Na tenhle nápad přišel Gunnarstranda. Froelich se zmínil, že mu chybí skutečné modely. A proto si koupil tuhle knihu.

Pak jel s knížkou domů. Když sjel z dálnice a řítil se zkratkou přes Manglerud10 a projel po Havreveien, došlo mu, že má hlad jako vlk.

Ulice byla na jaře poseta zákazy stání. Žlutý komunální vůz s rotačním zametacím smetákem se snažil odstranit posypový písek, kterého byly plné chodníky. Proto zacouval až ke svému domu a tam zastavil. Vyjel výtahem do devátého patra. Vešel.

Když otevřel dveře, slyšel, jak si Eva-Britt hlasitě a falešně zpívá pro sebe, jen tak, jak to dělají lidé, kteří mají na uších sluchátka a myslí si, že jsou sami. Ve vousech se mu usadil široký úsměv. Nečekal ji tady. Proto odložil knihu a vkradl se do pokoje. Zůstal stát ve dveřích. Seděla nahá v křesle. Těžká prsa jí padala na stranu, nohy měla zkřížené.

Pokoj byl plný jasného slunečního světla, které se dovnitř dralo velkými balkónovými dveřmi. Na bílém koberci ležel velký, žlutý čtverec.

10 čtvrť v Oslo

Průsvitné chomáče prachu tančily ve slunečních paprscích. Palce na nohou měla mírně natažené a rytmicky s nimi hýbala, jako by jí za ně někdo tahal neviditelnými lanky. Mírný pohyb těla jí rozhoupával prsa s tmavě fialovými bradavkami. Ale obličej mezi dvěma sluchátky vypadal opravdu odpudivě. Připomínal mu ledabyle vytesanou sádrovou hlavu. Nakašírovaný balon.

Asi ucítila jeho pohled, protože otevřela oči. Zíraly na něj jako dvě černé díry v kašovitém povrchu.

„Co sis to k čertu udělala s obličejem?“ zasípal, když jí sundal sluchátka.

„To je jogurt,“ řekl kašovitý obličej. „Pleťová maska.“

„Kruci.“

Vešel do pokoje a posadil se vedle ní. Nedokázal ovládnout ruku. Přejel jí dlaní po krku. „Myslel jsem, že jsi na univerzitě.“

Rukou sledoval jícen k vypnutému břichu. „Nemám chuť.“

„Kde je malá?“

„U svého otce.“

Oči v kašovitém obličeji ztmavly ještě víc. Rukama jej pohladila po paži. „Máš trochu studené ruce.“

Jako by jí chyběl vzduch k tomu, aby mohla všechno vyslovit.

Přikývl a prsty jí přejel po prsou. Sklonil se a kousl ji do obličeje.

„Je to dobré,“ zamlaskal.

Hravě se zahihňala a přitiskla mu krk na rty. Začal ji lízat shora dolů. Pusu měl plnou jogurtu. Polkl.

„Je ale teprve půl jedenácté,“ slyšel ji říct, zatímco jí prsty sjížděl po břichu a pak dolů. Polkl. Znovu polkl. Krmil se jogurtem. Za chvíli už měla slízané obě tváře a oko.

Sklonil se k ní. Zároveň se snažil svléci. Obě dlaně mu položila na záda.

Jogurt už byl téměř pryč. Ze zbylé kaše zářily její rudé rty. Poskakoval na jedné noze s jejíma rukama za zády.

Naklonil se, klekl si. Zazubila se a pomohla mu z věcí. Až byl nahý jako ona.

„Páni, ty jsi snad tlustý,“ zvolala překvapeně a vytrhla se mu z náručí. On za ní. Do ložnice. Přikrčil se a vyskočil.

Dopadena! Zavyla.

Zápasili uprostřed postele. Rošt z dřevěných latěk hlasitě praskl. Matrace se propadla na zem.

„Žiješ?“ zeptal se opatrně.

Uchichtlase. „Myslím, že jo.“

Pak leželi vedle sebe. Slunce jí na zadek namalovalo bílou skvrnu. Spala.

Zazvonil telefon. Pokusil se vytáhnout zpod jejího těla nohu, aniž by ji vzbudil. Kraj postele nad nimi čněl do výše jako pobourané kulisy. Popadl sluchátko. Ve spánku tiše vzdychla a otočila se. Když vstal, penis měl ztopořený.

„Ano,“ řekl a věděl, kdo volá. „Ano,“ zopakoval. „Už jedu.“

Ležela na zádech a nastavovala tělo slunečním paprskům. Ruce měla zkřížené pod hlavou a líně si opřela nohy o trčící kostru lůžka.

„Kdo to byl?“ zeptala se ospale.

„Gunnarstranda.“

„Takže musíš pryč.“

„Ano.“

„Jenže tvůj ocásek nemá chuť odejít.“ Zazubil se.

„Ve všech románech, co znám, mají chlapi po souloži splihlý penis,“ řekla a ukázala na úd, který se hrdě předváděl.

„Ve všech knihách, co znám, šukají chlapi třikrát čtyřikrát za sebou.“

„To bude tím, že čteš tak špatné knihy.“ Podíval se z okna. Modrá obloha a střechy sousedního domu. Okna.

„Kromě toho jsi zničil postel,“ dodala, když šel do sprchy.

Chodil s Evou-Britt do stejné třídy. Ztratili jeden druhého z očí, až se před třemi roky znovu potkali. V

autobuse číslo 23. Žena s tělem jako přesýpací hodiny, před sebou dětský kočárek, snažila se nacpat do autobusu. Poznal ji, až když jí přispěchal na pomoc.

Za dvě hodiny už leželi v jeho posteli na kolejích a vzpomínali na staré časy, zatímco šestnáctiměsíční Julie

spala v kočárku ve společné kuchyni v bytě s několika podnájemníky. Julie a její matka bydlely v pokoji ve společném bytě samy. Eva-Britt měla s muži špatné zkušenosti.

„Přineseš láhev červeného?“ zavolala na něj z kuchyně, když si pustil sprchu.

Došel za ní do kuchyně. Když si přehodila župan, její prsa toužila po dotycích. Pobaveně sledovala jeho pohled.

„Jasně,“ zamumlal a vychutnával tichý dech jejích rtů, než zmizela ve sprše. „Donesu láhev červeného.“

7

Zastavil v Manglerud a koupil víno. Pořád myslel na zvědavé sousedy. Zatímco čekal ve frontě, přemýšlel, jestli Reidun Rosendalová věděla, jaké má sousedy, a představoval si, jaký muž může být její typ. Dobrá. Ten starý prasák může být naprostý blázen a může si myslet, že mu ta žena každou noc dopřávala podívanou. Ale je to pravda? Tahle kočka by se hodila spíš pro manželské páry v krizi středního věku, kteří potřebují okořenit svůj sexuální život tím, že se na ně při milování někdo dívá.

Tahle myšlenka mu nedala spát. Přesto tu noc byli dva.

Muž a žena. Za normálních okolností zaměstnáni jen sami sebou. Možná byli tak čerstvě zamilovaní, že pro ně závěsy nehrály žádnou roli. Jenže to je právě ono. Ta žena byla zavražděna. Byl ten muž, kterého měla u sebe, zamilovaný?

Existují i tak šílení chlapi, kteří zapíchnou ženskou, s níž se celou noc předtím milovali?

Frank Gunnarstrandu vyzvedl a vyjeli směrem k Ústavu soudního lékařství, kde na ně čeká profesor Schwenke.

Vyšel jim naproti dlouhými kroky. Bílý plášť za ním vlál.

Kalhoty mu na tenkých nožičkách visely.

Profesor je zavedl do své pracovny. Tam měl přednášku, kterou prokládal fotografiemi mrtvé. Šedivé vlasy sčesané dozadu byly tak nepoddajné, že poslední kučera ne a ne klidně ležet. Neustále mu padala do čela. Na nose hranaté brýle se zlatými obroučkami a kůže v obličeji suchá a nažloutlá. Lékař položil na stůl poslední fotografii, snaživě sklonil hlavu a analyzoval průběh aktu.

„Úhel různých ran ukazuje, že vrah ji bodl do prsou také vleže,“ vysvětloval profesionálně. „Dokonce třikrát.

Kupodivu nůž nepronikl až na kost, ale při posledním zásahu zůstal zapíchnutý v těle.“

Schwenke mluvil zastřeným hlasem. Znělo to, jako by při mluvení cucal karamelu.

Frank Froelich přenechal mluvení ostatním. Pozoroval Gunnarstrandu, který měl ruce zkřížené za zády a rybíma očima zíral Schwenkemu do obličeje. Vypadalo to, jako by Gunnarstranda visel na háčku, protože ruce za zády mu mírně nadzvedávaly ramena, zatímco tělo zlehka nakláněl dopředu. Očima se zešikma díval na lékaře.

„Zemřela poměrně rychle,“ řekl Schwenke a ukázal na fotografii. „Dalších devět bodných ran. Tahle,“ ukázal prstem na jinou fotografii, detail rozbodaných prsou oběti, „tahle rána je sama o sobě smrtelná. Nůž zasáhl plíce a lehce i srdce.“

Odmlčel se a chytl se dvěma dlouhými, kostnatými prsty se zažloutlými nehty za bradu.

„Ve vagině jsme našli sperma, takže musela mít před zavražděním pohlavní styk, těžko říct, jak dlouho předtím.

Víc nám prozradí pitva.“

Schwenke podal Froelichovi hromadu fotografií. Gunnarstranda se nehýbal.

„Byla závislá na drogách?“ vybafl.

„To ne,“ odvětil Schwenke přesvědčivě.

„Znásilněna?“

Schwenke se mírně zarazil. „Z fyziologického hlediska nemá na pohlavních orgánech žádné zranění,“ řekl nakonec.

„Před zavražděním měla dobrovolný pohlavní styk. Ale co je znásilnění? Teoreticky ji k tomu vrah mohl přinutit.“

„Takže znásilnění nelze vyloučit?“

Schwenke se poškrábal na bradě, přemýšlel. Pak se rozhodl. „Znásilnění nelze vyloučit,“ vyjádřil se byrokraticky. „Ale pokládám to za právní otázku, která závisí na okolnostech sexuálního aktu.“

Zamyšleně zamlaskal jazykem.

„Kdybyste mohli zjistit, co se stalo v době před smrtí.“

Opustili pracovnu a došli do laboratoře. Všude kolem police plné reagenčních lahví, zkumavek a různých krabiček. Místnost čpěla formalínem.

Frank se připravoval na to, že šéfovi v případě nebezpečí výbuchu případně vytrhne cigarety z ruky. Vzadu vrčely ventilátory, kterým se však nedařilo zápach chemikálií úplně rozehnat. Uprostřed místnosti stál posuvný stůl přehozený prostěradlem. Pod ním se rýsovalo lidské tělo. Vypadalo to, jako by někdo tělo prostěradlem rychle přikryl. V jednom rohu krvavá skvrna. Na víku podezřele vypadající plastové nádoby vedle posuvného stolu ležely dvě špinavé gumové rukavice naruby.

„Ne, to není ona.“

Profesor Schwenke sledoval Frankieho pohled.

Najednou se zatvářil lehce zamyšleně. „Sebevražda,“

vzdychl a obrátil se k mrtvému tělu na stole. „Dvě balení tabletek na spaní najednou.“

Všichni se mlčky dívali na posuvný stůl. „V kolik hodin zemřela?“

Schwenke se zmateně podíval na vrchního komisaře. „O

kom teď mluvíte?“

„O té ženě s bodnými ranami.“

„Vyšetřujeme teď obsah žaludku. Všechny analýzy probíhají rutinním způsobem, jak jsem už vysvětloval. Jsou věci, o nichž teď ještě nemohu nic říct.“

Pokývl směrem ke stolu a zabalil do hlasu dvě karamely. „Znám tahle extrémní období, takříkajíc konjunktury. A kromě toho je teď hlavní sezona…“

„Křičela?“

Schwenke se otočil ke Gunnarstrandovi a vypadal podrážděně. „Kdo?“

„Jaká je pravděpodobnost, že při bodání křičela?“

„Mohla křičet, ale mohla být také ochromená.“

„Rána, která zasáhla plíce, mohla být klidně první.“

Nadechl se a soustředil se se na Frankieho. „Je to tak vždycky. Vím to z doby, kdy jsem ještě dělal obvodního lékaře v Tromsu11. Když se tam někdo pověsil ve stodole, mohli jsme si být jisti, že se to stalo v noci za úplňku.“

„Ten, kdo bodal, mohl se potřísnit krví?“

Schwenke se mírumilovně usmál a zamrkal na Frankieho.

Pak se znovu otočil. Vytáhl jednu z fotografií a podal ji Gunnarstrandovi. „Jak vidíte, je nůž celý od krve. Takže vrah musel mít určitě zakrvácené ruce.“

Na chvíli se odmlčel. „Těžko říct,“ uzavřel. „Vrah byl každopádně od krve, ale nedokážu říct, kolik jí bylo. Viděl 11 fylke (pozn. překl.)

jste, že na podlaze jí moc nebylo. A pokud vím, nestříkalo to.“

Profesor se obrátil na Franka, ale nestihl pokračovat v řeči. Přerušil jej šedivý telefon na pracovním stole.

„To je pro vás,“ zavolal na Gunnarstrandu, který s hlasitým „ano“ popadl telefonní sluchátko.

Frank a Schwenke si nestačili nic říct, když vrchní komisař odložil sluchátko do vidlice.

„Froelichu! Máme portrét toho muže s culíkem.“

8

„Jste si tedy jist, že jste za sebou zavřel dveře?“

„Ano.“

„Zkontroloval jste to?“

„Ne. Slyšel jsem to.“

„Nemohlo to být něco jiného? Třeba okno nebo tak něco?“

„Ne, to byl zámek.“

„Hm.“

Vrchní komisař Gunnarstranda si rukou podepřel bradu.

V druhé ruce držel cigaretu. Ohořelou část sklepal o okraj popelníku. Frankieho překvapilo, že hustý modrý dým stoupá muži do očí, aniž by mu to vadilo.

Mladý muž seděl na druhé straně psacího stolu. Bylo mu kolem dvaceti a měl dlouhé, černé vlasy svázané do culíku.

Frankie si prohlížel jeho profil. Malý dětský nos vykukoval z obličeje z části pokrytého hebkými, černými vousy. Na červené odřenině na spánku měl nalepenou malou náplast. Na vyhublém těle mu viselo oblečení v tmavých barvách. Úhledný mladý muž, který neměl svaly ani příliš trénovanou postavu.

Frankie pochopil, že pro něj bude obtížné celý rozhovor zaznamenávat. Proto zapnul kazetový magnetofon a na židli se otočil k obrazovce počítače. Připraven, že zapíše vše, co stihne.

„Jak dlouho ses se zdržoval dole na dvoře?“ slyšel Gunnarstrandův hlas. „Nevím.“

Muž si nervózně odkašlal. „Nanejvýš deset minut.“

Frank Froelich odpověď zaznamenal. Místností se rozléhalo tiché klapání klávesnice. „Viděl tě někdo?“

„Nevím.“

„Co nevíš? Musel jsi přece dělat pekelný rámus, když jsi tam těch deset minut byl, přemýšlej přece.“

Mladík si znovu odkašlal a polkl. „Opravdu nevím.“

Frankie přestal zapisovat. Když se otočil, uslyšel, jak pod ním zavrzala židle. Sledoval Gunnarstrandu, který zamáčkl cigaretu, vstal a obešel stůl. Skrčil kolena a dlaně si opřel ho stehna. „Ty máš strach,“ řekl a tiše dodal: „Třeseš se.“

Vyslýchaný odvrátil pohled.

Cigaretový dým se vznášel ve světle stolní lampy.

„Proč jsi lezl přes ten plot?“

„To už jsem říkal, chtěl jsem jít domů.“

„Proč jsi na ni nezazvonil, aby tě pustila ven?“

„Protože…“

„Proč?“

„Nevím.“

Gunnarstranda obešel stůl. Znovu se posadil. „Proč jsi k nám přišel?“

„Proč?“

„Jak ses dozvěděl o té vraždě?“

„Četl jsem o tom.“

„V novinách nebylo uvedeno jméno ani adresa.“

„Cítil jsem to.“

„Cítil?“

„Nebrala mi telefon. Pořád jsem volal, ale nebrala to.

Musel jsem vědět, jestli je to ona.“

„A ty jsi ji předtím neznal?“

„Ne.“

„Takže jste se v sobotu seznámili?“ Muž se nejistě nadechl. Neodpověděl.

„Odpověz, prosím.“

„Je mrtvá.“

„Děkuji, to vím.“

Ticho se znovu roztáhlo po místnosti. Bylo slyšet nepatrný tichý zvuk. Tiché vrčení Frankieho počítače.

„Kolikrát jste spolu spali?“ Ticho.

„Jen nám to pěkně řekni. Kolikrát jste spolu spali?“

„Dvakrát.“

„Měli jste nějakou ochranu?“

„Ne.“

„Ani kondom?“

„Ne, předpokládal jsem, že… že bude mít prášky nebo tak něco.“

„V dobách, kdy řádí AIDS?“

„Prostě jsem neměl kondom, no.“

„Takže tys po ní vyjel a jí jsi prostě přenechal praktické záležitosti.“

„Nevyjel jsem po ní.“

„Ale šukal jsi s ní.“ Mlčení.

„Odpověz, kruci!“ Muž v černém se zhluboka nadechl.

„Tak dobře. Takže tys po ní ten večer nevyjel. Co se stalo?“

„Seznámili jsme se, to už jsem říkal, pili jsme víno, no… a pak jsme se rozhodli, že půjdeme k ní domů.“

„Kde jste se seznámili?“

„V jednom lokálu. Scarlet.“

Zaváhal. „Jo, bylo to ve Scarlet. Byl jsem tam poprvé, neznal jsem ji, viděl jsem ji poprvé, seděla tam sama… Pak jsme tancovali, přisedl jsem si k ní, no, a pak…“

„Byla tam sama?“

„Myslím, že jo.“

„Co myslíš tím.myslím, že jo‘?“

„Připadalo mi to tak.“

„Takže tam seděla sama a chtěla, aby ji někdo ošukal?“

„Ne.“

„Co znamená ne? Nebyla sama?“

„Byla!“

„Ale přesto neseděla sama?“

„Ale jo, seděla tam sama, ale tak to nebylo.“

„A jak to tedy bylo?“

„Netančila jenom s jedním chlapem.“

„Aha. Takže tančila s více muži?“

„Jo.“

„Takže jsi ji chvíli pozoroval?“

„Ano.“

„A tančil jsi s ní?“

„Ano.“

„A přitom tvrdíš, žes po ní nevyjel? Lžeš!“

Gunnarstranda se na své kolečkové židli odsunul od stolu.

Netrpělivě se otáčel sem a tam.

„Proč jsi tam v sobotu šel?“

„Nemám tušení. Byla sobota, mohl jsem jít kamkoli, byl jsem ve městě.“

„A co se stalo pak?“

„Bavili jsme se. Prostě jsme se seznámili.“

„Dobrá. Co se stalo u ní v bytě?“

„No… spali jsme spolu.“

„Jak jste spolu spali?“

Mlčení.

„Ptal jsem se, jak jste spolu spali? Jak jste to dělali?“

„No…“

„Nabídla se ti?“

„Jak nabídla?“

„Svlékla se, lehla si na postel a roztáhla nohy?“

„Ne.“

„Tak nám pověz, co se stalo.“

„Mluvíte o mrtvé.“

„Už jsem ti říkal, že jsem si toho vědom.“

Gunnarstranda se odrazil a dunivě se s kolečkovou židlí přirazil ke stolu. Naklonil se dopředu.

„Tak mi ještě jednou řekni, co se stalo, když jste byli v jejím bytě, sakra!“

„Hladil jsem ji.“

„Kde?“

„Líbali jsme se.“

„Kde jsi ji hladil?“

„Hladil jsem ji na zadku.“

„A pak?“

„Potom jsme šli do postele.“

„Svlečení?“

„Svlíkl jsem ji.“

„A ona křičela.“

„Křičela?“

„Křičela a bránila se, že?“

„To není pravda.“

Gunnarstranda bouchl pěstí do stolu.

„Takže to není pravda? Není to pravda? Křičela, to víš, že křičela. Řvala a řvala, takže jsi musel tu její zatracenou klapačku umlčet!“

„Ne!“

„Že ne? Tak se podívej!“

Gunnarstranda vyskočil a hodil na stůl hromadu fotek s mrtvým tělem Reidun Rosendalové.

Mladík vytáhl jednu fotografii, rychle se na ni podíval.

Frankie si nemohl nevšimnout jeho reakce. Mrtví nejsou vůbec hezcí. A tahle taky ne. Plno krve a zamazaná střenka nože v hrudníku.

„Vidíš tu kravatu?“ zeptal se Gunnarstranda tiše. Mladík nechápavě zakroutil hlavou. „Trčí zpod jejího županu.“

Muž zamrkal, ale na fotografii se nepodíval. Obrátil ji a díval se na bílou plochu.

„To je tvoje kravata, že?“

„Já jsem ji nezabil.“

„Je to tvoje kravata?“

„Neudělal jsem to.“

„Je tvoje?“

„Nemůžete mě obvinit z něčeho, co jsem neudělal!“

„Odpověz na mou otázku. Je to tvoje kravata, nebo není?“ Mladík najednou vstal. Mrštil fotografii na stůl. V

místnosti zavládlo ticho.

Gunnarstranda se na kolečkové židli odsunul od stolu.

Cigareta mu křivě visela z úst. Vyndal ji a přitáhl se znovu ke stolu. „Rozzuříš se často, Sigurde?“

Agresivita náhle zmizela. Tenké nohy se mu třásly.

Zašmátral rukou po židli. Posadil se.

„Já nezuřím.“

„Na to jsem se neptal.“

Mladík mlčky a bezradně zíral do země.

„Ptal jsem se, jestli se často rozzuříš.“

Muž odvrátil zrak.

„Rozzuříš se se málokdy, ale když už se rozzuříš, takto stojí za to, že?“

Sigurd pokrčil rameny.

„Jedli jste něco v noci?“

„Jo. Dali jsme si chleba. A míchaná vejce.“

„A co bylo pak?“

„Nedíval jsem se na hodinky.“

„Jedli jste po prvním čísle?“

Muž přikývl.

„Jaká byla v posteli?“

Mlčení.

„Byla aktivní?“ Ticho.

„Nebo tam ležela jako pytel brambor a nechala se jen ojet?“

Muž neodpovídal.

„Možná se ti líbí, když se ženské trochu brání, Sigurde.“

Žádná reakce.

„Buď tak laskav a odpověz, když se tě na něco ptám, sakra!“

„Zesměšňujete člověka, který už nežije.“

„To je mi jedno.“

Frankie sledoval, jak se Gunnarstranda postavil a spráskl ruce. Chvíli chodil po místnosti sem a tam. „Takže jste jedli chleba,“ shrnul. „A dělali si míchaná vejce.“

Zůstal stát a přemýšlel. „Kdo nakrájel chleba?“ zeptal se nakonec. „Já.“

Gunnarstranda se vrátil ke svému psacímu stolu. Otevřel šuplík a vytáhl z něj nůž.

Frankie pozoroval, jak na lesklou ocelovou čepel záměrně nechává dopadnout světlo stolní lampy. Čepel byla mírně prohnutá.

Když Gunnarstranda položil nůž opatrně na stůl, zavládlo v místnosti hrobové ticho. Čepel nože suše škrábla o hranu stolu.

Frankie zaslechl, jak Sigurd polkl.

Gunnarstranda se opatrně posadil. „Vezmi ten nůž, Sigurde,“ vyzval jej jemně.

Muž znovu polknul. Nervózně podupával nohama.

Gunnarstranda se opřel lokty o desku stolu. „Vezmi ten nůž, Sigurde,“ zopakoval.

Sigurd zíral do stropu. Dlouho.

„Vezmi ten nůž!“

Policistův hlas se rozléhal mezi zdmi.

„Ne.“ Odpověď byla tichá. Muž v křesle se zhluboka nadechl. Polkl. Snažil se vzchopit a promluvit.

„Proč,“ začal, ale musel potáhnout, protože měl plný nos. „Proč,“ začal znovu, ale opět zmlknul. „Proč jí nedáte pokoj?“

Gunnarstranda popadl nůž a chvíli si s ním hrál.

Špičkou nože si čistil špínu za nehty. „Už jsi měl někdy co do činění s advokátem, Sigurde?“

Frankie sledoval, jak Sigurd sklopil hlavu a opřel se rukama o roh stolu.

„Zapíchl jsi ji, Sigurde?“

Muž neodpovídal.

Frankie zachytil Gunnarstrandův rezignovaný pohled.

Přikývl a vypnul nahrávání.

„Froelichu,“ ozval se Gunnarstrandův tvrdý hlas.

„Odveď ho zpátky do cely.“

9

Eva-Britt vystoupila na zastávce Ulleval. Bylo brzy ráno. Dopravní špička už polevila a Frank Froelich měl dobrou náladu. Poměrně rychle projel kolem hotelu Smestad. Když zastavil před relativně novou kancelářskou budovou na Lysaker, bylo teprve chvíli po deváté. Vzal si s sebou jen poznámkový blok a několik propisek.

Budova provokovala už na první pohled. Něco mezi eskymáckým iglú a chrámovou architekturou před začátkem letopočtu.

Automatické dveře se tiše otevřely a Frank vešel do vstupní haly.

Podlaha byla vykládaná různobarevnými broušenými a leštěnými přírodními kameny. Tohle muselo stát hromadu peněz, ale zároveň to působilo studeně a odtažitě. Zdi natřené nabilo, ve výši prsou pozlacená lišta podél celé haly.

Naproti vchodu stála recepce. Skleněná okna od stropu až po podlahu připomínala dozorčí stanici v metru.

Uprostřed mezi skleněnými tabulemi stála recepční. Budila pozornost. Mohlo jí být kolem třiceti. Na sobě měla kostým jako úřednice. Sukni a sako z šedomodré vlněné látky. Husté hnědé vlasy s načervenalým nádechem mu připomínaly lak na autě. Když přišel blíž, soustředil se na její černé znaménko v dolíčku mezi bradou a ústy.

Pokývla na něj a dál mluvila do telefonu, který si přidržovala bradou, zatímco ruce dělaly něco jiného. Silné ruce. Nenalakované nehty zastřižené nakrátko.

Opřel se o pult. Žena zmáčkla několik tlačítek a ukončila hovor.

„Software Partners, to je tady?“

„Třetí patro.“

Vypadala, jako by v tomhle druhu oblečení nebyla ve své kůži. Působila neohrabaně. Zaváhala a chtěla zvednout telefon.

„To není nutné.“

Pokynul směrem k telefonu.

„Najdu to sám.“

Když se ve třetím patře otevřely výtahové dveře, ocitl se ve velké kanceláři. Už na něj čekali. Takže ta žena se znaménkem přece jenom zavolala nahoru.

„Předpokládám, že jste od policie.“

„Ano.“ Frank podal muži ruku.

„Oyvind Bregard,“ představil se. „Pracuji zde jako finanční manažer.“

Vysoký, statný muž kolem čtyřicítky. Natažená ruka nepůsobila velkým dojmem; zato prsa, paže a stehna ano.

Evidentně posiloval. Ve srovnání s mohutným tělem měl docela titěrnou hlavu. Hustý knír pod nosem, na obou koncích legračně vytočený nahoru a světlý jako mužovy vlasy.

Za ním u počítače seděla blondýna, trochu baculatá.

„A vy jste…“

Frankie k ní přistoupil a podal jí ruku. Vyskočila tak rychle, že jí židle odjela od stolu. Zmateně se uklonila. Ruku měla měkkou a poddajnou jako leklá ryba. Když jí ruku pustil, zůstala jí nehybně viset podél těla.

„Lisa Stenersenová.“

Nervózně se usmála. Plochá, široká ramena jí opticky zmenšovala postavu. Vypadala podsaditější. Měla krásné světlé vlasy, které jí hezky rámovaly buclaté tvářičky a dvojitou bradu.

Frank Froelich se otočil a všiml si, že vzpěrač má v levém uchu drobný kroužek. Ticho. „Ano.“

Bregard se nervózně pohupoval.

„Možná bychom si měli najít nějakou místnost, kde si promluvíme,“ navrhl Frankie vstřícně.

Finanční manažer přikývl a směřoval ke dveřím na druhé straně místnosti. Mužova kancelář byla zařízena skrovně. Uprostřed stál jenom psací stůl. Ale křeslo za stolem působilo majestátně. Nejvyšší kvalita. Kůže, opěrka na hlavu a sklápěcí mechanismus. Křeslo, v němž se plánuje dovolená a přitom poklepává prsty na stole. Jinak v kanceláři nic nebylo. Jenom rozviklaná židlička, kterou si policista přesunul ke zdi, aby se mohl opřít. Růžové zdi. Pár plakátů s reklamou na počítače. Pěkné kousky. Na jednom z nich si neuvěřitelná sexbomba natahovala síťované punčochy a jednou nohou se opírala o počítač. Opravdu krásné nohy. A neuvěřitelně husté vlasy.

Bregard se posadil do křesla. Nasadil si obdélníkové brýle bez obrouček.

Frankie stále zíral na síťované punčochy. Nemohl od nich odtrhnout zrak. „Jak jistě víš, jde o…“

„Reidun,“ přerušil jej muž. „To jsem pochopil.“

Frankie se usmál. Velkými písmeny si do poznámkového bloku napsal KRETÉN a v duchu na dřevěný plot nakreslil jeho postavu s terčem.

„Reidun Rosendalová zde pracovala jako prodejce?“

Bregard přikývl.

„Pokud vím, tak obchodujete s počítači.“

„Administrativní systémy, kancelářské systémy.“

Muž otevřel zásuvku a začal se v ní přehrabovat.

„Chystáme se v krátké době expandovat.“

Větu vyslovoval trhaně. Po chvíli vytáhl svazek brožur, podal je policistovi a zásuvku zabouchl. „Tohle měla Reidun také na starosti. Měla shánět smluvní partnery a zájemce o rozšíření. A samozřejmě prodávala i ostatní služby,“ dodal a sepnul ruce.

Frankie bez zájmu listoval v brožurách. Pestré sloupcové grafy a líbivá slovíčka o prospěšnosti a úsporách.

Uprostřed lesklého papíru se usmívala fotografie vousatého muže sedícího před ním. Hezká fotografie. Policista porovnal fotografii se skutečností sedící za psacím stolem.

Kroužek v uchu na fotografii chyběl. A chlápek byl oblečen formálněji než ve skutečnosti. Klasický hřebeček v nažehlené bílé košili s kravatou a v šedém saku. Tytéž brýle.

Finanční plánovač mířil palcem vzhůru – jako letci ve válce.

„Dejte na mě,“ stálo v bublině nad jeho hlavou.

„Pracoval s Reidun v obchodě i někdo další?“

„Svennebye, náš ředitel marketingu. A já.“

Roztáhl paže. „Jsme malý podnik, funkce se u nás často kumulují. Engelsviken, náš jednatel, také pracuje v obchodě.

Když mu zbývá čas.“

„Kolik tu máte zaměstnanců?“

„Dohromady pět. Ne, promiň, s Reidun nás bylo pět.

Takže čtyři.“

Policista zvedl brožurky. „Takže firma hodlá expandovat?“

„Ano, značně,“ upřesnil Bregard domýšlivě. „Právě provádíme nábor nových prodejních partnerů v celé zemi.“

„S vlastními výrobky?“

„Ne. Máme zastoupení v zahraničí.“

Muž se pohupoval v křesle. Roztáhl prsty a zaklepal s nimi o desku stolu. „Dali jsme to i do názvu. Software Partners. Stavíme na tomhle konceptu, zvětšujeme se díky spolupráci a spojení s našimi partnery.“

Frankie přikývl. „ Co se Reidun týče…“

Muž klidně vyčkával.

„Znáš lokál jménem Scarlet?“ Bregardovi se zablýskalo v očích. Naklonil se dopředu a opřel se lokty o stůl. Prohrábl si knírek.

„Scarlet?“

Vychutnával si ten název. „No… vlastně jsem tam jednou byl.“

„Už dávno?“

„Pár týdnů.“

„Ale v sobotu jsi tam nebyl?“

„Ne.“

„Kde jsi byl v sobotu?“

„Doma.“

Policista se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Může ti to někdo dosvědčit?“

„V sobotu večer jsem byl sám.“

„Díval jste se na televizi?“

„Ne.“

„V telce je v poslední době fakt houby,“ vágně mu dal Frank za pravdu. „Taky se na nic nedívám. Po večerech si vyrábím mušky. Na ryby. Poslouchám přitom rádio.“

Muž hleděl na stůl. Mlčel.

Policista si něco naškrábal do bloku. „Některé stanice dobře hrajou. Lepší než ty rodinné žvásty v bedně.

Nemyslíš?“ Bregard se blahosklonně usmál. „Možná.“

„Poslouchal jste v sobotu rádio?“ Úsměv zmizel. „Ne, neposlouchal.“

„Jsi ženatý?“ Muž zakroutil hlavou.

Frankie si natáhl nohy a stáhl si vyšmajdané boty. V

místnosti se rozhostil zápach zapařených ponožek.

Bregardovi ztuhl obličej. Frankie zpozoroval jeho pohled a zjistil, že má díru na palci. Z ponožky vykukoval kostnatý palec a lapal po čerstvém vzduchu. Frankie roztáhl prsty.

Napadlo ho, že by si měl ostříhat nehty.

„Máš nějaké spolubydlící?“

Muž nechápal.

Frankie vzdychl. „Ptám se, jestli s tebou někdo bydlí.“

„Ne,“ odvětil Bregard podrážděně.

„Co jsi vlastně dělal v sobotu večer, Bregarde?“

„Byl jsem doma.“

Odmítavý výraz. „Nedíval jsem se na televizi, neposlouchal rádio. Šel jsem brzy spát.“ Frankie přikývl.

„Musel jsem brzy do postele, protože jsem v neděli ráno brzy vstával.“

Policista tázavě svraštil čelo.

„Byl jsem na delší procházce v lese.“

„Není tam teď příliš mokro?“

„Je, ale já se v lese procházím rád.“

„Sám?“

„Sám,“ přikývl Bregard.

„Často?“

„Ano.“

Frankie se na něj podíval. Snědý obličej. Svalnaté tělo.

Nebylo by na tom nic divného, kdyby ho potkal v lese.

Vůbec nic. Prostě jenom vyměnit oblečení. Místo bílé bavlněné košile islandský svetr a místo moderních kalhot zelené sportovní kalhoty. Pohory a šedé bavlněné ponožky.

Hrome, tenhle týpek určitě chodí hodně ven. Jestli však byl venku zrovna v neděli ráno, to je otázka. Frankie se rozhodl změnit téma.

„Znal jsi ji dobře? Myslím Reidun.“

Bregard zaváhal.

„Pracovali jste spolu půl roku,“ naléhal Froelich. „Znal jsi ji dobře?“

„Celkem jo.“ Působil trochu nejisté.

„Je mi to líto,“ vzdychl rezignovaně. Neklidně se pohnul a položil ruce na stůl. „To je prostě příliš hrozné. V

pátek tu ještě byla.“

Řekl toho ještě víc, ale zaniklo to v hektickém pohybu.

Jeho tvář Frankiemu připomínala někoho z televize.

Ruce, které nervózně zatínal v pěst a znovu je rozevíral.

Současně ty pohyby hlavy zdůrazňující emoční pohnutí.

Bylo v tom cosi přehnaného. Cosi vyumělkovaného. Nedalo se na to dívat.

„Kdy jsi ji viděl naposledy?“

„V pátek odpoledne. Chtěl jsem ji pozvat na večeři, ale očividně nemohla.“

Policista čekal. Ale muž nebyl schopen dokončit myšlenku.

„Takže jste si už dříve někam zašli.“

„Stávalo se to.“

„Měli jste spolu něco?“

„Cože?“

Muž se otočil, vypadal, jako by větřil. Frankie se nadechl a chladně se na něj díval. „Měli jste spolu něco?“

„Jak to myslíš?“

„Například tak, jestli jsi s ní spal.“

Muž vstal, přešel ke druhému křeslu a posadil se. Začal být protivný.

„Ano, spal jsem s ní.“ Pohrdavý výraz ve tváři. „Spali jste spolu často?“

„Teď víte, co jste chtěl vědět, krucinál. Nemám vám říct, jak dlouho jsme to dělali?“

Geografi og Karlighed12, pomyslel si Frankie, veselohra od Bjoernsona13, v níž se chlápek nervuje a ječí.

„Chodili jste spolu?“ zeptal se přátelsky.

„Nechodili.“

12 Geografie a láska

13 Bjornstjerne Matinius Bjoernson (1832 – 1910) – norský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu; jedna z jeho básní se stala norskou hymnou (pozn. překl.) „Takže už jste spolu nespali delší dobu?“ Bregard neodpověděl.

„Nebo jsi jí mohl zavolat, když jsi měl čas, a objednat si jedno číslo?“

Bregard si pomalu sundal brýle. Ruce se mu netřásly.

Ale pohledem by mohl vraždit. „Můžeš být rád, že jsi tu služebně. Jinak…“

„Jen klid.“

Frankie ho přerušil. Zvedl svůj blok, aby mu připomněl, proč je tady. Pokračoval: „Když jsi ji chtěl v pátek pozvat na večeři a ona odmítla, myslíš, že měla domluvenou schůzku s někým jiným?“

„Myslíš, jestli měla někoho jiného?“

Zneklidnilo ho to. Otáčel se v křesle a zamyšleně se díval na zeď, kde si žena na obrázku pořád ještě oblékala punčocháče. Byla k nim otočená zády. Stříbrná tanga jí jako tenoučká nitka končila mezi půlkami. Hlavu měla otočenou na fotografa a špulila na něj rty.

Bregard ztratil řeč. „Ne,“ řekl nakonec. „Neměla schůzku s jiným.“

Policista z něj nespustil zrak. „Jinými slovy – držela si odstup.“

Bregard protáhl obličej do rezignovaného úsměvu.

Neodpověděl.

„Jaká byla?“

Úsměv zmizel. Oči jako černé puntíky. „Byla v posteli dobrá?“

Policista mlčel, vyčkával. Ten trouba ještě není zralý. Je úplně bez sebe. Prsty objal hranu stolu.

„Měla to ráda zezadu,“ zaprskal. „Proč si nezajdete do bordelu a nezaplatíte si ženskou? To je přece mnohem lepší než sepisování podrobností o tom, jak to dělají ostatní.“

Frankie cítil, jak se mu rty formují do trpělivého úsměvu.

„Když jsi tedy Reidun Rosendalová nešukal zepředu ani zezadu, ale jen tady pracovala, tak co ji zajímalo? Co to bylo za člověka? Jaká byla?“

„Oblečení,“ řekl muž mechanicky. Výbuch se uklidnil.

Znovu se ponořil do své melancholické nálady jako předtím.

Znovu zasněně zíral do prázdna. „Myslím, že se zajímala o oblečení. A o svého psa. Nemohla ho chovat ve svém bytě, proto ho měla u matky na západě Norska. Mimochodem – pořád mluvila o domově. O své vesnici na západě.“

„Tady ve městě se jí nelíbilo?“

„Ne, to si nemyslím. Prostě byla taková…“

Začal rozhazovat rukama a hledal vhodné slovo. „Byla sama sebou.“ Teď byl spokojený. „Jo, byla svá,“ přikyvoval.

„Říkal jste, že se zajímala o oblečení? Jaký měla styl?“

„Nic speciálního.“

Nadechl se. „Jakýkoli styl. Prostě si mohla obléct cokoli, chápete? Jeden den vypadala jako studentka, jindy jako sen chlápků v base. Dokázala se vyparádit. Udělat ze sebe kočku.“

Chlápci v base, poznamenal si Frankie a vzhlédl.

„Ano?“

Bregard zíral do prázdna. Už nepředstíral. „Byla… ne,“

přerušil se. „Teď by to znělo všedně.“ Frank Froelich vyčkával, ale Bregardovi se nechtělo. V obličeji byl bledý a trochu bezvýrazný. Knír se mu rozcuchal a lepil se na úzké, odkrvené rty.

„S kým se tady nejvíc stýkala?“

„Se Sonjou.“

Muž s knírem se otočil a rezignovaně vzdychl.

„Se Sonjou Hagerovou. Určitě brzy přijde.“

Frankie si obul boty. Nepospíchal přitom. Pečlivě si zavázal tkaničky. Vstal. Bregard se pořád ještě houpal na křesle. Myšlenkami byl úplně jinde. Frankie odešel. Ve dveřích se otočil. Muž roztržitě otáčel propisku mezi prsty.

„Kdyby vás napadlo něco, co by nám mohlo pomoci,“

řekl policista přátelsky, „tak se ozvěte.“

Nečekal na odpověď, otočil se a vrátil se do velké haly s výtahem.

10

Obličej Lisy Stenersenové byl hladký, chvílemi vypadala jako holčička. Když si oblékla šaty, byl však její věk na první pohled patrný. Měla na sobě oteplený prošívaný kabát. V tomhle kabátě a botách jako pantofle vypadala jako postavička z revue. Chyběla už jen květina za kloboukem. Očividně upadla do rozpaků. Když se Frankie objevil, nervózně pošilhávala po hodinkách. Nervózně se smála a pohrávala si s papírem.

„Možná nemáš čas,“ řekl jí ochotně.

Začervenala se. „Ne.“

Zmateně se podíval nejprve na její rudý obličej a pak na její kabát, takže zrudla ještě víc.

V tom okamžiku zazvonil telefon. Vstala a došla ke stolu uprostřed místnosti. Popadla sluchátko. Frankie se usadil na pohovku. Podíval se na okno a pozoroval odraz své tváře.

„Ne, dnes tady ještě nebyl,“ řekla formálně a chtěla zavěsit. Neudělala to.

„Cože?“ vykřikla rozčileně a nervózně se otočila, protože si neměla kam sednout.

Výkřik přešel do fistule. „To jsem si mohla myslet.

Určitě.“

Zpočátku zněl ten proud frází poměrně upřímně. Ale postupně upřímnost ustupovala. Čím více se k němu otáčela zády, tím zřetelnější bylo, jak těžké je pro ni tento hovor ukončit.

Když konečně zavěsila, zůstala zmateně stát a začala si kousat nehty na jedné ruce, zatímco druhou sbalila křečovitě v pěst. Jako by měla nějaký problém.

„Takže přece jenom přijdeš pozdě,“ přerušil ticho Frank.

Vytáhla nehty z pusy. Místo toho se kousala do spodního rtu. „Pravděpodobně ano.“

„S kým jsi to mluvila,“ zeptal se, aniž se za svou zvědavost zastyděl.

„S ženou Egila Svennebyeho. Je to náš šéf marketingu.“

Posadila se na opěradlo sedačky. „Má o něj starost. Od včerejška nepřišel domů. Myslí si, že se ztratil.“

Sklopila zrak a usmála se. Frank Froelich čekal, až se na něho podívá.

„Oznámila to?“

Jeho protějšek pokrčil rameny. „Policii do toho snad tahat nebude.“

„Ale zněla dost vzrušeně, ne?“

„Byla vyděšená,“ potvrdila žena zamyšleně. „Možná by sis s ní mohl krátce promluvit.“

Frank se na ni podíval. „Moc toho nenaděláme, když nebude sama chtít.“

„Ale možná se pak přece jen trochu uklidní,“ mínila Lena Stenersenová optimisticky. Cár papíru, se kterým si nervózně pohrávala, zmačkala do kuličky. „Připadala mi…

vyplašená.“

Frank přikývl. „Rádi bychom mluvili i s jejím manželem, když tady také pracuje,“ řekl konejšivě. „Takže můžeme zajet i k němu domů.“

Žena se očividně uklidnila.

Frank rychle změnil téma. „Ty jsi pracovala s Reidun Rosendalovou?“

Lena se rychle podívala na hodinky. „Nebyly jsme blízké spolupracovnice. Reidun často navštěvovala zákazníky. Já mám na starosti především korespondenci.“

„Ale trochu jsi ji znala, ne?“

„Jistě.“

Zděsila se. Lehce přivřela oči. „Mučili… mučili ji?“

zeptala se nervózně.

Frank opětoval její pohled. „To nevíme.“

Lena složila ruce do klína a se zavřenýma očima něco zamumlala. Na krku jí visel zlatý řetízek s křížkem.

„Byla perfektní,“ řekla nakonec.

„Myslíte atraktivní?“

„Ano. Hezké vlasy, krásné tělo…“

Frank zvedl ukazovák a zaklepal si na spánek.

„A tady?“

Lisa Stenersenová se usmála. „Tam jí určitě taky nic nechybělo, ale… byla zvláštní.“

Žena v kabátě zírala na podlahu. „Z některých lidí není člověk chytrý.“

Pak najednou vyhrkla: „Dívají se na tebe, jako se dívají na lidi v televizi. Co je řečeno, je zřejmé. Ale přitom nemáte tušení, jestli s vámi opravdu mluví.“

Frank pomalu přikývl. Lina Stenersenová by si dobře rozuměla s jeho matkou. Proto si uměl dobře představit, jak slova padají mrtvá k zemi, když s ní Reidun mluvila.

Pozoroval její vzdušné vlasy, zaregistroval spoustu časopisů vedle hnědé příruční tašky na stole. Snubní prsten, který se mírně zařezává do masa na zarudlém prsteníčku.

Lisa Stenersenová, představitelka němého vojska, které ví vše o pěnovém cukroví, bábovkách, trablích anglického královského rodu a odnožích begonií. Nejméně o třicet let starší než Reidun Rosendalová. Věkový rozdíl, který při nahodilém setkání není tak důležitý, ale který tady význam má.

Lisa Stenersenová pod jeho pohledem zjihla a sklopila zrak.

„Ale hloupá nebyla,“ zkusil to.

Mlčela.

„Měla hodně ctitelů?“

„Nevím. O žádném stálém příteli nemluvila. Měla nějaké techtle s Bregardem. Tohle se o ní povídalo, jestli mi rozumíš. Reidun byla zvyklá na všechno možné, na flirtování a tak.“

Po poslední větě se rozpačitě usmála. Pak dodala: „Atmosféra kolem ní byla vždycky tak trochu uvolněná.“

„Nekamarádily jste se?“

„To ne.“

„Víš, s kým si tady nejlépe rozuměla?“

„SKristinSommerstedtovou.

Taunásalenepracuje,“

dodala rychle. „Určitě jste ji viděl v recepci.“

Vzpomněl si na recepční se znaménkem pod rtem.

„Měly pár věcí společných,“ dodala a podívala se na hodinky. „Myslíte, že…“

„Samozřejmě,“ ujistil ji vstřícně. „Je mi to jasné. Pokud budeme potřebovat víc informací, ozveme se vám.“

„Můžu přijít i na stanici,“ prohlásila a popadla časopisy a kabelku. Podívala se na náramkové hodinky. „Musím totiž…“

„Jistě,“ přerušil ji Frank a doprovodil ji k výtahu.

„Nechceš…“ zeptala se zmateně, když nenastoupil do výtahu.

Neodpověděl. Usmál se, aby ji uklidnil, a sledoval, jak se za ní zavřely dveře.

11

Frank se pomalu procházel po místnosti. Úsporné zařízená kancelář. Psací stůl a různé kancelářské přístroje.

Jediné konferenční stolek se dvěma pohovkami a dvěma pohodlnymi křesly v rohu rušily strohý pracovní dojem. Zeď tvořilo pár skříní na odkládání dokumentů.

Dal si na čas. Listoval brožurami v zabudovaných policích. Pročítal si názvy knih v různých regálech a pak došel k archivačním skříním. Jednu z nich chtěl otevřít. Byla zamčená. Zamračil se. Pokusil se otevřít jinou. Všechny zamčené. Tohle byla novinka. Povšiml si násilných stop mezi skříní na spisy a šuplíky. Do skříně se někdo vloupal a pak vyměnili zámek. Proč by chtěl někdo zamykat archiv?

Pět zaměstnanců v malé firmě. Copak si navzájem nedůvěřují?

Oknem do místnosti dopadalo světlo na další dva psací stoly. Na jednom z nich ležel vedle telefonu bílý proužek papíru upevněný průhlednou páskou. Jmenovka. Reidun Rosendalová. Její jméno napsané drobným písmem modrou propiskou. Její místo, pomyslel si a posadil se. Otevřel šuplíky. Všechno si prohlédl, ale nenašel nic zajímavého.

Jako by byly prázdné. Žádný kalendář s termíny. Žádné osobní dokumenty. Jenom propisky, barevná náplň do

tiskárny a kancelářské spony. Když otevřel nejnižší šuplík, rozkutálela se po dně prázdná láhev od coca coly.

Na desce stolu ležela pod sklem fotografie pasového formátu. Nadzvedl sklo, vytáhl fotografii a podíval se na ni.

Černobílá fotografie. Obličej mírně z profilu. Světlovlasá žena s mírně zakloněnou hlavou. Vlasy měla na jedné straně, jako by se dívala do zrcadla. Samolibý pohled. Žena, jíž se líbí vlastní obraz v zrcadle. Mladá žena. Položil fotografii na stůl. Jak starý je asi ten obrázek? Je z automatu.

Všiml si tenoučkého závoje v pohledu. Možná byla mírně přiopilá. Trvalá ondulace a dlouhé vlasy. Žena, kterou viděl ležet mrtvou na podlaze, měla neposlušné a relativně krátké vlasy. Fotografie tedy nebyla zcela nová.

Bregard říkal, že to měla ráda zezadu. Frank přišel na něco, co v jejím průsvitném mrtvém obličeji neviděl. Něco, co zachytila tahle fotografie. Něco zvláštního na její tváři, na rtech. Právě tahle kombinace úst, očí a zubů dodávala jejímu obličeji něco smyslného.

Kdo se drží Bregardova příkladu, neví, oč přichází, pomyslel si Frankie a zastrčil si fotografii do kapsy.

V tom okamžiku zabzučel výtah. Zastavil před ním. Do místnosti vstoupila nějaká žena.

12

Také ona byla v půli svého života. Hezká, s plnými rty, diskrétně nalíčená. Trochu supěla pod tíhou dvou plastových tašek a elegantní kabelka přes rameno jí narážela do boků.

Všechno to položila na židli, posadila se a teprve pak si všimla policisty, který právě vstával. Vyskočila a pomalu se k němu blížila. Při chůzi si svlékla černé rukavice. Štíhlé ruce, elegantní a s několika zlatými šperky. Pár tenkých zlatých náramků, které tiše cinkaly o sebe, když jí podal ruku. Měla suchou dlaň příjemnou na dotyk.

„Dobrý den,“ pozdravila. „Sonja Hagerová.“ Přinesla s sebou zvenčí závan čerstvého vzduchu. Usmála se a zvědavě mu hleděla do očí, když se jí představil. „V tom případě už jsme spolu hovořili,“ zvolala a pokračovala tlumeným hlasem: „Byl to pro mě strašný šok. Když zemře člověk, se kterým jste se znal, je to něco úplně jiného, když byl zavražděn takovým hrozným způsobem.“

Otočila se a do rohu vedle výtahových dveří si odložila kožíšek. Pak tam stála v sukni a květované vestě přes volnou halenku. Husté tmavé vlasy jí volně dopadaly na ramena.

Zámožná žena. Taková, co jezdí drahými auty a sbírá pravý porcelán.

„Myslím, že některé muže by měli vykastrovat,“ řekla lehkovážně a upravila si halenku.

Frank si všiml dvou zlatých řetízků na krku. Jeden kratší a jeden delší. Oba s přívěsky skrývajícími se hluboko ve výstřihu mezi prsy, které se volně houpaly pod halenkou.

„Ještě není jasné, zda byla znásilněna.“

„Ale to je přece jasné!“

Zašmátrala ve skříni na spisy a mávla na něj balíčkem oplatků. „Dáte si kávu?“

„Rád.“

Došla k telefonu, vytočila číslo a mluvila. „Je to tak lepší,“ řekla mu potom. „Nechci, abyste mě vyslýchal v kantýně.“

„Ale to přece není výslech.“

„Říkejte tomu, jak chcete.“

Posadila se na sedačku naproti němu. „Všichni to Reidun dlužíme. Musíme vám pomoci najít toho, kdo ji zavraždil.“ Frank se zatvářil omluvně a ukázal svůj poznámkový blok. „Jak dobře jsi ji znala?“

„Vlastně málo. Byla tady nová, ale byla velmi…“

Hledala vhodný výraz. Chvíli vypadala duchem nepřítomná. „Byla příjemná,“ přikývla po chvíli zamyšleně.

„Dobře jsme spolu komunikovaly,“ dodala. „Inteligentní žena, která se uměla chovat a všude si našla přátele. Ale nikdy jsme se příliš nesblížily.“

Frank přikývl. Mezi činžovním domem v Grunerlokka a zámkem, v němž bydlí tahle žena, je podstatný rozdíl.

„Byla velmi dobrý prodejce,“ dodala.

Přerušila je žena středního věku, která přinesla tác se dvěma šálky kávy a postavila jej na odkládací stolek vedle psacího stolu. Sonja vstala a tác přinesla. Rychlým pohybem si upravila vlasy. Posadila se, přehodila nohu přes nohu a otevřela smetanu.

Frank zdvořile odmítl. Má rád černou kávu. Opatrně upil a zeptal se: „Jak jste to myslela, že byla dobrý prodejce?“

„Jaký by měl dobrý prodejce být?“ Chytrá žena.

Odpověděla otázkou. „No…“ Vyčkával. „Neodhadnutelný,“

usmála se. „Bývají úlisní a mazaní. Člověk neví, co si o nich má myslet.“

Sdělení? Nedokázal si vyložit její úsměv. Ztuhl jí na rtech. Místo očí dva pichlavé puntíky.

„Reidun Rosendalová byla taková?“

„Reidun byla inteligentní, hezká a mladá.“

„Měla ve firmě nepřátele?“ zeptal se klidně. „Naopak.“

„Udržovala tady s někým úzký vztah?“ Sonja se napila kávy. „Ne.“

Frank si něco poznamenal do bloku a pokračoval: „Bregard nám řekl, že s ní měl vztah.“

„Cože?“

Zírala do šálku s kávou.

„No jo, vlastně jsem měla ten dojem.“

„Jaký dojem?“

Příliš rychlá reakce. Úsměv, který měl ulomit trn otázky, byl příliš strnulý. Rty se jí mírně třásly.

Nekontrolované. Frank se soustředil. Získával čas.

Předklonil se a pak přece jenom nalil do kávy trochu smetany.

Pak se zadíval šikmo nad její hlavu, aby nezničil, co viselo ve vzduchu. Trochu bezmocně se usmál. „Dnes může být vztah cokoli mezi zasnoubením a…“

Dál nedošel.

Vycenila zuby a vpadla mu do řeči. „A pícháním. Tak se tomu přece říká.“

Naléhavý pohled. Svaly na čelistech připevněné na dvě ošklivé uzliny. Jako kdyby za ní někdo stál a tahal jí drátem za koutky.

Zadíval se jí zpříma do očí. Nezdálo se, že by to postřehla. Její hlas přicházel jakoby odněkud z dáli, jako by seděla na loďce na liduprázdném moři a promlouvala k někomu neviditelnému.

„Je známo, že některé ženy se nechávají rády používat jako odpadkové koše.“

Ve vzduchu praskla bublina. Chvíli se dívala do šálku.

Když pak znovu zvedla pohled, vypadala jako předtím.

Situace je pod kontrolou. Odměřená. Prsa skrytá pod volnou halenkou. Dlouhé, štíhlé nohy pod beztvarou kalhotovou sukní, lehounce nalíčený obličej, aby zdůraznila svou osobnost.

„Už je to pár let, co jsme na ulici pálili pornografické časopisy.“

Ironický úsměv.

Frank hrál s ní. Opětoval úsměv. Otočil hlavu a chvíli se díval z okna. Zabrala. Cítil, jak si jej pátravě prohlíží. Znovu se na ni podíval. „Mrzí mě, jestli jsem do něčeho šlápl, ale nemohl jsem přece vědět, že ty a Bregard jste…“

„Ale to přece není pravda!“

Usmála se s otevřenými ústy. Je moc hezká, když se směje. Hezká a upravená.

„Páni, to hovořím opravdu tak nesrozumitelně?“

Ne, rozuměl všemu. Ale bylo tu něco, co nedokázal pochopit a uchopit, co se mu vzpíralo, ale co je pravděpodobně jasné, ale on na to nemůže přijít.

„Vedu podnik společně se svým mužem. Dělá tu ředitele.“

Frank se podíval do poznámkového bloku. „Myslím, že jsem byl netaktní,“ usmál se omluvně a úslužně na ženu s bujnými vnadami, která sklopila zrak.

Znovu zabrala. Dmoucí se vlna pod halenkou, lehká červeň na tvářích.

„Takže Terje Engelsviken je tvůj manžel?“

Zdráhavě přikývla. „Myslím tím jen, že…“

Odmlčela se. Pokrčila nos a zadívala se do svého šálku.

„Jen mě to tak napadlo. Všechno je tak snadné. Není správné, že se všechno točí jen kolem sexu.“

„Existuje také něco jako láska,“ navrhl opatrně.

Ostražitě zvedla hlavu. „Možná,“ připustila. „Ale co je vlastně láska?“

Lepkavá otázka. „Nejsem zrovna filozof.“

„Copak tohle je filozofie?“

Tohle ji očividně zajímá. Tvářila se vážně a zamyšleně.

„Vztah mezi lidmi,“ přemýšlela. „Když se najdou dva lidé, kteří společně budují existenci. Na čem to všechno spočívá?“

Lepkavé, pomyslel si Frak. Jako mazlavý papír od bonbonů přilepený na prstech.

„Na lásce,“ navrhl, aby jí vyšel vstříc. Místo odpovědi se znovu usmála. Shovívavě. Jakoby odněkud shora, jako z nějakého podstavce. Nepřítomně na něj shlížela. „Láska je pomíjivý pojem.“

Jak poučné. Kámen neumí létat, matka Tereza neumí létat. Její pohled vyjadřoval soucit. Soucit s ním. Pohled plný starosti o idiota sedícího na druhé straně stolu. Vážila svá slova, měla strach, že pro něj mohou být příliš obtížná.

Pro blbečka.

„Pomíjivé věci nic neunesou. Alespoň ne něco tak stálého jako společný život dvou lidí.“

Takže matka Tereza je kámen. Frank vzdychl, zamíchal si kávu a opatrně si odkašlal. „Společný život?“

„Snad jste nepřišel na to, že lidé své sliby myslí vážně?“

zeptala se agresivně. Rty se jí napjatě třásly. Rty bez krve.

Frank se pokapal kávou. Podal si ubrousek z tácku a největší skvrny si otřel. Toho si ale nevšimla.

Naklonila se dopředu. Bledé prsty se jí lehounce třásly.

Stejně jako horní ret. „V dobrém i zlém. Co to znamená?“

„Navždy,“ navrhl.

Odpověď byla nejspíš správná. Uklidnila se. Už nic neřekla.

„Je to tedy pro tebe novinka, že Bregard a Reidun se stýkali také mimo pracovní dobu?“

Neodpověděla. Jen nepřítomně zírala před sebe. Frank si nebyl jist, jestli jeho otázku slyšela. Zakašlal.

„Myslela jen na sebe,“ vyhrkla Sonja najednou.

Frank ztuhl.

„Nechápej mě špatně. Myslím tím, že slovo vztah se k ní nehodilo. Mám na mysli, že vás to k někomu táhne, ale…“

Přikývl. „Byli to dva mladí… hezcí lidé, kteří našli jeden druhého?“

Nadechla se. Ledový nádech v hlase. „Předpokládám, že se to tak dá říct.“

Zase to byla ona. Měli se snad nejdřív vzít? pomyslel si výsměšně a osmělil se ke skoku: „Myslíš tím, že se pářili?“

Klidné ruce a prázdný, mrtvý pohled. Ruka položila šálek na stůl bez nejmenšího zařinčení.

Game over.

Frank se opřel. Nasával ji do sebe. Pěkný obličejík, profesionálně upjatý a nedobytný. Jako za neviditelným sklem.

Frank Froelich nikdy nic neuspěchá. Klidně si listoval ve svých poznámkách. „Mluvil jsem s Lisou Stenersenovou a Bregardem.“

Chladně přikývla.

„Co znamená ztráta Reidun Rosendalové pro firmu?“

„Bezvýznamná záležitost.“ Lehce se předklonil.

„Bezvýznamná?“

„Když jsme se o tom dozvěděli, měli jsme poradu. Terje už našel řešení.“

Terje, manžel, ředitel. „Terjeho jsem tady nezastihl.“

Znovu chladný pohled. „Dnes tady bohužel není.“

„Tak toho mám ještě k dobru.“

Přikývla.

„Musíme zjistit, s kým se Reidun Rosendalová stýkala.

Budu potřebovat databázi vašich zákazníků nebo návštěvní knihu.“

Upravila si halenku. Vstala. Došla k tiskárně. Za chvíli přistál na podlaze vytištěný papír. Zvedla jej a podala mu ho.

Policista se rozloučil.

Dole v recepci nikdo nebyl. Lisa Stenersenová říkala, že Kristin Sommerstedtová mrtvou znala. Frank se podíval na hodinky a rozhodl se, že si s Reiduninou kamarádkou promluví později.

Místo toho vyšel z budovy a otevřel dveře od auta.

Otočil se k domu, z nějž vyšel. Sklo a zase sklo.

Neprůhledné. Jen na několika místech lesklé a nepropustné jako kov. No nazdar, pomyslel si a nastoupil. To je mi ale banda!

13

Venkovní dveře policejní budovy za ním zapadly. Ihned se zarazil, zastavil se a chtěl odejít. Pozdě. Je odhalen. Žena, kterou jim poslali ze zprostředkovatelny práce, už se na něj usmívala. Řítilo se na něj její tlusté tělo.

„Koho to nevidím! Ahoj Franku!“

Hromada rosolu na útěku z dětské slavnosti, napadlo jej a připravoval se na to, co přijde. Tahle kombinace obrovského těla a titěrné hlavičky ho pokaždé překvapila.

Nahoře fialová barva na vlasech, punkový sestřih, vespod tenké a vysoké podpatky. Mávala na něj. Černé strečové kalhoty napnuté přes břicho. Celá její postava se vzdouvala a vlnila.

„Už hodiny se tu motám jako kvočna!“ Cítil, jak se mu netrpělivost usadila mezi oči. „A teď přijdeš ty! Zapomněla jsem, na co jsem se chtěla zeptat.“

Hlučně se rozesmála, popadla jej za ruku a táhla ke schodům. Nenápadně a tajemně se ohlížela. Pokusil se vymanit z pevného stisku, ale nepovedlo se mu to. Třesoucí se sádlo se mu otíralo o ramena a bok.

„Jde o ten dopis, který pro tebe mám napsat.“

Strčila mu pod nos několik papírů, takže neviděl na schody. Někdo šel proti nim. Frank se postavil na stranu a postrčil ji o schod níž.

„Ahoj, Body!“ pozdravila.

Rozběhl se nahoru a snažil se uniknout. Valila se však za ním, vytrvale. Po schodech a po chodbě. Utíkala dva kroky za ním, popadala dech. Mávala papírem a ukazovala na špatně napsané slovo. Chytl za kliku u dveří a otočil se k ní. „Jasně,“ předklonil se. „Napiš to, jak chceš.“

Hromada rosolu se zatřásla a uklidnila. Založila si ruce v bok. „Víš, co mi řekl tvůj šéf?“

Pokývla bradou směrem ke dveřím od kanceláře za jeho zády.

Ať už to bylo cokoli, určitě nebyl dost sprostý, pomyslel si Frank a nechal ji mluvit dál. Obezřetně se rozhlížela, opřela se o zeď a demonstrativně ztichla, když kolem prošli dva kolegové v uniformách. „Řekl mi, že mám jít do…“

Na pár vteřin ztichla. „Do horoucích pekel,“

artikulovala bez hlasu. Pak se znovu spiklenecky rozhlédla.

„Neodpověděla jsem,“ ujistila ho. „Ale bude litovat.“

Frank, kterému se šéfův nápad celkem líbil, zamrkal.

„Určitě ses přeslechla,“ pronesl diplomaticky.

„To tedy ne. Ale vím, proč to tak je.“

Frank si všiml, že v něm klíčí zvědavost.

„Údajně se změnil, protože ovdověl. Proto je takový.“

Kývala hlavou. „Nedostane, co potřebuje, chápeš? Už roky!“

„Co potřebuješ ty?“

„Já?“

Zavrávorala na svých tenkých podpatcích, takže se jí tělo řádně zavlnilo. „Potřebuju víc, než po čem oči touží, chlapče.“

Poté se dál valila chodbou. Když hýbala nohama, přesouval se jí obří zadek ze strany na stranu.

Najednou se zastavila. Otočila se. „See you, darling.“

Zmizela za rohem.

„Volal Schwenke,“ uslyšel Gunnarstrandův hlas, když otevřel dveře. V koutku úst mu visela cigareta. Frank ztěžka dosedl na ošoupanou modrou kancelářskou židli a dýchl si na prsty.

„Nesmíš tak tvrdě zacházet s kancelářskou pracovní silou,“ řekl.

„Myslíš tu tlustou?“

Gunnarstranda se poškrábal na nose, odložil cigaretu do červeného vybledlého popelníku s bílým, téměř nečitelným nápisem Cinzano. Okusoval propisku.

„Musí se naučit klepat na dveře, než vpadne do cizí kanceláře! Tottenham Hotspur proti Leeds United, vítězství na domácím hřišti, co myslíš?“ zabručel tázavě.

„A ne vítězství na cizím hřišti?“ zeptal se Frank a zapnul počítač.

Gunnarstranda byl jiného mínění. „Nemá Totenham norského brankáře?“

„Tak dej nerozhodně.“

Dotkl se klávesnice. Za chvíli se rozsvítila obrazovka.

„Co říkal patolog?“

„Nic. Když nepočítám její jídelní lístek. A ten už známe. Myslí si, že zemřela v neděli někdy mezi pátou a osmou hodinou ranní. Což pro nás taky nebyla žádná novinka.“

Frank pomalu přikývl. Přemýšlel o tom, že tahle informace se jim hodí. Ale zná svého šéfa dost dobře, takže ví, že tenhle okamžik má ve své hlavě určitě podtržený červeně.

„Co si myslíš o Sigurdu Klavestadovi?“ zeptal se Gunnarstranda přes stůl. „Myslíš, že říká pravdu?“

„Jo.“

„Dobře,“ řekl Gunnarstranda a přikývl. Pak se znovu pustil do své sázky na vítězství. Frank se zamračil. „Proč?“

„Propustil jsem ho,“ řekl Gunnarstranda a ani se na Franka nepodíval. „Půjčil jsem si Jacka Myrbergeta, ten se mu zatím přilepí na paty.“

Vyplnil tiket. Zastrčil si jej do vnitřní kapsy saka přehozeného přes opěradlo židle. Ze šuplíku vytáhl jiný tiket. Tentokrát jej bez problémů vyplnil.

„Tyhle čísla sázím už dvacet pět let. Pořád tytéž. Máš ponětí, kolik jsem díky tomu už vyhrál?“

„Ne.“

„Padesát čtyři korun. Minulou sobotu. Uhodl jsem devět.“

„Víc jsi toho za posledních dvacet pět let nevyhrál?“

„S těmito čísly ne. Ale vím, že jednou přijde jejich čas.“

„Padesát dva týdnů v roce. Dvacet pět let. Měl by sis dát tu práci a vypočítat si, jaké jsou čisté ztráty.“

„Uklidni se. Jen si představ, kolik vyhraju.“

„Čtyřiapadesát korun.“

Gunnarstranda strčil sázenku do kapsy. „Tak co mi řekneš o Software Patners?“

Frank se znovu otočil. „Západní Oslo,“ odvětil úsečně.

„Vzorní pracovníci, většinou přes čtyřicítku s rozdílným rozpětím rizika. Drahé oblečení, drahá firma, počítače. Pět zaměstnanců. Mluvil jsem se třemi. Jediné, co je nápadné na první pohled, je pozamykaný archiv. S pořádnými superzámky. Zrovna píšu zprávu.“

Sebral z podlahy sáček. „Vzal jsem s sebou fůru prospektů.“

„Firma je to malá, ale vychloubají se nahlas jako IBM.

Očividně se právě rozšiřují. Přesně jsem to nepochopil, ale chtějí víc vlastního kapitálu a současně větší počet prodejních partnerů v celé zemi.“

Gunnarstranda vytáhl brožury ze sáčku. „To je počteníčko do postele,“ zamumlal.

„Finanční manažer,“ pokračoval Frank, „se jmenuje Oyvind Bregard, svobodný kulturista. Málomluvný týpek, má rád čerstvý vzduch. Tvrdí, že tráví spoustu času na polích a v lukách. Po spoustě keců přiznal, že před jistou dobou s obětí spával. Skončila to ona.“

„Bude nám to k něčemu?“ zeptal se Gunnarstranda.

„Možná jo, nemá na sobotu žádné alibi. Tvrdil, že šel brzy spát, aby mohl jít v neděli ráno do lesa. A na výletě byl sám.“

Vrchní komisař pomalu přikývl.

„Ředitel přes marketing se jmenuje Svennebye. Vypadá to, že zdrhnul. Když jsem tam byl, volala jeho žena a strašně vyváděla. Když se proflákla ta vražda, manžel se nevrátil z kanceláře. Jeho žena ho od té doby neviděla.“

Gunnarstranda zapískal. Podal si cigaretu z popelníku.

„Slíbil jsem sekretářce, že se o tu věc postarám,“

pronesl Frank váhavě. „Vypadala celkem normálně. Na rozdíl od ostatních. Je tam nejstarší. Jen byla trochu nervózní.“

Počkal, až si vrchní komisař připálí.

„Pak je tu ještě jedna žena. Sonja Hagerová. Vylíčil jsem jí Bregardovo dobrodružství s obětí. Docela vylítla.“

„Žárlivost?“

„To ne. Je provdaná za Engelsvikena, ředitele firmy.

Ne, žárlivost to nebyla.“

Došel k umyvadlu v rohu místnosti. Napil se vody.

„Ale je totálně nabroušená na manželství jako instituci,“

dodal. Hřbetem ruky si otřel ústa.

Gunnarstranda kouřil. „Tady něco nesedí.“

„To je pravda, něco tu nesedí,“ zopakoval Frank a vrátil se na své místo. „Myslí si, že Reidun Rosendalová zneužívala ostatní.“

„Jak to?“

Frank pokrčil rameny. „Zdá se, že to souvisí se sexem.“

„Ze zneužívala chlapy?“

„Nemám ponětí. Ta ženská byla vůbec pěkně záhadná.“

Gunnarstranda si uhladil kapsy, vstal a došel ke dveřím.

„Napiš to do té zprávy. Až s tím budeš hotov, můžeš jít domů.“

Frank zůstal sedět a hleděl na dveře. Pak se znovu otočil k počítači. Až budu hotov, pomyslel si sklíčeně a pustil se do psaní.

14

Gunnarstranda zaparkoval úplně nahoře na svahu, kde se štěrková cesta rozšiřovala do menšího parkoviště.

Čtvrthodinka jízdy z Oslo do Hurumu14. Časový odhad je trochu přehnaný, protože tohle platí, když je na semaforech zelená a v tunelu v Oslo není zácpa.

Dnes ne. Mrzutě se podíval na hodinky. Se svou škodovkou musel cestou zastavit asi sedmkrát. Motoru se vůbec nechtělo, řval, když škodovka jela rychleji než sedmdesátkou. Začal kašlat, dusil se a zpomaloval, takže se za auto nalepila další auta, rozčileně blikala světly a troubila. Gunnarstranda se nakonec rozhodl zaparkovat u kraje silnice a počkat, až dlouhá řada aut projede. Trápilo

14 Hurum – norské město (pozn. překl.)

ho, jestli motor vůbec naskočí. Vyzkoušel všechno možné.

Použil sytič, jel na plný plyn a doufal, že už to nebude daleko. Strašná jízda. Ale teď už je konečně tady.

Podráždění z nepříjemné jízdy ještě pořádně nevyprchalo. Proto zůstal raději v klidu sedět a díval se z okna, až se dostavil důvěrně známý pocit.

Nádherný pocit, že je doma. Soukromí. Pomyslel na svou Edel. Dokázala venku vytvořit něco jako zahrádku.

Teď, když už nežije, na ní pokračuje tam, kde přestala. Celý život si přála takovou zahradu a nakonec ji i měla.

Gunnarstranda pokračoval v tom, co už nestihla. Vzal to na sebe. Celý život nedokázal rozeznat list jasanu od javoru.

Teď už ví mnohem víc. Od její smrti už uplynula spousta let.

Bydlí tady víceméně půl roku. Je to jeho soukromé útočiště. Tajné místo. Přesto se nedokáže dívat na hnědé borovice před domem, aby ho pokaždé nepíchlo u srdce.

Malé píchnutí a vzpomínka na Edel ve vysokých botách s proutěným košíkem plným hub, když se vracela z lesa.

Neustále se ptal, proč si pořád vybavuje zrovna tenhle obraz.

Proč si nevybaví něco jiného a proč ho pokaždé tak píchne u srdce? Od vysoké borovice vedla malá stezka dvacet pět metrů k chatě, která se skrývala mezi dvěma vrcholky kopce. Na zahrádce se pokaždé stal zázrak. Na jaře, v létě a na podzim. Tady dokázala všechno, co se v tomhle podnebí dá. A on se to snaží udržovat. Když vynesl z kufru všechny

šanony a papíry, zamračil se. Na čele se mu objevila hluboká rýha. Problém s vodou v létě. Člověk nikdy neví, jak dlouho se takový případ potáhne. V následujících týdnech tady určitě nebude moct bydlet, ale co když začne období sucha už v květnu?

Jeho myšlenky přerušil zvuk praskajících větviček a těžkých kroků. Z podrostu na kraji cesty vylezl muž v sepraném svetru a rozedraných starých kalhotách.

Gunnarstranda poznal svého souseda Soerbyho. Ten si na pozdrav přiložil ruku k čelu a nervózně se usmál.

Gunnarstranda zamumlal něco nesrozumitelného a se zavazadly nijak nepospíchal.

Soerby patřil k těm důchodcům, co sedávají společně venku, hrají na harmoniku a oblékají se do hadrů. Neměl ho rád. Dělal ze sebe důležitého. Mluvil o svých dětech tónem, jako by prozrazoval státní tajemství.

Gunnarstrandovi byly děti jiných lidí a děti jejich dětí naprosto lhostejné. Především ty, za něž je zodpovědný tenhle pytel sádla. Kromě toho měl podezření, že si o něm důchodci při svých večerech s harmonikou povídají.

Protože se Soerby raději nejisté a nesměle zastavil, nemůže mít čisté úmysly.

Gunnarstranda se přivřenýma očima nedůvěřivě podíval směrem, kde soused stál. V duchu si kladl otázku, co tohle ušmudlané nemehlo dělá na jeho pozemku. Možná jen tak slídí kolem. On a ti ostatní.

Spolu byli silní. Dokud jeden za druhým nepřilezl, aby si vyžebral odnože a kořeny. A kdo se neodvážil, slídil a šňupal kolem, když byl policista ve městě. Gunnarstranda pak pokaždé objevil jejich stopy. Později mezi Soerbyho borovicemi často rostli zkřivení zakrslíci, ale brzy zahynuli.

Protože pytel sádla ani jeho žena netušili, co je rýč, hnojivo nebo snad vápno.

„Tam vzadu to máte hezký,“ slintal důchodce a ukázal na to, co už bylo vidět z plánované výstavby chaty.

Gunnarstranda pokrčil rameny a do každé ruky vzal tašku.

„To musí stát fůru peněz,“ pokračoval tlusťoch.

„To ano. Je to šíleně drahé. Ty by sis to určitě nemohl dovolit..“

Ty určitě nejsi zvyklý na to, že se k tobě někdo chová sprostě, pomyslel si Gunnarstranda, chvíli si vychutnával pohled na zaražené rysy svého souseda, pak se rychle rozloučil a ukázal mu záda.

Nakonec se šoural podél kamenné zídky a pozoroval šlahouny, které se táhly po zemi, prohlížel si pupeny a stonky. Kráčel dál k západní zdi, kde byla pět metrů od zdi vykopaná díra se zapuštěnými kůly. Soerbyho stopy byly ve vlhkém štěrku jasně vidět. Ještě štěstí, že jsem ještě nekoupil žádný stavební materiál, pomyslel si. Ještě by to tlusťocha lákalo. Kromě toho teď stejně nebudu mít na stavění čas.

Urovnal igelitovou plachtu na míchačce a odešel dovnitř. Na židličce u krbu si zapálil cigaretu.

Edel udržovala kontakt s okolním světem. On poznal spoustu lidí díky práci. Možná až moc lidí na to, aby trávil svůj volný čas vykecáváním s ostatními. Edel by s tlusťochem určitě měla soucit. Dávala by mu kytky, sazenice a radila by mu. Ale stejně by to nepomohlo a rady by byly k ničemu.

Bezvětří. Tady nikdy nefouká. Dobrá obrana proti větru.

Vítr by mohl přijít jen z jihu, pak by tu opravdu fučelo, ale to se stávalo zřídka. Modravé jezero dole v údolí se ani nehnulo. Na hladině se odrážely obrazy starých stromů.

Tady vládne klid a mír. Vstal. Přes dřevěnou zeď se prodral typický zvuk jeho telefonu.

Volal Jack Myrberget. Sleduje Sigurda Klaverstada.

„Sigurd Klaverstad už není sám.“

„Hm,“ zabručel Gunnarstranda netrpělivě. Lehl si na pohovku a dal si nohy na stůl. V místnosti bylo tma. Venku se stmívalo, takže ani jeho naleštěné boty se neleskly jako za bílého dne.

„Jel autobusem přes Drammensveien a vystoupil na Vaekeru. Pak si to namířil do baráku s názvem Rentoffice.

Je tam spousta malých firem.“

„Název?“

„Nemakala ta mrtvá v nějaký počítačový firmě?“

„Jmenuje se Software Partners.“

„Tak ti tam sídlej taky.“

Gunnarstranda uchopil sluchátko pevněji. „Dál!“

„Sel tam kolem třetí a vyšel asi o půl čtvrtý. S nějakou ženskou. Asi kolem třicítky, oblečená jako sekretářka, dlouhý tmavý vlasy, metr sedmdesát, celkem kost, mezi pusou a bradou černý znamínko.“

„A pak?“

„Zrovna je vidím. Sedej tady naproti a pijou víno. Držej se za ručičku a občas jdou na parket. Co mám dělat, až půjdou každej po svejch?“

Gunnarstranda přemýšlel. „Pověs se na toho chlápka,“

rozhodl se nakonec. „Ale průběžně mě informuj.“

Tak to je ono, pomyslel si. Čert aby vzal tohle auto.

Samozřejmě musí zrovna dnes vypustit duši!

15

Frank zíval. Bylo ráno, něco mezi šestou a půl sedmou.

Šedivé a sychravé počasí. Domy, auta i stromy se ztrácely v husté mlze. Vzduch mohl být vlhký kvůli ranním výparům nebo husté mlze. Příliš brzy na jasnou odpověď. Nakonec může být klidně hezky nebo může taky pršet.

Na kraji cesty parkovaly dvě řady aut. Pěkně jedno za druhým. Tak brzy ráno v řadě vzniklo jen několik děr.

Většina lidí ještě seděla u snídaně, četla noviny a usrkávala kávu.

Při vzpomínce na snídani se Frank cítil ukřivděný.

Žádná snídaně, žádná káva, žádná možnost nákupu a pravděpodobně ještě několik hodin marného čekání.

Gunnarstranda

ho

vzbudil

telefonem

před

třičtvrtěhodinou. Poslal ho okamžitě do Lambertseteru. Bez auta. Proto teď pomocí vysílačky zjišťuje, kde je teď šéf..

Cítí se unavený. Prostě se málo vyspal. Spánek mu často chyběl přibližně do poledne.

Ve spodní části ulice spatřil malé obláčky kouře vycházející z okénka tmavého civilního auta, které nešikovně trčelo do ulice o půl metru víc než ostatní vozy.

Opocená okna a malé chomáče modrobílého cigaretového dýmu stoupající k nebi. Gunnarstranda si otevřel okénko.

Frank otevřel dveře u spolujezdce a nastoupil.

„Na,“ řekl Gunnarstranda a podal mu staromódní, modrou termosku. Frank otočil uzávěr. Termoska s tichým vydechnutím povolila. Frank ihned ucítil nádhernou vůni silné černé kávy. Podal si plastový kelímek z držáku na palubní desce a nalil si kávu.

„Tys nejedl, já jsem zase nespal.“

Gunnarstranda zamáčkl cigaretu do přetékajícího popelníku.

„Dávám jim ještě dvacet minut. Pak půjdu dovnitř.“

Podíval se na hodinky. Potom se pohledem zaměřil na střední vchod nízkého bloku domů. Asi dvacet metrů dlážděné cesty mezi chodníkem a domovními dveřmi. V

bloku byly celkem tři vchody. Šedohnědé trnovité šlahouny několika velkých keřů dřišťálu částečně zakrývaly vstupní dveře. Nad domovními dveřmi se táhly paralelní řady balkonů. „Na koho čekáme?“ zeptal se Frank. „Na Sigurda Klavestada. A na jednu ženu.“ Gunnarstarda neodvracel pohled od vchodu. „Jack mi volal včera večer na chalupu. O

půl jedenácté. Že nechce převzít zodpovědnost, protože prý ten chlápek má u sebe ženskou, takže jsem musel zase do města. Trvalo mi tři hodiny, než jsem opatřil nové auto.

Něco s tou mojí škodovkou není v pořádku, motor divně rachotí a občas chcípne.“

Odmlčel se, odklepal popel a pokračoval: „Takže tady celou noc sedím sám. Převzal jsem zodpovědnost za to, že ta ženská tam nahoře přežije. Neznáš náhodou nějakého levného automechanika?“

Frank si odpustil vtípek o šéfově škodovce. „Znám jednoho v Kampenu[15],“ foukl do kelímku a rychle se napil. „Bydlí ve stejném společném bytě jako jedna moje známá. Má živnost.“

„Šlo by to i bez faktury?“

Frank přešel kousavý tón v hlase svého nadřízeného krátkým pokrčením rameny. „Ptal ses, jestli znám někoho,

kdo je levný.“ Muž za volantem si přejel rukou po bradě a poškrábal se na dlani o nerovnoměrnou vrstvu šedivého strniště. „Klavestad vyšel kolem půl čtvrté z budovy Software Partners. Společně s tou ženou. Kristin Sommerstedtovou.“

Frank pomalu otočil hlavu. Trochu ho to probralo.

Vzpomněl si na ni. Na její dlouhé vlasy a oblečení sekretářky. Na ženu v recepci ve vstupní hale.

Gunnarstranda vysunul bradu. „Támhle bydlí.“

„Kristin Sommerstedtová se kamarádila s Reidun Rosendalovou.“

„Aha. Každopádně jeli metrem k Národnímu divadlu.

Tam šli do restaurace, dvě hodiny pili víno, tančili. Pěkně nažhavený večer. Vykládali si o všem možném a drželi se za ručičky. Pak se procházeli po Akker Bryggc, potom šli znovu na metro a včera večer o půl osmé byli tady. O půl jedenácté zhaslo světlo a nato mi zavolal Jack.“

Oba pozorovali velké hnědé domovní dveře.

„Ten týpek si nejspíš pěkně zašukal, zatímco mě pěkně rozbolela hlava a teď mám dost blbou náladu.“

[151 Kampen –předměstíOslo (pozn. překl.) Gunnarstranda zívl a bouchl dlaní do volantu.

Frank si nalil kávu. Neuniklo mu, že šéf neustále pokukuje po hodinkách.

„Ve čtvrt půjdeme dovnitř,“ zopakoval a olízl si rty. Oči měl zarudlé.

Dveře se otevřely. Oba muži sebou trhli, ale ihned se zase uklidnili. Z domu vyšel neznámý krátkovlasý muž v hnědé bundě a nastoupil do auta před nimi.

Když auto odjelo, začal si Gunnarstranda hrát s hodinkami.

„Možná si chtějí pospat,“ utěšoval jej Frank. Cítil, že káva mu někde v hlavě rozžhavila drátky. Cítil se svěží.

„Nahoře se před půl hodinou rozsvítilo. Jen za jedním oknem.“

Domovní dveře se znovu otevřely. Žena středního věku se na chvíli zastavila v zádveří a zhluboka dýchala. Pomalu si upravila boty a šouravým krokem se vydala k metru.

Okna v autě se zamlžila. Už předtím nebylo vidět téměř nic a teď k tomu ještě přispěla horká káva. Frank si natáhl rukáv svetru a očistil okno.

Teď! Dveře se otevřely a na prahu stál Sigurd Klavestad. Gunnarstranda popadl mobilní telefon a vyťukal číslo, aniž z muže venku spustil zrak.

Sigurd Klavestad byl bledý. Pleť kolem očí však měla nezdravou, jaksi tmavou barvu, která ostře kontrastovala s bledým obličejem. Vypadal, jako by byl úplně mimo.

Dlouhé vlasy měl svázané do culíku.

Frank uslyšel, jak to v telefonu cvaklo. Konečně.

Zvonilo to. Týpek s culíkem vyšel pomalu na ulici. Kráčel klidně, beze spěchu. Telefon nikdo nezvedal. Frank pootevřel dveře od auta. Telefon vyzváněl. „Haló?“

Z telefonu v komisařově ruce se ozval tichý, ospalý ženský hlas. Takže žije. Gunnarstranda pomalu zavěsil.

Sigurd Klavestad byl už pěkně daleko.

„Tak ahoj,“ řekl Frank a vystoupil z těsného auta.

16

Gunnarstranda se na oba mlčky díval. Mlha se zvedla natolik, že bylo Klavestada ještě pořád vidět. Vytáhlý mladý muž v dlouhé, černé bundě se ztuhlým a mírně neobratným krokem. Froelich kousek za ním. Vysoký, naširoko rozkročený a mírně se klátící, ruce zastrčené v bundě.

Za chvíli Klavenstad zmizel v davu lidí, kteří spěchali k metru. A když konečně dorazil dlouhý červený vlak, nebylo už v davu vidět ani Froelichovu vysokou postavu.

Gunnarstranda čekal, až vlak odjede. Pak vystoupil z vozu a vešel do domu.

Když zazvonil na dveře, nic se nestalo. Za čelem mu vzrůstalo podráždění. Únava po spoustě hodin beze spánku vyvolala zlost, kterou si vylil na zvonku. Vyzváněl jako pominutý. Když ze zvonku konečně spustil prst, uslyšel zevnitř lehké kroky.

„Otevřete!“ vybafl podrážděně a zabušil pěstí na dveře.

„Kdo je to?“

Hlas nebylo přes dřevěné dveře téměř slyšet. „Policie.

Otevřete ty dveře.“

Zase naprosté ticho. Policista netrpělivě hleděl na dřevěné dveře a vzdychl. Zvedl ruku, aby znovu zabušil.

Vzpamatoval se. S úlevou si vydechl, když se ozval zámek a dveře se pootevřely.

„Co se děje?“

Bledý ženský obličej a třesoucí se hlas Policista ukázal služební průkaz. „Pusť mě dovnitř,“ vyštěkl a zatlačil na dveře.

Ustoupila. Měla na sobě jen spodní prádlo.

„Obleč se,“ poručil jí a odešel do obývacího pokoje.

Pohledem zapátral po místnosti. Zaregistroval spoustu maličkostí, figurky v přihrádkách a na policích. Tlumené barvy. Umělecké předměty na zdech. Zavřené dveře, nejspíš do ložnice. Obrovský tkalcovský stav zabíral polovinu pokoje a pohovka pod neuvěřitelně velkou pokojovou břízou byla rozesílaná. Vzduch byl docela vydýchaný. V tomhle pokoji se očividně spalo.

Přišla za ním, na sobě džíny a tričko. Měla bosé nohy, ale už nevypadala zmateně. „Sedni si.“

Poslechla. Vyčkávavě se na něj zadívala, už neměla strach. Gunnarstranda si ji pozorně prohlížel. „Kdo spal na tom gauči?“

„Známý.“

Chytl ji za ruku. Oči měla doširoka otevřené.

„Neboj se mě,“ ujistil ji chladným hlasem. Slova se rozplácla o podlahu.

Znovu se ozvaly bolesti hlavy, tentokrát silněji. Zkřivil obličej, ale pak se klidným hlasem zeptal: „Jak dobře znáš toho chlápka, co tu byl přes noc?“

„Jak dobře ho znám?“

Kruci! Na to se necítil. Sedl si na rozesílanou pohovku.

„Sigurd Klavestad, který byl dnes v noci u tebe. Je ti jasné, v jakém je vztahu k vraždě Reidun Rosendalové?“

„Ano.“

„Jak dlouho se znáte?“

„Od včerejška.“

Hezká žena. Vysoká a štíhlá. Ale se zvláštním pohledem. Takovým kravím. Velké, hnědé, vlhké oči.

Myslel na její hebkou kůži kolem pupíku, když se objevila ve dveřích. Přistihl se při tom, že zírá na její téměř černé znaménko na bradě. Rty se jí pohybovaly. „Musel s někým mluvit. Potřebovala jsem si s někým promluvit. My…

mluvili jsme o Reidun.“

Klidný hlas. Intenzivní pohled, možná opravdu upřímný.

Gunnarstranda se předklonil. „Museli jsme ho zařadit mezi podezřelé osoby.“

Klidně jeho pohled opětovala. „To vím.“

„A přesto jste si ho pozvala k sobě do bytu a nechala jste ho tu přespat?“

„Do toho ti nic není.“

Velké kravské oči zabarvil nový lesk. Dívala se mu lehce do očí.

Gunnarstranda si najednou všiml, že na pohovce jsou dva polštáře. Těsně vedle sebe. Dva polštáře, ale jen jedna peřina.

„Až do včerejšího večera jsi ho nikdy neviděla,“

poznamenal výsměšně.

Vzdorovitě přikývla. Gunnarstranda znovu ucítil silnou bolest hlavy.

„Tvůj host musel být opravdu neodolatelný.“ Mlčela.

Ale měla se na pozoru a zaregistrovala tón jeho hlasu.

Policistovi se její mlčení zajídalo.

„Jak jsi zareagovala, když včera večer přišel?“

„Zareagovala?“

Gunnarstranda cynicky našpulil rty. „Muselo na tebe přece udělat nějaký dojem, že byl několik minut před zavražděním vaší kamarádky u ní v bytě, a najednou stál před tebou.“

„Byla jsem klidná.“

V obličeji byla bledá, ale tvářila se odhodlaně. „Udělalo mi to dobře. Mohli jsme si o všem promluvit.“

Ukázal na polštáře. „Asi ti to dělalo opravdu moc dobře.“ Studeně se usmál.

Mlčela, ale její oči se mu jízlivě vysmívaly.

Tak taková jsi, pomyslel si. Taková. Blahosklonné pohrdání jeho úpornými pokusy o vyprovokování. To se mu líbilo. Ta síla, se kterou ho odhadovala, ta se mu líbila.

Vzájemně se na sebe dívali. Málem by se odhalila. Drobný rys kolem rtů ji dělal ještě krásnější.

„Věřím ti,“ ujistil ji. „Proč jsi nešla do práce?“

„Prostě jsem na to neměla nervy.“

Neměla, dobrá, pomyslel si a přikývl. „Stýkala ses s ní?“

„Byly jsme si ve spoustě věcí podobné, ano.“

„Proč jsi předtím nechtěla otevřít dveře?“

„Myslela jsem, že… Zvonil telefon. Jako u Reidun. A pak někdo prostě zavěsil. Hned nato někdo zvonil u dveří, navíc tak brzy ráno…“

„Jako u Reidun?“

„Ten telefon. Sigurd vyprávěl, že jí někdo ráno volal, zrovna když byl na odchodu. Nikdo se neozýval. Pak zavěsil.“ Gunnarstranda zamyšleně vzhlédl. „Víš, kde bydlela?“

„Ano.“

„Navštěvovala jsi ji?“

„Ano.“

„Byla spokojená se svým životem?“

„Ano i ne.“

Nerozpakoval se. „Kde byl problém?“

Váhala.

„No tak.“

„Jeden týpek s dalekohledem.“

Policista přikývl. „Starší muž? Soused?“

„Ano. Ten starý šmírák ji pozoroval, proto musela pořád zahrnovat závěsy.“

Kristin Sommerstedtová váhala. Přemýšlela. „Myslím, že zpočátku ji to vzrušovalo. Líbilo se jí to. Ale v poslední době se tomu bránila.“

„Proč?“

Žena stále váhala. Jako by jí odpověď dělala problémy.

„Jen mi to řekni,“ vyzval ji policista a zamrkal na ni, aby ji povzbudil.

Kristin Sommerstedtová si dala nohu přes nohu. Na nehtech rudý lak.

„Asi ti to bude připadat šílené. Ale měla toho starého prasáka prostě dost. Měla ho plné zuby.“

Hledala slova. „Myslím, že měla pocit, že by ji ten chlápek neměl nutit k tomu, aby žila podle zvláštních pravidel. Pořád kvůli němu musela dávat pozor na závěsy a tak. Rozhodla se, že ty jeho prasečinky prostě odpíská.“

„A jak?“

Žena pokrčila rameny. „Prostě tak, žejeodpískala. Občas ho nechala, ať se podívá, aby se trochu namlsal. Až po chvíli zatáhla závěsy. Prostě ho provokovala. Myslím, že někdy ho to muselo dost štvát.“

Přemýšlela. „Jednou stál u okna a…“

Sklopila pohled. „Onanoval. Reidun předvedla trochu striptýz a pak, no, pak zatáhla závěsy.“

Gunnarstranda roztržitě přikývl.

„To bylo minulý týden. Pak jí zavolal. Vyhrožoval jí a vykládal hrozné věci.“

„Jak na to reagovala?“

„Jak to myslíte?“

„Jak reagovala na to, že zavolal.“

„Prostě se jen smála.“

Gunnarstranda nechápavě svraštil čelo.

„Opravdu. Dědek doslova přetékal slizem. Šišlal něco o tom, jak ji znásilní a rozkrájí na kousíčky. Byl pěkně nechutný. Ale ona se jenom smála. Myslím, že to přerostlo v jakousi tichou válku. Když na to přišla řeč, byla čím dál agresivnější. Bylo to vlastně dost nechutné.“

„Jak nechutné?“

Rozhodila rukama. „Možná bude lepší slovo šílené.

Bylo to šílené. Šílené slyšet poslední novinky z války mezi nimi.“

„Opravdu neměla strach?“

„Ne.“

„A to se stalo minulý týden?“

„Ano. Myslím, že to vykládala ve čtvrtek. Jo, bylo to ve čtvrtek.“

Takže tři dny před Reiduninou smrtí. Tohle je natolik důležité, že si to ta žena nemohla vymyslet. Přeměřoval si její obličej. Citlivé rty a hnědý pohled.

Pokračovala: „Nemluvily jsme o tom často. Ale někdy jsme se obecně zmínily o její bytové situaci. Měla málo místa, myslela si na větší byt. A pak jsme došly taky na toho šmíráka.“

Gunnarstarda naslouchal Kristininu vyprávění o Reidunině soukromé válce. Vyprávěla o osobním vývoji a sebeuvědomování. O tom, že žena má právo být ženou, oblékat se, jak chce, žít podle vlastních představ, a to i tehdy, když v protějším domě bydlí starý prasák. „Jistým způsobem ji to zraňovalo.“

Kristininy hnědé oči odhodlaně zářily. „Zraněná, protože neměla svůj klid.“

Gunnarstranda přikývl. Pokusil se představit blonďatý a dlouhonohý zázrak s velkými prsy, který nechává rozhrnuté závěsy a stráví noc s tím dlouhovlasým týpkem, aby se osvobodila od ponižování ze strany Arvida Johansena. Jak tak Kristině naslouchal, připadal si trochu starý. Když zmlkla, chladně se usmál.

„Nedělalo jí to radost? Nelíbilo se jí, že to staré prase dráždí a provokuje?“

Podívala se mu do očí, očividně zklamaná.

„Copak taková možnost vůbec existuje? Že by jí to dělalo radost?“

Zírala na podlahu. Uvnitř zuřila.

Policista vyčkával.

„Měla jsem držet hubu,“ vykřikla najednou, vyskočila a začala nervózně popocházet sem a tam. Tohle nebylo žádné divadlo.

Opřel se. Křeslo bylo nepříjemně hluboké. Nedalo se na něm uvolněně sedět. „Uklidněte se,“ zakrákal a předklonil se. Rezignovaně vzdychl. „Jen jsem se ptal, jestli jí dělalo radost, když mohla rozčilovat toho starého prasáka, protože si myslím, že jste dost chytrá na to, abyste na tuhle otázku dokázala odpovědět. Takže se přestaňte durdit. Radši mi povězte, jestli se jí líbilo v práci.“

V očích se jí něco zatřpytilo. Komunikace. Ironický úsměv nad mateřským znaménkem. Povzdech. Nevyslovené ‚tak dobrá‘. Posadila se.

„Měla Reidun přítele?“

„O žádném nevím.“

Čekal.

„Pár si jich na ni ale dělalo zálusk,“ zamumlala.

„Ale vy o žádném konkrétním nevíte.“

Pokrčila rameny. „Žádného neznám.“

„Neznáte ani sousedy, o kterých by mluvila?“

Kristin Sommerstedtová přemýšlela. „Nevzpomínám si.“

„Manželský pár s dítětem?“

„Ne.“

„Ani žádný muž z blízkého okolí, který jí pomáhal s maličkostmi v domácnosti? Nastartovat auto, když bylo venku moc zima?“

„Bohužel ne.“

Kristin Sommerstedtová se usmála.

„Líbila se jí práce?“

„No…“

Váhala. „Už jste se tam byl podívat?“

„Ještě ne.“

„Šéf je poněkud zvláštní.“

„Engelsviken?“

Přikývla. „Něco přes čtyřicet. Ale chová se, jako by mu bylo pětadvacet. Jezdí si ve svém otevřeném sporťáku, kam se mu zachce, nosí hedvábné obleky a sluneční brýle. Dost nadává a vůbec v řeči používá moc slangu. Snaží se vypadat jako velký milionář, kterého lidi pokládají za mimořádnou osobnost. Ale je prostě starý a odporný. Líbí se mu velké zadky a prsa. Má krátké, prasečí prsty a spoustu zubů, když se směje.“ Otřásla se a ramena se jí přesvědčivě zachvěla.

„Jeho žena je pravý opak. Jemná dáma. Zbožná a počestná. Jako z pohádky. Je neuvěřitelné, že ti dva patří k sobě.“

„Neuvěřitelné?“

Přemýšlela. „Vlastně si nemyslím, že by jim to bůhvíjak klapalo,“ řekla tiše.

Policista čekal. Žena se zamyšleně zadívala do prázdna.

„Sonja to má moc těžké. Nemůže to být jednoduché, udržovat fasádu, ale ve skutečnosti uklízet ty sračky.“

„Proč se nerozvedou?“ zeptal se Gunnarstranda. Když si všiml jejího výrazu, dodal: „Možná mají děti.“

„Nemám tušení. Ale to si nemyslím.“

Kristin Sommerstedt pokračovala: „Přesto si neumím představit, že by Sonja Hagerová odešla. Že by se odstěhovala ze svého krásného domu. Nebo že by se procházela po městě sama. Nebo…“ Zazubila se. „Upřímně řečeno, nechápu, jak to může vydržet. Zeptejte se jí sám.“

Už to nemohl v křesle vydržet. Vstal a začal se procházet sem a tam.

„Finanční manažer?“

„Lovuchtivý sportovní pošuk.“

„Lovuchtivý?“

Přikývla. „Jezdí s obrovským futrálem na lyže na střeše auta. Celý rok. Uvnitř má schovanou zbraň.“ Gunnarstranda se zamračil.

„Je to pravda! Ukazoval mi ji. Chtěl na mě zapůsobit. Je prostě takový. Ukazuje své svaly a chlubí se tím, že spí pod širákem. Vykládá, jak večer vyjede, jde do lesa a střílí na zajíce.

Rád popisuje, jak je snadné zabít zvíře a vyndat z něj ty věci. Střeva a tak.“

„Myslíte vykuchat.“

„Cože?“

„Říká se tomu vykuchat. Když vyndáváte vnitřnosti,“

dodal Gunnarstranda trochu roztržitě. „Takže říkáte, že o tom rád mluví?“

„Má rád, když ženským naskakuje husí kůže. Aby je mohl obejmout a skrýt ve svých obrovských pažích. Aby cítily jeho svaly.“

Sarkasticky se usmála.

„Viděla jste tu zbraň víckrát?“

„Jen jednou. Ale všichni vědí, že Bregard jezdí po světě se zbraní na střeše auta.“

„Co je to za zbraň?“

„To nevím. Nevyznám se ve zbraních.“

„Kolik hlavní má ta zbraň? Jednu nebo dvě?“

„Dvě.“

Když policista mlčel, přikývla. „Dvě,“ zopakovala.

Gunnarstranda si přejel po bradě. „Brokovnice na střeše,“

zamumlal.

Podívala se na něj. „Zdá se, že jste poměrně inteligentní chlapík,“ řekla bezprostředně.

Zůstal stát. Podíval se jí do očí. Je to těžší, než čekal.

Kristin Sommerstedtová se vrátila do své ženské podoby. Celou dobu si jen na něco hrála. Hra s přidělenými úlohami. Gunnarstranda myslel na mrtvou, která odešla z pošty a pracovala jako pokladní a pak prodávala počítače.

Jakou roli v tom celém hrála, pomyslel si rozčileně. Díval se na krásnou ženu na pohovce. Plné rudé rty a fascinující mateřské znaménko na bradě. Rty prozrazovaly smyslnost.

Prozrazovaly, že už byla se spoustou mužů. Je chytrá.

Chytřejší než muži.

„Reidun byla chytrá,“ pokračovala. „Chytřejší než většina lidí kolem. Ale tohle oni nikdy neuznali. Reidun byla typ, který se přizpůsobí okolí. Dělala ze sebe hloupou, hrála roli, která se po ní žádala, jen aby zapadla, aby ji akceptovali.“

Vyšetřovatel mírně pokynul hlavou. Obraz jí samé.

Důležité. Jestlipak ta Johansenova růžička nebyla spíš mazaná masožravá rostlinka?

„Jak byla v této roli úspěšná?“

„Velmi úspěšná.“

„Působila na okolí vyzývavě?“

„Ne, měla vše pod kontrolou. Dělala si, co chtěla.“

„Manipulovala s lidmi?“

„Tohle slovo bych nepoužila. Dělala, co chtěla.“

„Ale občas na ni byl někdo zlý.“

„Tak jsem to neřekla.“

„Mluvila jsi jen o jednom starém prasákovi, který se rozběsnil.“

Neodpověděla.

Snažil se Reidun představit. Jak vypadala. S čertíky v očích, horkokrevná. Trochu striptýzu pro vyžilého nadržence, který se skrýval za svým dalekohledem.

Žena na pohovce ho sledovala. „Nerozumějte tomu špatně,“ řekla. „Nebyla taková. Mohla taková být.“

„Ano,“ přikývl.

„Ten Bregard – měl u Reidun štěstí?“

„O tom nic nevím.“

„Nesdělovaly jste si důvěrnosti?“

„Ne tohoto typu.“

„A jakého typu?“

Žena se zasmála, jako by slyšela dobrý vtip. „Nebavily jsme se o svých mužích.“

Když se Kristin Sommerstedtová usmála, měla překvapivě široká ústa. Špičaté zuby těsně u sebe s bledými skvrnkami na bílém podkladu.

Seděla mlčky, až po chvíli prolomila ticho. „Občas si s lidmi z kanceláře někam vyšli.“

„Kam?“

„Zmiňovala se o jednom lokále,“ zamumlala.

Gunnarstranda přerušil své popocházení. „Nejmenoval se Scarlet?“

Kristin pokrčila rameny. „Už si nevzpomínám. O

takových věcech jsme nemluvily.“ Úsměv.

„Znáte ten lokál?“

„Nikdy jsem tam nebyla.“

„Ani v sobotu ne?“

„Samozřejmě ne.“

„Kde jsi byla v sobotu?“

Podívala se mu do očí. Jako by na tuhle otázku čekala.

„Byla jsem v kině se svými dobrými přáteli. Pak jsme šli do Rockefellera15, myslím, že mohlo být kolem půl dvanácté.

Ve tři jsem byla doma.“

„Sama?“

„Ano.“

„Můžu ti dát telefony těch lidí, se kterými jsem byla v kině a v Rockefelleru.“

„To je v pořádku,“ zamumlal a znovu se dal do pohybu.

„Když to bude nutné. O čem jsi s Reidun mluvila nejčastěji?“

Pokynula směrem ke tkalcovskému stavu. „O ručních pracích.“

Přikývl. O látkách neměl nejmenší ponětí. „Předtím jsem volal já,“ řekl náhle. „Chtěl jsem zjistit, jestli jste naživu.“

Chytrá žena. Něco kolem třicítky, samostatná. Jistě má silné sebevědomí a vůli. Možná se tahle charakteristika hodí i na mrtvou. Alespoň si to myslí.

„Kam šel Klavestad?“

Pokrčila rameny. „Myslím, že do práce.“

„Není mu moc dobře,“ řekla ustaraně.

Vrchní komisař cítil, že bodavá bolest v hlavě zesílila.

„Měj se,“ rozloučil se náhle a odešel.

15 Rockefeller Music Hall v Oslo (pozn. překl)

17

Proud lidí, kteří se vynořili z metra a valili se na Egertorg, byl hustý a neproniknutelný. U eskalátoru se dav zastavil. Zácpa. Lidé s línými pohledy. Ranní výrazy. Slabá energie, která se ihned uvolní. Cestující v metru se příliš nerozhlížejí. Frank Froelich rychle zjistil, že Sigurd Klavestad není na metro zvyklý. Sedlák ve městě. Postavil se na levou stranu eskalátoru a zahradil cestu těm, co měli málo času a spěchali na autobus. Dav zezadu vyvíjel tlak.

Nějaký nevlídný chlápek s kloboukem odsunul venkovana napravo. Klavestad pustil lidi zdvořile před sebe a vrátil se na původní místo. Osel, pomyslel si Frank Froelich.

Když Sigurd vyjel nahoru, zastavil se a rozhlédl se kolem. Nakonec se vydal k hlavní třídě Karla Johana. Tak trochu se klátil, se vzpřímenými zády. Jako narkoman.

Policista jej chtě nechtě musel srovnávat s finančním plánovačem Bregardem. S tím velkohubým svalnatcem se stehny jako kmeny stoletého stromu. Finanční manažer vedle Sigurda Klavenstada. Knír vedle culíku a černých vousů na bradě. Frank si všiml, jak se ostatní muži ohlížejí,

když míjeli muže s culíkem. Sigurd má u žen velkou šanci.

To je jasné. Citlivý typ. Ženy tohle rozpoznají na první pohled. Hned utíkal tam, kde Reidun pracovala, aby našel někoho, s kým by si o ní mohl popovídat. U skleničky červeného vína s paní Sommerstedtovou. Držel ji za ručičku, upustil slzu. Citlivý muž. Jistě vyprávěl o svém oidipovském komplexu, jako kdyby měl chřipku.

Frank Froelich si představoval, jak Bregard v neděli ráno chodí po lese. Finanční manažer u jezírka v lese. Sedí si na své skládací židličce u díry v ledu. Na hlavě ušanku a dup dup k další díře v ledu, aby vytáhl okouna nebo pstruha.

Ne. Ten chlápek s vypracovanými stehny se na to nehodí.

Tohle je spíš lovec. Ano, lovec. Tohle se hodí k jeho kníru.

A tyhle naprosto odlišné typy mužů vyslyšela tatáž žena. Žena, která se kdekoli přizpůsobí. Chameleón? Dnes oblečená jako studentka, říkal Bregard, zítra jako sen chlapů v base. Kruci, jak tohle může vědět? Jak to řekl – v base.

Možná přece jenom někdy seděl.

Sigurd se zatavil před bankou u vyschlé kašny na Spikersuppa. Posadil se. Frank si v kiosku na rohu Rosenkrantzgate koupil čokoládovou tyčinku a Dagbladet16.

Opřel se o kmen stromu, zatímco Sigurd nehybně seděl na lavičce a vypouštěl do vzduchu šedomodré obláčky cigaretového kouře.

16 Dagbladet – radikální norský list (pozn. překl.)

Frank si vybavil zdevastované tělo oběti a podivoval se, že její byt nepůsobil vůbec osobně. Jen osamocená police s knihami z knižního klubu. Očividně je ani neotevřela. Z

tuhého papíru. Modré, ručně vyráběné pohárky na víno.

Hezké. Vystavené na poličce na ozdobu. Prázdné zdi, když nepočítá dva dámské klobouky se širokou střechou a pořádnou vrstvou prachu. Zrcadlo v celkem hezkém rámu.

Několik desek. Zmatený vkus. Techno vedle Pavarottiho, Randy Crawford17 a Lilie Bjoern Nielsen18. Možná neměla vůbec žádný vkus. Co jí tedy propůjčovalo osobnost?

Oblečení, pomyslel si. Oblečení a její skicář. Našli ho v její kabelce. Blok s kresbami a károvaným vzorem. Náčrty znázorňující oblečení, saka a sukně hrubými tahy rudkou na vyhublých tělech. Nepochopitelné, ale lidské.

Podíval se na hodinky. Klavestad se už přes hodinu ani nepohnul. Postřehl, že čokoláda mu nestačí. Pocit hladu jej zneklidňoval. Proto se napojil na skupinku lidí, kteří roztáhli transparenty na náměstí Eidsvolls plass.

Konečně se v davu objevila jeho hlava. Frank se rozloučil s demonstranty a spokojeně následoval Sigurda k McDonald’s.

17 černošská americká soulová a jazzrocková zpěvačka (pozn. překl.)

18 norský folkový zpěvák

Ostré neonové světlo, křiklavé barvy a přátelští lidé za pultem. Málo zákazníků. Vyhnul se svému obrazu v zrcadle.

Místo toho se rozhodl riskovat a stoupl si hned za Sigurda.

Vlastně by teď měl být v práci. Pracoviště nemá tak daleko. Pracuje v novinách. Zdá se, že je to vyrovnaný a klidný týpek. Dnes tak ale nepůsobí. Vypadá nervózně. Při placení horečnatě vytřásal peněženku. Dlouhé, vyhublé a bledé prsty. Froelich soucitně pozoroval třesoucí se hůlky, které hledaly mince. Ty bys ryby chytat nemohl, pomyslel si Frank.

Bylo už téměř jedenáct, když se konečně hnuli z místa.

Frank si udržoval asi šedesátimetrový odstup. Dvojitý hamburger v žaludku mu udělal dobře.

Došli k tramvajovým kolejím. Zastavili a čekali na tramvaj. Na jedenáctku, jak vyplynulo ze situace.

Tramvaj jela pomalu po Storgata a pak odbočila na Thorvald Meyers gate. Podvozek pištěl. Frank se posadil úplně dozadu. Snažil se vypadat anonymně. Tramvaj se na nerovných kolejích kolébala sem a tam. Záškuby cestujících.

Kolébali se také. Všichni zároveň. Kolébaly se také držáky na tyčích, které visely uprostřed. Držáky se kolébaly, hlavy cestujících se kolébaly. Hlavně ať se tu neobjeví revizor. To, že sedí v tramvaji bez jízdenky, prozrazovalo, že sledování není jeho silná stránka. Po zbytek života by se mu smáli, kdyby se mu kvůli kontrole jízdenek jeho ryba sesmekla z háčku!

Klavestad seděl vepředu. Choulil se na samostatném sedadle. Jeho culík schlíple ležel na opěradle. Také on se tiše pohupoval.

Konečně zvedl ruku, aby dal najevo, že chce vystoupit.

Vstal. Frank zůstal sedět. Pokoušel se tvářit nenápadně a uvolněně, jak jen to šlo, a díval se přitom z okna. Sigurd se díval do prázdna.

Na zastávce se dva chlápci snažili udržet rovnováhu.

Byli tak opilí, že šli téměř bokem. Tomu jednomu nejspíš někdo kdysi rozbil nos. Rozplácnutý uprostřed obličeje.

Zaječí pysk zdůrazňoval gangsterský dojem. Druhý muž byl vyšší, štíhlejší a na očích měl nakřivo posazené brýle.

Ukazoval nažloutlé zuby a tím i strach ze zubaře.

Tramvaj zastavila. Klavestad vystoupil. Frank za ním.

Srazil se s jednou z trosek, která zabručela a odplivla si na zaparkované auto.

Frank konečně poznal, kde je. Klavestad kráčel po ulici, kde bydlela Reidun.

Frank se držel padesát metrů za ním. Riskantní prostředí. Tichá čtvrť. Napravo hřiště před plotem stadionu Daelenenga. Sigurd se najednou zastavil. Díval se dolů.

Frank musel pokračovat v chůzi. Nebezpečné ticho. Jenom nějaká starší paní v šedivém vlněném kabátě a šedém klobouku se šourala po ulici s igelitkou v ruce. Přešel na druhou stranu ulice a zamířil k modrým dveřím polepeným reklamou.

O čem asi přemýšlí? Vypadal jako chlápek z reklamy na oblečení. Ruce v kapsách u kalhot, aby mu rozepnutá bunda na zádech pěkně visela.

Frank prošel dveřmi a málem vrazil do Arvida Johansena. Johansen byl ponořen dosvého světa a pomalu vycházel z kiosku. Vycházel bokem jako staří lidé, když si myslí, že je náledí. Opíral se o svou hůlčičku a nadával jak dlaždič. Frank do něho málem vrazil, Johansen se ale vůbec nenamáhal podívat, kdo se s ním téměř srazil. Pohled měl sklopený k zemi a něco si mumlal pro sebe.

Johansen za sebou u kiosku zanechal zápach staré ryby.

Policista se snažil dívat z okna. Ale přes okno z drátěného skla v modrých dveřích nebylo nic vidět. Mezi regály s časopisy pro muže tiše pozoroval, jak se muž belhá přes ulici. Starý chlap, na sobě hrubý zimní kabát z padesátých let a poskakující klobouk. Vypadal jako kašpárek z loutkového divadla.

Pakistánka s černými vlasy a červenou zástěrou se Franka s úsměvem zeptala, co si přeje.

„Sázenku,“ požádal. Žena ukázala na regál ve výši prsou, asi dva metry vzdálený. Na stole ležely připravené lístky a propisky. Téměř jako pódium pro dirigenta. Musel se sklonit nad regál a nevšímat si ženské na titulní straně s prsy jak balony, aby se mohl dívat ven. Pakistánka jej pravděpodobně považovala za blázna. Vzal si hromadu tipovacích lístků ze zásobníku.

Vzdálenost mezi oběma muži tam venku se zmenšovala.

Starý se ke Klavenstadovi pomalu přibližoval. V podstatě není tak ztuhlý. Ani se nemusí opírat o hůlku.

Zastavil se. Co se děje? Čas plynul. Najednou se Sigurd otočil. Kruci! Johansen nadzvedl hůl. Sigurd ustoupil.

Zrychlil krok, jako by byl na útěku. Rozhlížel se kolem.

Zmizel za rohem.

Johansen se za ním chvíli díval. Ale pak se vydal za ním. Také se vrátil na roh. Jeho nohy se však najednou pohybovaly rychleji. A holí točil jako klikovou hřídelí.

Tvářil se tvrdě a rozhodně.

Frank strčil lístky do kapsy, hodil Pakistánce na pult pár korun, popadl noviny a vyběhl.

18

Gunnarstranda pohlédl na strop své kanceláře. Zamrkal, automaticky zvedl levou ruku a podíval se na hodinky. Dvě a půl hodinky spánku. To vůbec není špatné. Hlava ho přestala bolet. Zato ale ucítil, že mu pěkně ztuhl krk. Hlava mu v trochu ostrém úhlu ležela na opěrce staré pohovky. S

tím musí žít. Poskládal letitou károvanou vlněnou deku,

posadil se, přejel si rukou po krku a šíji a pokusil se vzpřímit hlavu. Cítil, jak se mu nedostatek spánku usídlil v ústech.

Čas na kávu a cigarety.

Za dvě hodiny jel služebním vozem po Mossevei.

Přemýšlel. Otázkou bylo, jaká cesta vede od mladého Klavestadta k jádru celého dramatu, které se zde odehrálo.

Pravděpodobnost, že Reidun Rosendalová byla před vraždou pohlavně zneužita, je minimální. Dveře do jejího bytu nebyly poškozené, takže vraha pravděpodobně vpustila dovnitř. Ale co se stalo potom? A proč celý ten nepořádek v bytě, když nikdo nic neslyšel? Odpověď je pravděpodobně jasná. Jen on ji nezná. To je ten problém. Aby se dobral správné odpovědi, musí si položit správnou otázku. Jenže kde vzít správnou otázku? Je tady. Jen není správně formulována. Člověk ví, že je přítomna, ale nedokáže ji uchopit, zformulovat, protože pokaždé vyklouzne jako brouček, kterého se snažíme polapit v umyvadle.

Když si člověk nedokáže položit správnou otázku, musí prostě pozorovat. A Froelich je schopný pozorovatel.

Gunnarstranda právě projížděl kolem pláže v Katteunu a letmo si všímal vlhkých skal. Pusto. Na pláži jediný člověk.

Starší, hubená mužská postava v modrém oblečení, s černou kšiltovkou, nad ním kroužil osamělý racek. Trochu dál se kolébal starý vypasený kokršpaněl. Hekal, rozhlížel se, slintal a trpělivě se usmíval na svého majitele, který nepřicházel.

Gunnarstranda odbočil z cesty a jako jediný projel osvětleným tunelem. Odbočil do Holmlia.

Vypadalo to na bezcílné popojíždění sem a tam. Na konci zastavil pod velkou tabulí s šipkami. Zlost, že nenašel cestu, vyvolala ostré píchnutí v hlavě. Zase se ozvala migréna. Na tabuli bylo uvedeno nekonečné množství čísel.

Odkazovala na skupinu obytných domů a tři malé dřevěné domky, k nimž se autem jet nesmělo. Zákaz vjezdu.

Vystoupil a rozhodl se najít číslo 66.

Ředitel pro marketing Svennebye bydlí v čísle 66. Když policista zazvonil, přišla otevřít jeho žena. Kypré tělo.

Mohlo jí být kolem padesáti. Na sobě měla modrý kostým a fialové obroučky brýlí jí ladily s náušnicemi a botami.

Otevřela celá zvědavá a napjatá. O to viditelnější bylo zklamání, když postavu na prahu přede dveřmi uviděla.

Mlčky na něj shlížela. Snažila se v něm vyvolat pocit, že je pro ni jen housenkou běláska zelného. To bylo v pořádku.

Zcela to odpovídalo jeho náladě. Zaklonil hlavu a podíval se na ni. Červený odstín vlasů, špičatý nos, malá ústa s nezvykle úzkými rty. Přesto se jí podařilo uzoučké rtíky namalovat rudou rtěnkou. Pootevřená ústa odhalila pomalovaný přední zub. Rudě zářil mezi ostatními bílými.

Gunnarstranda se představil a po chvilce váhání mohl vstoupit. Kráčela jako první. Úzká sukně jí obepínala stehna a pozadí a zdůrazňovala nadváhu. Měla tlusté kotníky. V

obývacím pokoji se posadila na vysokou židli u baru. Tam

do sebe začala soukat mísu celerového salátu politého něčím, co se podobalo majonéze, zešikma se na policistu dívala a mluvila. „Nevzpomínám si, že bych kontaktovala policii.“

To byla jasná provokace! Utřela si prsty do papírového ubrousku. Pronikavý hlas. Hodil se k ní.

„Už váš muž někdy tímto způsobem zmizel?“

„Kdo tvrdí, že zmizel?“ zvolala. Úzký horní ret se jí nehýbal. Prstem si přejela po zubu zabarveném od rtěnky. V

místnosti zavládlo ticho. Policista nechtěl odpovědět. Do pokoje pronikly tlumené hlasy dětí hrajících si venku mezi bloky. Žena se otočila, podala si další kousek celerové nati, přelomila jej a hlasitě žvýkala. Pak si prsty otřela o šaty.

„Kdy jste svého muže viděla naposledy?“ zeptal se Gunnarstranda, když dožvýkala. Neposadil se, stál u dveří, ruce v kapsách kabátu.

„V pondělí ráno, když šel do práce.“

„Máte nějakou představu, proč v pondělí nepřišel domů?“

„Nic mě nenapadá. Ne.“

„Nepohádali jste se? Žádné nečekané překvapení mezi nejbližšími příbuznými?“

„O ničem nevím.“

„Takže než odešel do práce, vypadal úplně normálně?“

„Ano.“

„Tak se zeptám ještě jednou. Už se něco takového dřív stalo?“

Rty se jí lehce třásly. Sundala si brýle a policista si všiml, že odložila i přetvářku. Snažila se ovládnout, ale nepodařilo se jí to. Z očí jí vytryskly slzy a tekly po nalíčených tvářích.

Gunnarstranda trpělivě vyčkával, ale prsty tiše poklepával na stehnech. Neskrývaná netrpělivost rozhodla.

Z rukávu si vytáhla kapesník a horečnatě si otírala oči.

„Pije?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli pije.“

„Co si to dovolujete?“

„Držte hubu, vážená paní.“

Přistoupil o krok, ale ruce z kapes nevytáhl. „Jsem policista,“ řekl chladně. „Samozřejmě se vašemu manželovi mohlo něco stát. Ale to je dost málo pravděpodobné, protože jste neoznámila, že ho pohřešujete. Takže nám zbývají tři možnosti. Buď utekl k jiné, nebo někde leží ožralý, nebo má máslo na hlavě. Je to jednoduché. Kdyby v tom byla jiná žena, to byste věděla a nevyptávala byste se po něm v kanceláři.“

Otočil se k oknu, rozhlédl se po místnosti. „Vyšetřuji vraždu, která má vazbu na pracoviště vašeho manžela. Jeho zmizení buď souvisí s mým vyšetřováním, nebo taky ne.

Proto se vás ptám: pije?“

V tom okamžiku někdo zastrčil klíče do zámku. Žena se spěšně podívala na hodinky. „To jsou Trine a Lene,“

zašeptala a zvolala směrem ke dveřím: „Jsem tady!“

Hlas se jí zlomil. Poslední slovo znělo jako křik zraněného racka.

Gunnarstranda vyšel oběma –náctiletým dcerám naproti.

„Možná byste mi mohly prozradit víc o zmizení vašeho otce.“

Nechápavě se na něj podívaly. Gunnarstranda se představil. „Stalo se něco?“ zeptala se ta mladší nervózně.

Policista její otázku přeslechl a přistoupil blíž. „Zmizel takhle tvůj otec poprvé?“

„Ne.“ Nevinně zamrkala očima. Měla modré oči.

Bohužel je zdědila po své matce. Neseděly v obličeji. Prostě byly jen tak přilepené na nos z obou stran. Prasečí oči.

Matka seskočila z barové židle a nervózně si přejela po sukni.

„Kdy takhle naposledy zmizel?“

„Máte pravdu,“ přerušila jej matka, než stačila dcera odpovědět. „Egil to s alkoholem moc neumí.“

„Proč tedy pije?“Namísto odpovědi pokrčila rameny.

„Stane se to vždycky tak najednou,“ vložila se do rozhovoru starší dcera.

Všechny tři se k sobě přitiskly. Stalo se to naprosto automaticky – prostě vytvořily nepřehlédnutelné opevnění

vůči policistovi, který najednou působil jako rodinný nepřítel. Rozhodl se uvolnit situaci, dobromyslně zamrkal očima a vyšplhal se na jednu z barových židlí. Nedosáhl na nožní operu. Nožičky mu visely ve vzduchu jako zlomené větve. Usmál se a zvedl je do vzduchu.

Těsná obranná fronta se uvolnila. Dcery si vyměnily pohled a uchichtly se. Muž s krátkýma nohama.

Policista využil situaci a zatvářil se vážně.

„Opravdu se třeba dvě noci za sebou neukáže doma?“zeptal se a ustaraně pokrčil čelo. Všechny tři zakroutily hlavou. Matčiny vodově modré oči náhle zase zvlhly. „To je právě to,“ zabědovala a vytáhla kapesník.

„Tohle se ještě nikdy nestalo.“

19

Bylo to trochu divné. Starý nijak neskrýval, co tam dělá.

Choval se naprosto otevřeně. Cesta stoupala směrem na Christies gate, ke kostelu Lilleborg a dál k parku Torshov.

Frank Froelich pochopil, kam jdou. Věděl, kde bydlí Klavestad. Proto se držel poměrně daleko za ním. Protože teď je úkol snazší. Nenápadně sledoval stín. A mladý muž s

culíkem si všímal jen toho staršího, co se mu přilepil na paty. Sigurd Klavestad se znovu a znovu otáčel, neutíkal, ale trochu nervózní byl, protože zrychlil krok. Dole na Ole Bulls gate se zastavil a obrátil se ke svému pronásledovateli.

Ten se zarazil. Vzdálenost mezi nimi mohla být menší než sto metrů. Frank Froelich se snažil předstírat, že čeká na autobus, přešel na druhou stranu k autobusové zastávce, díval se do jízdního řádu a nervózně sledoval hodinky. Nic se nedělo. Oba muži se na sebe jen dívali. Až se náhle Sigurd dal do pohybu. Pomalu se blížil k Johansenovi. Ten se nehnul z místa, jen bezcílně šťoural holí do země.

Vzdálenost se smrskla na dvacet metrů. Sigurd se zastavil.

Frank Froelich zastrčil ruce do kalhot a pomalu kroužil kolem jízdního řádu. Nic se nedělo. Dva páry očí na sebe hleděly.

Najednou se Sigurd Klavestad otočil. Udělal několik kroků. Starý muž jej následoval. Klavestad se otočil. Starý znovu jen hleděl. Frank Froelich zívl a podíval se na hodinky. Uběhlo deset minut. Sigurd pořád ještě hleděl na neznámého muže. Pak se pomalu otočil. Zrychlil krok.

Starší muž musel zvýšit rychlost. Šli nahoru ulicí, prošli kolem parku, až dorazili do cíle.

Frank klidně pokračoval v chůzi. Správně. Za Sigurdem se zabouchly dveře. Muž v klobouku a s holí došel k domovním dveřím a prohlížel si jmenovky.

Policista za chvíli objevil dobrý úkryt. Přešel na druhou stranu k bloku naproti domu, kde bydlel Klavestad. Mohlo to být celkem problematické, kdyby mezi hustým křovím nestála telefonní budka.

Vklouzl dovnitř a pomalu listoval v ochytané a promaštěné hromadě papírů. Kdysi telefonní seznam. Z

telefonu visel modrý, hnědý a červený drát. Zbytek sluchátka ležel na podlaze.

Frank se opřel o sklo a sledoval muže. Ten chlápek je naprostý blázen! Mluvil si pro sebe, prohlížel si zvonky a drobnými krůčky přecházel před domovními dveřmi sem a tam. Skloněná hlava, klobouk, ztuhlé nohy a hůl. Vrávoral přede dveřmi. Kruci, pomyslel si Frank, a zamlaskal. Ty jsi naprostý blázen!

20

„A pak odešel? Ani nešel dovnitř?“ Frank přikývl a zastavil před křižovatku mezi třídou Karla Johana a Dronningens gate.

„Jsi si jist, že jel autobusem zpátky?“ Frank znovu přikývl.

Byl večer. Setmělo se. Prohlíželi si ulici. Na obou stranách se poflakovali narkomani. Většina z nich si neodpustila komentář a nedůvěřivě si jejich auto prohlížela.

Frank najednou rozpoznal chlápka s brýlemi a zkaženými zuby, kterého viděl včera při jízdě tramvají. Na vodítku měl krátkosrstého dobrmana s neúnavnýma nohama a špičatým čumákem. Vybavoval se s prostitutkou s opuchlými rty a hubenými stehny, která se všemožně snažila stát zpříma.

Snažila se zapálit cigaretu. Na asfalt zatím spadly tři marlborky. Vyklouzly jí z bledých, kostnatých prstů.

Gunnarstranda zašmátral v kapse od kabátu. „Byl jsi na 1 velmi užitečné procházce,“ pokračoval. „Ale myslím, že další sledování nemá moc smysl. Bez ohledu na to, že si trochu lámu hlavu s tím bláznivým dědkem.“

„Jenže ten mi právě nepřipadá nebezpečný.“

„Ne, to ne,“ dodal Gunnarstranda trochu nejisté a šmátral dál v kapsách.

„Přesto mi tu ale něco nesedí. Tady.“

Podal Frankovi pasovou fotografii.

Frank si prohlížel fotografii muže na prahu padesátky.

Obličej s ostrými rysy, tlustý krk, ústa s velmi úzkým horním rtem a výrazné obočí. Dlouhý pruh vlasů z levého spánku měl vyčesaný na druhou stranu hlavy, aby zakryl holou lebku. Nechal se vyfotit v automatu. Příliš si snížil židličku. Proto na fotografii mírně natahoval krk, takže vypoulil oči.

„Kdo to je?“

„Egil Svennebye. Ředitel pro marketing v Software Partners. Tu fotku mi dala jeho stará.“

„Byl jsi u ní?“

„Jo, líčila mi, jak se mezi svými kolegy v práci cítí špatně. Prý chlastá. Tedy – dřív prý nasával. Proto jsem požádal kluky, aby se mi porozhlídli po hospodách.“

V tom okamžiku musel obrýlenec své psisko vší silou uklidnit. Po Skippergata se totiž blížil neoholený rocker v džínách a prošívané vestě. Došoural se k autu, na dlouhém vodítku držel německého ovčáka, který klidně kráčel vedle něj. Nevěnoval dobrmanovi jediný pohled, ačkoli ten hlasitě štěkal a vzpínal se na vodítku, vrčel a cenil zuby. Frankie otevřel okénko. Muž na sobě nedal znát, že oba policisty poznal, a přirozeně se naklonil k oknu.

„Je na Bankplassen,“ řekl tichým hlasem a sklonil hlavu, aby si zapálil cigaretu volně visící v koutku.

„Je pěkně ožralej. Před hodinou ho vyhodili z Originál Pilsen a teď dopíjí vlastní zásoby na schodech před starou bankou.“

Informace byla předána. Muž se napřímil a pokračoval v chůzi. Ani se neohlédl. Mohl se třeba zeptat na cestu, podívat se na ně nebo jim něco říct. Stalo se to rychle. Lidé jsou nedůvěřiví, když se kdokoli skloní k policejnímu autu, ať už je civilní, nebo policejní. Protože policisty každý pozná. Když ovčák zmizel, dobrman konečně sklapl. Ale na

ulici se rozhostil nervózní neklid, který se ještě zvýšil, když Frank otočil klíčkem v zapalování a vyjel.

Zastavili na červenou. Frank se otočil. Gunnarstrandova holá lebka měnila barvy ve hře reklamních světel červeně a zeleně. Zelená. Auto se dalo pomalu do pohybu. Nevyměnili si ani slovo. Venku bylo zima a na Tollbugata foukal vítr.

Prostitutky se mačkaly u schodišť a vchodů, aby se schovaly před studeným větrem. Jen jediná mladá žena v rozepnutém kožíšku z králíka pajdala širokým krokem po pravé straně cesty. Frankovi se líbilo, jak se jí mezi okrajem silonek a krátkou sukní poulila stehna. Mávl na dalšího chlápka, který do sebe soukal klobásu a opíral se o služební vůz. Dva opilí vrávorali na chodníku pod modrým světlem zářící reklamy.

Skláněli se nad chlápkem, který ležel na zemi s roztaženýma nohama, obličej zabořený do něčeho, co mohly být zvratky i krev. Frank zabočil na Bankplass, dojel na kraj silnice a zaparkoval. Nějaká žena stála ve dveřích, otočila se a zacouvala do domu, když postřehla, co je to za auto. Než zmizela ve stínu, Frank postřehl sametovou kůži a čemé kožené kozačky.

Frank bloudil pohledem po ulici. Moc aut nejezdilo.

Těch pár, která se sunula po ulici, záhy zastavilo těmi, která už parkovala u chodníku. Světlovlasý týpek s krátkými vlasy a v džínech močil na rezavé sloupy před Muzeem současného umění. Někde vzadu se klátila k autu minisukně.

Sklonila se, aby si před nastoupením do auta prohlédla zákazníka.

Na schodech nikdo nebyl. Frank dál hledal pohledem.

Mluvil přece o schodech. Jestli je Svennebye pryč, nemůže být daleko.

„Támhle je!“

Po Kongens gate před nimi vrávoral nějaký chlapík.

Kabát už skoro ztratil a v pravici mu bimbalo něco, co vypadalo jako napůl prázdná láhev s kořalkou. Chlápek potřeboval celý chodník a neustále narážel do značek, aut a jiných překážek.

Vystoupili a šli za ním. Muž klopýtal dál. Nejširší pramen vlasů nedržel tam, kde měl. Vlasy spadly na druhou stranu a visely mu z levého spánku jako vlajka. Policisté zrychlili krok a dohonili ho, když spadl na obrubník u trávníku.

„Svennebye!“

Frank si dřepl vedle něj.

Muž zvedl hlavu. Oči se mu jaksi vznášely. Kabát a košili měl pozvracené. Podobnost s pasovou fotografií byla minimální. Byl to sice týž člověk, ale měl napuchlý obličej.

Vypadal cize. Rty se mu vysunuly z obličeje jako ucho z kastrolu. Dvě nezvykle lenivé oči plavaly na obou stranách přísného, výrazného nosu.

„Policie,“ oznámil Frank energicky. Byla hloupost to říkat. Slyšel to sám.

Spodní ret se předsunul ještě víc a bezmocně visel.

Hlava se mu sklopila na stranu. Muž se pokusil položit ruce na stehna. Hlava mu bimbala mezi rameny jako zralá hruška. Frank vstal a odstoupil ke Gunnarstrandovi.

Muž natáhl ruku, aby jej zadržel. Přitom mu z úst vyhrkly sliny se zvratky a rozpleskly se na chodníku. Láhev mu vyklouzla z ruky a při dopadu na zem se rozbila. Muž začal zvracet.

Řídký obsah žaludku oživovaly kousky mrkve a zelené hrášky. Alkoholový zápach. Gunnarstranda uskočil, aby si ochránil boty před sprškou zvratků. Hruškovitá hlava pomalu zvedla pravou ruku, aby si utřela pod nosem. Znovu se pokusil vstát, ale ihned se zakymácel a sedl si rovnou do zvratků. Dlaně položil na asfalt. Střep z láhve se mu zaryl do ruky. Tekla mu krev. Gunnarstranda se sklonil a opatrně mu ovázal ruku.

„Svennebye,“ řekl tiše a důvěrně.

Hlava se bezvládně bimbala.

Gunnarstranda položil muži ruku na čelo a zaklonil mu hlavu. Obličej měl pozvracený a z nosu mu teklo.

„Svennebye!“ Nulová reakce.

Gunnarstranda ho chytl za levé ucho a otočil ho. Muž zaklonil hlavu a zapadly mu duhovky. Bylo vidět jen bělmo.

Policista mu pustil ucho, ale hlava pořád visela dozadu.

Otevřená ústa. Najednou se v krku ozvalo podivné zabublání

a z úst vyletěl proud zvratků. Jako z fontány. Pěkně vzhůru, jak se na pořádnou fontánu sluší a patří.

Oba policisté rychle uskočili. Nechali jej v klidu vyzvracet. Gunnarstranda se pak znovu sklonil nad jeho bezvládnou hlavu.

„Reidun,“ zašeptal radostně. „Reidun Rosendalová!“

Žádná reakce.

Frank si kromě zvratků všiml i pomočeného rozkroku.

Muž seděl na cestě s nohama roztaženýma jako chlapeček na pískovišti.

Kolem prošel pár středního věku. Starostlivě se nad třemi muži sklonili. Pak se na policisty skepticky podívali.

Svennebye se pokusil zapískat. Vyšel však jen vzduch.

Pak zavzlykal. Něco zamumlal. Vysunul rty. Snažil se postavit.

Měl toho plné oči. Zabručel. Vstal, pohnul se, ale převážil se na stranu. Hlavou vrazil do stojícího auta. Frank ho přinutil sednout na zem. Teď mu krvácela i hlava. Ještě pořád bručel. Snažil se rozepnout zip na kalhotách. Konečně se mu podařilo vytáhnout nádobíčko. Úlevně vydechl, když začal močit na asfalt. Moč se slila do loužičky a zamokřila mu kalhoty. Policisté se vrátili k autu.

Svennebye ještě pořád seděl uprostřed vlastních zvratků a moči, nohy roztažené. Hlava mu bimbala.

Frank podal Gunnarstrandovi vysílačku.

Za chvíli přijelo policejní auto se zapnutým majákem.

Dva policisté v uniformách popadli muže za paže, odtáhli jej k vozu a nacpali dovnitř. Muž se obličejem k zemi rozplácl na podlahu vozu jako kynuté těsto.

Gunnarstranda vybafl na jednoho z policistů: „Ať se mu doktor podívá na ruku.“

Policista přikývl a nastoupil do vozu k řediteli marketingu firmy Software Partners.

21

Sigurd Klavestad spal neklidně. Zdálo se mu o světlé kůži v šedivém okně, o vyzvánějících telefonech, které nikdo nezvedá. Věděl, že to všechno je jen sen. Věděl, že se musí probudit a vzpamatovat se, aby se zbavil nejistoty, kterou ve snu cítil. Proto nakonec otevřel oči.

První, co cítil, byl nepříjemný pocit chladu a vlhka pod sebou. Propotil celé prostěradlo. Ale nepohnul se. Prostě dál ležel na posteli a zíral do tmy.

Byla noc. Zvenčí do místnosti pronikalo šedivé světlo.

Noc, slabě ozářená venkovním osvětlením. Kolik může být hodin? Podle ticha usoudil, že je ještě hluboká noc. Po ulici neprojelo jediné auto. Takže bude něco mezi druhou a půl pátou ráno. Tou dobou je na ulicích klid. Když mají taxikáři to nejhorší za sebou a lidi na ranní směnu ještě nevstávají.

Vytrhnout se ze snu nebylo příjemné. Trhnutí, které projede tělem. Pocit, že se probudí na neznámém místě, bez kontroly. Strach, že ve tmě stojí někdo, kdo ho lapí.

Nedokázal se ihned pohnout. Měl strach, že přeruší ticho. Strach, že ho někdo uslyší. Nesmysl. Jenže takhle to cítí pokaždé. Už jako malé dítě věřil tomu, že v noci se v jeho skříni schovává vysoký muž s černou kapuci a mečem.

Vždycky to tak bylo. Ani se nehnul, jen zíral do tmy. Měl husí kůži po celém těle. Pak buď usnul nebo si nakonec dodal odvahu a natáhl se, aby rozsvítil lampičku.

Když teď bydlí sám, ví, že tohle byly noční můry jeho dětství, které ho trápily. Přesto se po vytržení ze snu nemůže hnout. Ještě teď. Pořád.

Konečně se pohnul. Uslyšel tiché šustění přikrývky.

Natáhl se a rozsvítil lampu. Slaboučké světlo. Chabě osvětlovalo rohy ložnice. Ale stačilo to. Odvážil se posadit a podat si cigaretu z nočního stolku. Nechutnala mu. Po prvním šluku litoval. Nemrzelo ho, že mu cigareta nechutná, ale že teď bude muset otevřít okno. Něco mu říkalo, aby okno neotvíral. Kouřil rychle, nervózně. Vybavil si toho šíleného starce ze včerejška. Jeho temný pohled. Určitě to je teplouš. Celé město je plné bláznivých homosexuálů. A většinou na ně narazí práv on. Staříkův obličej mu připomněl jinou tvář před mnoha lety. Jednou čekal na to, až se zavřou dveře v tramvaji. Na poslední chvíli dovnitř vtančil teplouš. Sedl si vedle něj. A pak prý: „Pojď ke mně domů. Vyhoníš si ho přede mnou a dostaneš tisícovku.“

Tohle se mu vybavilo s tím dědkem včera. Tísnivý strach, s jakým bláznem to vlastně má co dělat. Takoví lidé jsou přece jen nevyzpytatelní. Kruci, člověk nikdy neví, čeho jsou schopní. Jako včera. Když se otočil a zůstal stát. Měkký stařecký obličej, co na něj zíral.

Zazvonil telefon.

Nepřekvapilo ho to. Vypadal, jako by na to čekal. Určitě to souvisí s tím starým teploušem. Jako by se kvůli tomu probudil, aby se tohle mohlo stát. Zastrčil si cigaretu do pusy a zíral na vřískající telefon. Zvedl sluchátko. „Ano,“

řekl krátce a téměř bezhlasně. Odkašlal si. „Ano,“

zopakoval.

Na druhé straně ani muk. Otočil se a podíval se na hodiny. Půl čtvrté. Tak nějak to tipoval.

Ale pak ho zamrazilo. Ten zvuk. Ten už jednou slyšel.

Někdo zavěsil. Prostě jen prskání ve sluchátku. A pak ticho.

V břichu měl kilo olova. Nohy ležely pod dekou nehybně a těžce. Myšlenky se zastavily. Její pohled. Zoufalý úsměv, když se v telefonu nikdo neozýval. Pak někdo zavěsil sluchátko. Tehdy ráno.

Pomalu zavěsil. Ještě pomaleji si lehl na polštář.

Vzpomněl si na fotku, kterou před něj hodil ten menší polda s vrávoravým krokem. Na její probodaná prsa a zaražený výraz ve tváři. Jako by couvala, aby unikla zásahu nože.

Jenže pak spadla na záda a dál už nedošla.

Lampa na nočním stolku slabě osvětlovala celý pokoj.

Téměř celý pokoj. Dveře do ložnice byly zavřené. Jasně slyšel, jak je ticho. Bylo příliš velké ticho.

Je tam někdo?

Ztuhlé nohy ho bolely. Bílé dveře do ložnice na něj ve tmě svítily.

Pokoušel se uklidnit, ovládnout panickou hrůzu. Je přece doma. Úplně sám. Dveře do bytu jsou zamčené. Snažil se uklidnit. Někdo se určitě spletl. Byl to omyl. Dveře do bytu jsou zamčené. Ale co řetěz? Zajistil dveře i na řetěz?

Samozřejmě ne.

Tohle nikdy nedělal. Bezpečnostní řetězy jsou přece pro staré báby. Zavřel oči. Dveře.

Nohy mu ztěžkly ještě víc. Nikdo tady není! Musel to být omyl. Nikdo tady není! Tak už přece vstaň, jdi ke dveřím a zahákni ten řetěz!

Ta zatracená nejistota. Zamkl dveře?

Viděl, jak ho ruce odkrývají. Samy. Viděl, jak jeho tělo vstává.

V tom okamžiku někdo zazvonil. Olovo v břichu se tlačilo nahoru. Stoupalo do krku. Ucítil chlad v zátylku a pod bradou. Myšlenky se zastavily. Ruce měl najednou k ničemu, bezmocné a slabé, staré a jako z vosku, jako by mu nepatřily.

Necítil oblečení, které měl na sobě. Necítil své tělo. Byl to protivný a nepříjemný pocit. Posadil se na postel.

Nehýbal se.

Zdálo se mu to?

Důvěrně známý zvuk zvonku. Slyšel to nebo ne?

Nejdřív zvonil telefon, teď zase zvonek. V tuhle dobu.

O půl čtvrté ráno. Vybavil si nůž na stole na policejní stanici. Lesklý kov.

Vzpamatoval se přede dveřmi do ložnice. Uchopil kliku.

Pomalu, pomaloučku otevřel dveře. Pohlédl do obývacího pokoje a ložnice. Ticho. Postupně díky šedému světlu zvenčí rozeznával obrysy nábytku. Žlutý proužek světla ve škvírce mezi dveřmi do koupelny a rámem mu prozradil, že večer zapomněl zhasnout.

Tiše a nehybně stál ve dveřích do obývacího pokoje.

Téměř nedýchal. Naslouchal.

Neuvěřitelné ticho. Ten zvonek před chvílí. Zdálo se mu to snad? Proč nemá na dveřích kukátko? Všichni přece mají kukátko! Kdyby se tak mohl podívat, kdo je za dveřmi!

Teď.

Znovu někdo zazvonil. Zvuk se rozléhal po chodbě.

Znělo to jako výhrůžka. Kolena mu změkla.

Někdo je venku. Někdo stojí za dveřmi a čeká.

V ústech měl sucho. Má snad něco říct? Má se zeptat, kdo je tam? Myšlenky se tomu vzpíraly. Hlas se tomu vzpíral. Jediné, co svedl, bylo dýchání otevřenými ústy. Ale pak potřeboval změnit polohu. V koleně mu zalupalo.

Dunělo mu v uších. Znělo to, jako když se zlomí větev.

Jestlipak to bylo slyšet za dveřmi?

Zvenčí se nic neozývalo. Ticho. Bolelo ho celé tělo.

Poloha, ve které stál, se už nedala vydržet. Jak dlouho už tady tak stojí? Připadalo mu, jako by to byla celá věčnost.

Pak najednou kroky. Někdo odcházel. Kroky byly zcela zřetelné. Zavřel oči, vydechl. Ramena mu klesla. Kolena povolila.Celé tělo se uklidnilo. Svaly napjaté k nevydržení se uvolnily. Podíval se na dveře, pak na hodinky a poslouchal. Ticho. Stál za dveřmi deset minut. Deset minut.

Teď už venku nikdo není. Teď už ne. Když odemkl a otevřel dveře, bledá ruka mu ve tmě podivně zářila.

22

Gunnarstranda zaparkoval auto v Kampenu. Podrážděně se zamračil, když půl hodiny poté chvátal z autobusové zastávky k hotelu Grand. Nebylo pro něj snadné opustit svůj vůz. Opravna vůbec nevypadala, jak si představoval.

Nejprve ji vůbec nemohl najít. Zadní dvůr byl prázdný, vysypaný štěrkem. Stála tam jen bouda, šňůra na prádlo a stojan na odkládání kol. Chatrná bouda měla předstírat garáž stlučenou ze šedých, rozpraskaných prken, které nikdo nenatíral nejmíň od druhé světové války. Ze šikmé střechy trčela tenká plechová trubka se stříškou, komín jak z kresleného vtipu.

Jediné dveře v rohu. Tam si pečlivě přečetl jmenovky.

Nikde však neviděl nápis Autoopravna Gunder. Nakonec vyšel ze dvora, ještě jednou se podíval na číslo domu a zkontroloval adresu. Zaklel a obrátil se na hubeného týpka v kombinéze zamaštěné od oleje, který přecházel přes cestu.

„Auto Gunder? To jsem já,“ řekl a mírně se usmál. Pak mávl rukou směrem ke garáži.

Tam měl Gunnarstranda se svou škodovkou zaparkovat.

Gunder mu ukazoval. „Tam! Dozadu! Jo, rovně, ještě kousek!“

Až policista konečně celý zpocený zastavil, kde měl.

Ještě ani neotevřel dveře, když mu ten vyzáblý smeták vstoupil do cesty s heverem a odstrčil kovový kýbl, v němž měl určitě nachystaný chlast. Gunnarstranda to poznal podle mírně rozhořčeného výrazu, který se rozprostíral na mechanikově tváři.

Neměl ani papír. Proto nakonec vyběhl po schodech na záchod, aby si přinesl něco na psaní. Za chvíli se vrátil se dvěma kousky toaletního papíru a špinavou propiskou v ruce.

„No jo, problémy se zapalováním, jasan, když přidáte plyn, tak chcípne, jo, dělá strašlivej rámus, dobrý.“

Vrchní komisař si chlápka nedůvěřivě prohlížel. Díval se mu přes rameno, jak píše. Pak se zdráhavě zeptal, kdy si pro své auto může přijít. Odpověď nedostal. Jen plno keců kolem toho, co všechno asi není v pořádku a co se kvůli té zatracené elektronické jednotce může pokazit.

V autobuse se ptal sám sebe, co se vlastně stalo. Chvíli si pohrával s představou, že si zlost vylije na Froelichovi, který ho tam poslal. Tenhle Gunder bydlí s Froelichovou kamarádkou ve společném bytě. Na druhou stranu uvažoval, že by mohl s autem ze dvora vyjet a zachránit se. Proto chtěl nejdřív počkat na účet, než kolegu roznese na kopytech.

Teď zamířil do Grand Cafe. Ve dveřích se zastavil a vyhlížel svého švagra.

Od okna s výhledem na hlavní třídu Karla Johana se ozvalo zasyčení. Jeho švagr. Bylo ho slyšet, ale nebyl vidět.

Gunnarstranda si ještě jednou prohlédl lokál. Tam je! Sako mávající novinami.

Policista naznačil úklon a číšník rezervovaně pozdravil.

Došel ke stolu ke švagrovi a posadil se. Edelin bratr se dlouho učil potlačovat smích. Byl suchý a pronikavý jako naříkavý zpěv zrezivělého ozubeného kola. Jeho smích vzbuzoval všude pozornost. Na druhou stranu, když dal svému smíchu volný průchod, působil nakažlivě. Ale švagr nechtěl být klaun. Proto jen syčel jako had, když se chtěl usmát, pozdravit nebo prostě jen vzbudit pozornost.

„Vzácný pohled,“ začal švagr zdvořile a napil se kávy.

Gunnarstranda se mírně předklonil a mávl na číšnici.

„Kávu,“ zamumlal a podíval se znovu na svého švagra.

Bylo to poprvé po čtyřech letech. Poprvé po Edelině pohřbu. Všude v místnosti seděly dobře oděné dámy a povídaly si u kousku koláče a kávy před obědem. Sem tam se objevil unavený podnikatel, který hltal svou pozdní druhou snídani. Švagr se sem hodil. Kulaté brýle, šedá vesta a bílá košile. Jemný a shovívavý výraz ve tváři, zdůrazněný dvěma ochablými očními víčky, malý úsměv, který se spíše podobal grimase. Kdyby ho neznal, myslel by si o něm, že je opilý.

Na židli u okna ležel kožený diplomatický kufřík.

Spousty přihrádek, obrovský kalendář a hromada papírů na stole.

Švagr mávl na muže v černém, který právě přecházel přes cestu.

„Znáš

firmu

Software

Partners?“

zeptal

se

Gunnarstranda.

„Ne.“

„Dělají počítačové programy pro kanceláře.“

„To přece dělají všichni.“

Švagr si foukal do kávy. Ale když mu Gunnarstranda vysvětlil důvod jejich setkání, zatvářil se méně odtažitě.

Od počátku pracoval u Norsk Data. Gunnarstranda věděl, že stojí někde uprostřed hierarchického žebříčku. A když už tam jednou byl a přežil růst, stagnaci i problémy, tak musí být celkem důležitý. Dnes má mít přednášku na téma.Budoucnost norské IT s podtitulem ,0 informačních technologiích, Norsku a Evropské unii‘.

Gunnarstrandovi povolili audienci o přestávce. Žena s knedlíkem v krku, která zvedala švagrovy telefony, řekla, že každý, kdo v branži něco znamená, má někoho, kdo ho zastupuje. Policistovi se lokál zdál příliš malý. Na druhou stranu může mít hotel spoustu místností a možná k němu patří i jiné budovy. „Jméno,“ řekl švagr. „Terje Engelsviken.“

Švagr sebou trhnul, postavil kávu na stůl, zvedl teatrálně ruku a předváděl, jak se spálil.

„Studoval na Technické univerzitě v Trondheimu,“

pokračoval inženýr a znovu vzal šálek. „Víš, ta generace akademiků, kteří na první pohovor přišli s čelenkou na hlavě a podobiznou Mao Ce-tunga na tričku.“

Švagr na něj zamrkal. „A tu práci dostali. Engelsviken je průměrný inženýr, který kolem roku 1980 pracoval z neznámých důvodů u IBM. Tam po dvou letech najednou skončil. Údajně se chtěl osamostatnit.“

Číšnice přinesla kávu. Zatímco uklízela stůl, švagr mlčel. Když odešla, pokračoval.

„Neoficiálně je Engelsviken shnilé jablko.“

„Povídej.“

„Plat u IBM prý mu nebyl dost vysoký.“

„Zpronevěra?“

„Ne, Engelsviken pracoval ještě na dvou dalších místech.“ Švagr zamrkal. „Takže raději IBM opustil.“

Gunnarstranda pochopil, že ‚IBM opustil‘ je dvojznačné.

„Pak se osamostatnil,“ pokračoval švagr. „V

osmdesátých letech, když banky považovaly peníze za živorodého savce, pokud podnik, co potřeboval půjčku, svůj projekt zabalil do dostatečného množství cizích slov.“

Gunnarstranda se rozhlédl a vytáhl z kapsy cigaretu.

Točil s ní mezi prsty sem a tam. Pak se zeptal: „Znáš ho?“

„Potkal jsem ho jenom jednou.“

„Co je to za chlápka?“

Švagr chvíli přemýšlel. „Jeho problém je, že chce žít na úrovni,“ pokračoval.

„Ještě nikdy jsi s ním nemluvil?“

„Ne. Jen jsem slyšel, že jeho panička je zvyklá na velký luxus. Má dost peněz, aby na to vypadala.“

„Hm, první třída. Ale on ne. Excentrik. Občas se rád napije.“

Švagr se spiklenecky usmál a předklonil se. „O

Engelsvikenovi se vypráví taková historka. Ještě z časů, kdy v branži začínal.“

Postavil šálek na stůl a otřel si ubrouskem rty. „Firma nijak zvlášť neprospívala,“ začal. „Ale to nemohlo být kvůli prodeji. Chápeš, bylo to na začátku osmdesátých let, všechny počítače byly nové a měly přijít do každé firmy.

Všechny podniky chtěly dělat mzdy a faktury přes počítače.“

Gunnarstranda se opřel a naslouchal syčivému hlasu svého švagra. Dozvěděl se, že Engelsvikenova firma nakupovala jako bláznivá, ale neplatila faktury. „Firma se doslova topila v dluzích,“ líčil švagr. „Nakonec věřitelé požadovali konkurz.“

Znovu pozvedl šálek a přiložil jej ke rtům. Napil se.

Gunnarstranda si odkašlal. „Nakupovala jako bláznivá, ale neplatila faktury?“

Švagr rozhodil ruce a zazubil se. „Sídlili v Brekke19.

Jednou jsem tam byl. Jednou jedinkrát, když jsem s ním mluvil.“

Muž se zamyšleně podíval na ostatní hosty. „Příliš nafoukaný podnik. Koberce a chesterfieldy v jídelně. Sklad zboží a garáže v podzemí.“

Gunnarstranda na chvíli zahlédl švagrovy špičáky.

19 obec (pozn. překl.)

Švagr byl podle všeho dobře informován o detailech.

Každopádně věděl, že náklaďák v zimě jezdil na letních pneumatikách. A věděl, jaké toho dne bylo počasí. „Byl konec roku, listopad nebo prosinec. A v noci přišlo příšerné počasí. V údolí náledí a déšť, nahoře v horách sníh.“

Švagr také slyšel, že Engelsviken měl starou stodolu v Brakeroyi u Drammenu. Tam prý náklaďák jel, naložený až po střechu počítači, kancelářským zařízením a dalšími cennými věcmi. Stalo se to toho rána, když měl exekutor přikročit ke konfiskaci. Engelsviken byl očividně celou noc vzhůru a nakládal. A když byl hotov, láhev měl prázdnou a v obličeji byl celý modrý. Ale v tomhle bodě se zdroje rozcházejí. Podle jednoho z nich prý v tom Engelsviken vůbec nejel a práci převzal nějaký mladík. Druhý zdroj tvrdil, že nakládal ředitel a mladík měl řídit. Ať to bylo jakkoli, advokát i exekutor přijeli, když auto ještě stálo v garáži. A zdroje se shodovaly ve dvou věcech. Mladík prý vyletěl jako šílený. A Engelsviken, který byl poměrně rozložitý, elegantně naskočil do kabiny řidiče, nastartoval to zatracené auto a vyrazil přes dvojitá garážová vrata na svobodu.

Švagr tiše zasyčel a vytáhl si z náprsní kapsy doutník.

Gunnarstranda, který si hrál se svým zapalovačem, mu nabídl oheň. Švagr potáhl.

„Další zaručené informace máme až po nějaké době,“

pokračoval Gunnarstrandův švagr, který si ale moc dobře uměl představit, co se stalo. „Auto bylo naložené až po střechu, takže první kilometry ubíhaly dobře. Ale když Engelsviken přijel do Lierskogenu, hustě sněžilo.Šíleně to klouzalo, takže kola aut se protáčela jako zběsilá, aby ten sklon zvládla. Tak těžce naložený náklaďák měl co dělat, aby se vyškrábal do nejvyššího bodu Lierskogenu. Ale pak – ta vychlastaná hlava Engelsviken je lakomý jako výherce v Milionáři a určitě u sebe neměl peníze na mýtné. Takže ten šmejd jel po staré cestě do Drammenu. To mu ale nevyšlo.

Auťák se mu v jedné zatáčce vymkl z ruky.“

Švagr vypustil modrý obláček. Jeho oči pod ochablými víčky vypadaly potěšené. „Engelsviken stačil vyskočit.

Auťák jel ještě asi padesát metrů a pak se zastavil o strom.

Na celém svahu se povalovaly počítače. Jestlipak náhle vystřízlivěl, když viděl svůj sklad zboží?“

Ozubené kolo se dalo do pohybu. Jeho skřípání zaplnilo kavárnu. Několik hostů se po nich ohlédlo.

Švagr zvedl šálek a potlačil skřípavé zvuky. Zjistil, že kávu vypil, takže si dolil z konvičky, kterou přinesla číšnice.

„A Engelsviken musel jet pěkně domů. Stopem.“

Gunnarstranda chtěl něco říct, ale švagr mávl rukou.

„To ještě není všechno,“ vyhrkl. „Pochop, ostatní viděli, jak ten mladík zdrhnul. Ještě se stačili otočit a zahlédnout, jak auťák prorazil vrata garáže a vyrazil pryč. Proto si právníci mysleli, že je to případ podlé krádeže. Konec písničky byl takový, že pojišťovna musela cálovat za náklaďák a zboží, zatímco Engelsviken z toho vyvázl.“

Gunnarstranda zamyšleně kouřil. „Co z toho všeho je pravda?“

Švagr pokrčil rameny a mlčel.

Policista kouřil dál. Někdo vytvořil příběh o mazanosti, chlastu a štěstí jednoho muže. Je jedno, kolik je na ní pravdy. Už jen to, že existuje, o něčem vypovídá.

„Jisté je, že chtěl vyprázdnit sklad a vyšachovat své věřitele,“ přemýšlel nahlas švagr. „I to, že ho zastavila ta ledovice a strom. Ale ty dozvuky s pojišťovnou zní už trošku divoce.“

„Je alkoholik?“

„To si nemyslím. Jen rád pije. Míval jmenovku v Baroku, chodil tam pít šampaňské z obřích lahví, když to bylo moderní.“

Inženýr se zamračil a přemýšlel. „Ještě pořád je to malý kluk, jezdí ve sporťáku a má rád divoké oslavy. Pak jede domů za manželkou, která se usmívá na svět a dělá, jako by se nic nestalo.“

„Není protivná?“

„To je, ale je tak’nějak ušlechtilá. Oči mu raději nevyškrábe. Však víš, takové jizvy jsou vidět a plebs by si měl zase o čem povídat.“

Švagr pohlédl na hodinky a odsunul se od stolu.

„Přednáška čeká,“ omluvil se a vstal.

Gunnarstranda mávl na číšnici, která po chvíli položila na stůl účet. „Platím já,“ oznámil chladně a podal švagrovi jeho stovku.

„Dám ti ještě jeden tip,“ řekl švagr, když číšnice odešla.

„Nevím, jak seriózní je Engelsviken dnes, ale radil bych každému, kdo by s ním chtěl uzavírat obchod, aby si na něho dal pozor.“

Popadl svou diplomatku a opětoval policistův pohled.

„Slyšel jsem jen drby,“ upřesnil a uklonil se. Tvářil se tak upjatě a vážně, jak to jen s povadlými očními víčky šlo.

„Na zbytek musíte přijít sami. Ale Engelsviken šel znovu a znovu do konkurzů. Řeknu to takhle: nikdo se nebude divit, když se jeho firma položí.“

„Je na mizině?“

„Na mizině je příliš vznešené vyjádření.“

Zvedli se od stolu, zastavili se ve foyer a rozloučili se.

„Zaslechl jsem v téhle souvislosti jméno jednoho právníka,“ vycedil švagr mezi zuby. „Ale teď si za nic na světě nemůžu vybavit jeho jméno.“

Gunnarstranda vytáhl svůj poznámkový blok a zalistoval v něm.

„Brick,“ navrhl tázavě.

„Možná,“ přikývl švagr a přehodil si diplomatku do druhé ruky. „Slyšel jsem, že tenhle advokát Engelsvikena pokaždé vyseká, když je v kaši. Něco jako jeho právní poradce. Ale odkud tohle jméno vlastně znáš?“

„Koncepce Software Partners je taková, že se spojuješ s partnery, kteří zaplatí. Něco jako vklad vlastního kapitálu, „

odvětil policista. „A zdá se, že tohle vymyslel Brick.“

Švagr významně zasyčel a natáhl ruku.

Gunnarstranda ji uchopil. „Děkuji za pomoc,“

zamumlal.

23

Jeli k soudu, kde se chtěl Gunnarstranda trochu porozhlédnout v archivu a zjistit nějaké informace. Chvíli to trvalo. Advokát Brick byl zdatný a vytížený člověk. Firma Software Partners byla zapletena nejméně v šesti procesech, a to jen za posledních šest měsíců. Kromě toho protistrana jednu žalobu stáhla. Ale Gunnarstranda si dal tu práci, aby si vypsal všechny soudící se strany na kus papíru. Papír pak zastrčil do náprsní kapsy. Většina případů se točila kolem pohledávek různých firem, které chtěly odstoupit od smluv o koupi z důvodu opožděných plateb. V jednom případu stály proti sobě Software Partners a firma Rentoffice, která Engelsvikenovi a jeho firmě pronajala kancelářské prostory.

Rentoffice chtěla vypovědět smlouvu kvůli neplacení nájemného. Advokát Brick požadoval jménem Software Partners náhradu škody kvůli skandálnímu porušování nájemní smlouvy a takzvaným prokazatelným rozporům mezi nájemní smouvou a skutečným stavem.

Když Gunnarstranda opouštěl budovu soudu a mířil do Café Justisen, kousal si rty.

V kavárně bylo celkem plno. Všude seděli zejména obvyklí hosté a nezaměstnaní, co si dávali svých pár piv.

Sem tam se objevil obličej některého z Gunnarstrandových kolegů. Úplně vzadu seděl Reier Davestuen, vyšetřovatel z hospodářského referátu. Seděl u stolu s nějakým světlovlasým pobudou, který neustále pořvával směrem ke stolu obsazenému několika opilci, kýval se sem a tam a ukazoval svůj bezzubý úsměv. Ubohý Reier se stáhl do rohu, aby do něj nikdo nevrazil. Úplně se mu to však nepovedlo. Reier se svými tlapami a velikostí bot 47, jehož oblečení se na jeho obřím těle povážlivě napínalo, potřeboval poměrně dost místa a Hospodářské noviny, které si s sebou vzal, tomu také nijak nepomohly.

Gunnarstranda došel k širokému schodišti vedoucímu k empoře, která tvořila druhé patro. Ale tady bylo taky téměř plno. Pak postřehl jedno volné místo u stolu s kulatým obličejem pod starým plstěným kloboukem. Chlápek měl už jenl trochu piva na dně a natažené galoše, protože byl na odchodu.

„Je tu volno?“ zeptal se policista.

Chlápek se pokusil zahýbat rty, ale ihned to vzdal.

Místo toho přikývl hlavou tak prudce, že mu klobouk sjel do čela.

„Meníčko,“ houkl Gunnarstranda na mladou číšnici, která seděla u kuchyňských dveří a kouřila.

Dnešní denní menu vypadalo slibně: masová roláda, hrachová kaše, tři vařené brambory s trochou kopru a k tomu vynikající omáčka. Gunnarstranda ustoupil stranou, nechal chlápka v galoších projít a posadil se. Vychutnával každé sousto. Usmál se na číšnici, která mu přinesla minerálku, protože věděla, že si ji dává pokaždé. Rád by pochválil opravdu výbornou omáčku, ale neudělal to. Místo toho požádal přehnaně zdvořilým způsobem o krabičku cigaret.

Od svého stolu měl dobrý rozhled po přízemí, kde Davestuen ještě pořád listoval v novinách. Gunnarstranda viděl, jak kolega zvedá ruku, aby zamaskoval zívnutí, pak rychle zakroutil hlavou a nadechl se, než se líným a zamyšleným pohledem rozhlédl. Dokud seděl, byl anonymní a nenápadný. Světlé, řídké vlasy a kostnatý obličej nad těsným sakem, v němž se ho křiklavě žlutá kravata vší silou snažila uškrtit.

Gunnarstrandovi se konečně podařilo zachytit jeho pohled a dát mu znamení. Reier se vyděsil a pak radostně zamával. Vstal, aniž převrátil stůl, ale když najednou vynikla jeho neuvěřitelně vysoká postava, sklidil vyděšený pohled svého bezzubého souseda.

„Co nového na burze?“ zeptal se Gunnarstranda s plnými ústy a rychle si přidržel talíř, který začal sjíždět na stranu, když Reier při sedacím manévru koleny nadzvedl stůl.

„Vůbec nic,“ zvolal Reier a natáhl si nohy, takže stůl dosedl na zem. „Naprosto nic.“

Reierovu usilovnost bylo občas těžké snést.

Gunnarstranda sklopil pohled. „Mám jednu počítačovou firmu, která daňovým poplatníkům pouští žilou. Sedm žalob,“ oznámil. „Především panické žádosti o náhradu škodu, které připomínají nouzové volání prázdné peněženky.“

Davestuen přikývl a položil pracky na stůl, dvě světlé šunky porostlé světlými, tuhými chlupy.

„Ředitel je pochybné individuum,“ pokračoval Gunnarstranda a do nosu se mu vedral zápach naftalínových kuliček proti molům linoucí se z Reierova saka. „Během pár let byl několikrát v konkurzu.“

Vytáhl firemní brožurku. „Jeho současná firma chce přitáhnout čerstvý kapitál.“

Davestuen si ji vzal. Zalistoval v ní a zastavil se u fotografie finančního manažera Bregarda. „Tohle je ten pochybný chlápek?“

„Ne,“ řekl Gunnarstranda rychle. „Pochybný ředitel není ve firemních brožurách vůbec zmiňován. Pomalu se začínám ptát, jestli to od něj není opravdu mazané.“

Usrkl kávy, kterou mu číšnice automaticky přinesla.

Usmál se na ni a ona se pousmála. Nebyl to jen zdvořilý úsměv, dokonce na něj i mrkla. Líbilo se mu to. Vylovil krabičku s cigaretami a nabídl Reierovi.

„Ne, díky,“ odvětil Reier a zvedl vyděšeně ruku.

Gunnarstranda se na něj zaraženě podíval. „Přestal jsi kouřit?“

Reier Davestuen vážně přikývl.

„Kdy?“

„Včera.“

Gunnarstranda se s respektem uklonil a zapálil si cigaretu. „Tenhle ksicht s knírem znám,“ pokračoval Davestuen klidně a ukázal svým tlustým nažloutlým ukazovákem na Bregardovu fotografii. „Oeyvind Bregard.

Dřív rváč. Svalovec, co?“

Gunnarstranda pomalu přikývl.

„Minimálně jednou ho odsoudili za ublížení na zdraví.“

Gunnarstranda zvědavě vypustil obláček kouře.

Davestuen pokrčil své kostnaté čelo a pokusil se vzpomenout.

„Pracoval v jednom inkasním podniku, neseriózní společnost, kterou jsme před pár roky doběhli, ale nemůžu si vzpomenout na její název.“

„A rozsudek?“

„Každopádně seděl. Zmlátil jednoho Pakistánce, co má obchůdek v západním Oslo. Úplně ho zmrzačil. Už nevím, jak se jmenoval a kde se to stalo, ale to můžeme zjistit.“

Gunnarstranda navázal. „To, co teď dělá, vůbec nesouvisí se rvačkami. Dělá do počítačů. Ale mám pochybnosti o jejich serióznosti.“

Davestuen přikývl.

„Dělá tam finančního poradce.“

Davestuen se usmál a vycenil špičáky. „Nanejvýš neseriózní, „ ujistil Gunnarstrandu a odhalil pozlacený můstek v dolní čelisti.

„Vyšetřuji vraždu jedné ženy, která tam pracovala,“

vyprávěl Gunnarstranda. „Nevím, jestli s tím ta firma nějak souvsí. Ale něco tam smrdí.“

Davestuen si plivl do dlaně a uhladil si vlasy. „S tím ti asi nepomůžu.“

„Právě pomůžeš. Můžeš se poptat a zjistit, co ti lidi vlastně dělají. Jak je možné, že tohle torpédo zaměstnali jako finančního manažera.“

Gunnarstranda

ukázal

nahnědlým

nehtem

na

Bregardovu fotografii.

Reier se zadíval na Bregardův obličej a pak si brožurku strčil před nos a pozorně si podobiznu prohlížel. „Dobře,“

řekl nakonec. „Ale nejdřív jen telefonicky.“

Gunnarstranda vstal. Ve světě se dějí velké věci.

Evropa, rozpad východního bloku a teď už i Reier Davestuen přestal kouřit. Přistoupil k telefonu na zdi. Je čas najít Froelicha a zajet do Software Partners, pomyslel si spokojeně.

24

Než mu zavolal šéf na mobilní telefon, ponořil se Frankie do seznamu obchodních kontaktů firmy Software Partners, který mu dala Sonja Hagerová. Vyhlídky na vydařený rybolov vypadaly beznadějně. Problém byl, že firmy na seznamu působily rozdílně. V několika případech se jednalo o větší firmy, pak tam bylo pár malých podniků, sídlících v nějakém kamrlíku obrovských kancelářských budov,a zbytek byly normální obchody s psacími potřebami.

Tady se musí třídit.

Vybavil se řádnou porcí trpělivosti a posadil se se seznamem firem a žlutými stránkami za stůl. Začal systematicky třídit firmy do skupin: do jedné skupiny nákupčí počítačových systémů, do druhé skupiny firmy s možnou majetkovou účastí ve firmě a do třetí pak firmy, které dělají obojí.

Po dvou a půl hodinách si obul boty a zelenou větrovku a vydal se na průzkum do terénu. Hned při prvním náhozu se ryba zakousla.

Vjezd se nacházel v postranní uličce u radnice. Okolí bylo prázdné. Na Radhusgata chvátali lidé i auta sem a tam, aniž kdokoli věnoval jediný pohled místu, kde bylo ticho a klid jako v rohu za molem.

Obchod tam byl jediný. Tenhle.

Nemohl být pro zákazníky ničím zajímavý, protože předpotopní výloha nic neříkala a byla zaprášená. Všiml si jí jen díky schlíplé markýze, která vlála ve větru a a v níž slabě lupalo v rytmu těžkých nákladních aut projíždějících po ulici. Slunce barvu plakátů téměř vybílilo. Ve výloze se povalovaly přihrádky na poštu, elektrické psací stroje a těžkopádné počítače.

Vešel dovnitř. Nad hlavou se mu rozklinkal zvonek.

Skoro jako v cukrárně. Chyběla jen vůně čerstvých zákusků.

A za pultem nestála prodavačka v bílém plášti. V obchodě ani noha. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Suchý vzduch. Místnost zaplňovala vrčící kopírka a tlumený lomoz z ulice. Ještě jednou otevřel a zavřel dveře. Zvonek netrpělivě poskakoval.

Vzadu se něco pohnulo.

Najednou se objevil. Chlápek v letech. Rovná záda, menší a trochu tlustý, na hlavě paruka černá jako malířský štětec. Z uší mu čouhaly krátké a řídké pravé chlupy.

„Dobrej,“ pozdravil muž, vstřícně se usmál a natáhl ruku na pozdrav.

Frank ukázal služební průkaz.

Muži přátelský úsměv okamžitě zmizel, přesto však policistovi nabídl, aby se posadil za přepážku uprostřed místnosti, kde si zařídil něco jako malou kancelář. Prostor doslova přetékal časopisy, novinami a nedoluštěnými křížovkami.

Policista mu beze slova podal pasovou fotografii Reidun Rosendalové.

Chlápek zašmátral po stole, až mezi všemi papíry konečně našel brýle s obroučkami z umělé hmoty a tlustými skly. Když si je nasadil na nos, podíval se na fotografii a horlivě kýval hlavou.

„Je mrtvá,“ pronesl Frank, aby to měl za sebou. „Byla zavražděna. Vyšetřuji ten případ.“

Věta udělala dojem. Muž se kousl do rtu. „Mrtvá?“

„Navštěvovala vás často?“

Muži chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Jo, byla tu několikrát. Naposledy minulý týden,“ začal a začal zmateně přehrabovat papíry na stole. „Ne, ne, ne,“ vzdychl. Zvlhly mu oči.

Policista si sedl do křesla a čekal.

„Zařizovala mi podílnictví.“

„Podílnictví?“

„Jsem teď podílník v Software Partners.“

Najednou se zamračil. Reagoval tak na policistovu zvědavost.

„Nás zajímá všechno, co souvisí s posledními týdny života Reidun Rosendalové,“ vysvětloval klidným hlasem.

„Skutečně všechno, abychom zbytečně netápali v temnotě.“

Muž sklonil hlavu a podíval se naň přes obroučky.

Frank Froelich se žoviálně předklonil. Současně se však ptal, jak tenhle ubožák se svými dinosaury ze šedesátých let ve výloze může být podílníkem namyšlené firmičky v nejfajnovější části západního Oslo.

Muž sklopil hlavu a řekl: „Tenhle dům mi patří.“

Přemýšlel, jako by šlo o velmi dlouhý příběh.

„Obchod vykazoval v posledních letech jenom ztráty.

Žil jsem z nájemného, pronajímal jsem zbytek domu. Dělal bych to tak dál, kdyby se nestala ta věc s nejdůležitějším nájemcem.“

Muž zmínil jméno technického časopisu. Frankie pomyslel na řadu zaprášených oken v prvním patře. Z

nájemného tenhle chlápek určitě nezbohatl.

„Dali výpověď. Bez nich mi hrozil konkurz.“

Oči pod parukou vypadaly zasmušile. „Teď je všechno napjaté, trh s nájemným je na tom špatně, nájemné je všeobecně nízké. V posledních letech se postavila spousta kancelářských budov. Není snadné najít nové nájemníky a výhledově se má zvedat i daň z příjmu.“

Zkroušeně zíral před sebe, ale pak se mu obličej rozjasnil.

„Kdyby paní Rosendalová nepřišla s tou nabídkou, nevěděl bych si rady.“

„Co to bylo za nabídku?“

„Stal jsem se reprezentantem nové série zboží. Zaplatil jsem si za podíl ve firmě a jsem teď jejich prodejní partner.“

Další partner Software Partners. Hie, logika jejich názvu!

„Jakým způsobem jste se stal podílníkem?“

„Koupil jsem si podíl ve firmě. Tím jsem automaticky oprávněn k tomu, abych prodával jejich zboží.“

„Něco jako franchising?“

„Ne. Podílnictví.“

„Copak není konkurence v počítačové branži drsná?“

„To je.“

Mužovy koutky se roztáhly do směvu. Zablýsklo mu v očích a pak řekl: „Jenže teď zavádí Software Partners typ software, na který má v Norsku monopol.“

Jako by se tím zmenšila konkurence, pomyslel si policista. „Takže jste koupil akcie firmy Software Partners?“

Muž se znovu zatvářil nejisté. „Akcie? Asi jo…“

„Nedostal jste je?“

Omluvný úsměv. „Mluvila o nějakém technickém zjednodušení, abychom se vyhnuli papírování a byrokracii.

Akcie A a akcie B nebo tak něco.“

Nebyl zcela spokojený se svou odpovědí. Neklidně poposedával v křesle.

„Smím se zeptat, kolik váš podíl stál?“

Muž se odmítavě zamračil.

„Není mi jasný, jak tohle souvisí s vyšetřováním.“

Chce to čas, trochu ho potrápit mlčením, pomyslel si Frank. Podíval se muži do očí a nastolil v místnosti ticho.

Oči za stolem plápolaly.

„Dvěstě padesát tisíc.“

„To už je odvaha.“

Frank údiv skutečně nepředstíral. Dvěstě padesát tisíc je hodně. Určitě dost pro tohohle chlápka.

Muži se však překvapení a tón řeči líbily. „S tímhle rizikem počítám,“ vychloubal se. „Na riziko není člověk nikdy starý.“

Odmlka. Zamyšlený pohled na strop. „Ale v podstatě se o žádným riziku nedá mluvit. Tenhle novej počítačovej program se postará o to, že nám lidi budou sami běhat do krámů. Software Partners na to má v Norsku monopol.

Zabiju dvě mouchy jednou ranou, u mateřský společnosti dosáhnu zisku a vydělám si i tady v obchodě.“

Policista si natáhl nohy.

Známé argumenty. Tohle tvrdí i finanční plánovač Bregard v brožuře. Na křídovém papíru.

Chlápek kouří dýmky. Ta jeho byla kdysi červená a lesklá, dýmka značky Bruyere. Ztratila svůj lesk. Troubel už byla ošoupaná, na špičce se zelenou patinou a tvrdým skousáváním roztřepená. Muž dýmku naplnil tabákem z krabičky na stole. Roed Orlich.

„Na riziko…“ odmlčel se a zabafal, „není člověk,“

znovu zabafal, „nikdy starý.“

Ke stropu stoupal modrý kouř. Příjemná vůně. Zápalku odložil do popelníku a vzal si novou.

„Měl jsem na výběr,“ zabafal, „že si buď koupím doživotní důchod… nebo…“ zabafal, „chápete, myslím na svůj věk, páni, tabáček je to nejlepší, co si můžu dopřát…

nebo investovat do rizika a použít na to svý úspory. Rozhodl jsem se pro to druhý. Dal jsem do toho všechno.“

Teď byl spokojený sám se sebou. Držel dýmku mezi zuby a palce si zastrčil do kapes u vesty. Zakulacené břicho, na něm těsná vesta. Paruka s účesem a la Hitler.

„A to je právě dneska ten problém! Hospodářství potřebuje kapitál, co chce riskovat. Solidní firmy jako Software Partners mají problémy, když se obracejí na obvyklé banky o půjčku.“

Zapomněl na dýmku, žužlal ji. „Mohl byste mi říct, proč jsem měl váhat? Proč bych neměl popadnout příležitost za pačesy, když mi byla nabídnuta? Paní Rosendalová mi osobně vypočítala úrokovou sazbu, o které si můžu při dnešní situaci na trhu můžu nechat jen zdát.“

„Paní Rosendalová?“

Muž přikývl. „Jasně! Paní Rosendalová osobně.“

Frankie v duchu zasténal. Software Partners s tou svatou ženou v nízkých botách, svalnatým frajírkem a snobskou paničkou z vilové čtvrti? Reidun v úzké sukni a zkušenostmi z pošty. Tihle lidé by měli umožnit tomuhle obyčejnému chlápkovi zisky, o kterých se mu ani nesnilo? Tady něco nesedí.

„Můžou do firmy vstupovat i jiní?“

Chlápek vložil dýmku do úst. K policistově údivu dýmku rozžhavil už při prvním tahu. A ta vůně!

„Musím říct, že jsem moc rád, že jsem neváhal.“

„Takže jste o tom přesvědčen?“

Troubel na fotografii Raidun Rosendalové zanechala světle hnědou kapku. „Kdybyste se s ní setkal, věděl byste, že tohle je seriózní kšeft,“ ukazoval na fotografii.

Znovu nasadil důvěrně známý obličej. „Nebyla z tohodle světa.“

„Nebyla z tohoto světa?“

Muž setřel kapku z fotografie rukávem. Skvrna však nezmizela. Světle hnědá skvrna po slině smíchané s tabákem rozmazala Reidunin obličej.

„No, jak to mám říct, byla vysoká, hubená, prostě kočka, ale byla taky… ále, co vám mám říkat, rozhlídněte se tu.“

„No a?“

„Poznal jsem to na vás, sotva jste vešel. Viděl jste to hned. Konkurz. Jen se rozhlídněte. Jakým obratem já se můžu chlubit? Nulovým. Každý léto se ozve berňák, protože mi nechtěj věřit mý bilance. Co myslíte, že jsem mohl koupit od ženský, která přišla se svejma brožurkama a ztrácela tu se mnou svůj drahocenej čas? Vůbec nic. Ale přišla. A pak zase. Znova a znova. Tahle ženská nebyla z tohodle světa.“

Frank cítil, že chlápkovi dluží odpověď.

Je čas to tady zabalit.

Naštěstí! V kapse mu zapípala vysílačka.

25

„Tak tady jste,“ řekl Froelich.

Gunnarstranda se zastavil a prohlížel si fasádu.

„Západní Oslo,“ pomyslel si a zamumlal: „Tenhle barák je tak pět let starý. Víc ne.“

„A není zabydlený celý,“ dodal Froelich. Ukázal na řadu mrtvých oken v jednom křídle.

„Tak to stojí nájemné pěknej balík,“ přemýšlel Gunnarstanda a vešel jako první.

Kristin Sommerstedtová přikývla. Obličej bez výrazu.

„Nahoře nikdo není,“ oznámila suše.

„Ale finanční manažer bude nejspíš ve fitness centru,“

dodala rychle, když se na ni Gunnarstranda podíval.

„Alespoň mi to řekl, když tudy před půlhodinkou procházel.“

Mírně otřesený policista se podíval na hodinky. Půl jedné. Fitness centrum se nacházelo v suterénu. Podzemí bylo ušetřeno luxusu, kterým byl zbytek budovy přesycen.

Zdi na chodbě nebyly natřené a betonová podlaha zůstala bez povrchové úpravy. Museli projít několika ocelovými dveřmi, jejichž bouchnutí se dutě rozléhalo mezi holými zdmi. Někde vzadu bylo slyšet hekat člověka, který zřejmě zvedal zátěž.

Gunnarstranda překročil vysoký práh jako první.

Bregard ležel na trénovací lavici a zvedal tyč s obdivuhodným množstvím kilogramů. Zrovna byl v polovině a vůbec se nenamáhal trénink přerušit. Hekal a funěl jako hroch. V obličeji byl neuvěřitelně rudý a zpocený a ústa pod unikátním knírem se mu nafoukla jako žabí krk pokaždé, když nasál vzduch, aby mohl zvednout zátěž.

Konečně. Tyč se závažím s hlasitým zařinčením dopadla na zem. Bregard se posadil na lavičku. Žíly na spáncích se mu zmenšily. Pod tričkem se zřetelně rýsovaly prsní svaly.

„To byla tíha,“ ozval se Froelichův hlas.

„Mimochodem, jsem moc rád, že vás zase vidím.“

Gunnastranda hledal, kam by se posadil.

Bregard funěl a ignoroval Froelichovu poznámku.

Gunnarstranda se na něj podíval. Velcí chlapi. Bregard si prohlížel dlaně.

Místnost byla zařízena úsporně. Vrchní komisař se vyšplhal na sedátko obrovského kondičního kola. Pousmál se, dvakrát šlápl do pedálů a rukama se zapřel o řídítka.

„Rozhodně je těžší řídit finance firmy Software Partners,“ prohlásil klidně.

Bregard vstal a začal si protahovat ruce.

„Nejste vedeni v obchodním rejstříku,“ pokračoval Gunnarstranda.

Bregard se rukou opřel o zeď a širokým rozmachem protahoval paže. Nejprve pravou, pak levou. V malé místnosti bylo slyšet jenom jeho dech. Pak si ruce znovu prohodil a začal protahovat nanovo.

Froelich, který si našel pár činek na hraní, si pískal jakousi melodii.

Atlet se sehnul pro bílý ručník na podlaze.

„Bronnoysund se vždycky opozdí,“ zahekal do ručníku.

„Ale Bronnoysund o vás neslyšel ani loni.“ Bregard se otočil ke Gunnarstrandovi a osušil si zátylek. Policista se usmíval.

Froelich zapískal.

Finanční manažer mírně zvýšil hlas. „Začali jsme loni.“

Otíral se dál. „Takže posíláme bilanci za první rok.“

„Takže jste ji neposlali.“

„Ne.“

„Ale pak nemůžete obchodnímu soudu vyčítat, že nejste vedeni v obchodním rejstříku.“

Bregard působil nervózně. „Vůbec nic jim nevyčítám.“

„Ale před chvílí to vypadalo, že bilance je už poslaná a že Bronnoysund se opozdil.“

Gunnarstranda třikrát prudce šlápl do pedálů, zastavil se a čekal na odpověď.

Bregard se posadil a křečovitě se usmál.

„Tak dobrá,“ rozhodil ruce. „Pojďte se mnou. Naše firma nemá žádná tajemství a bilance je veřejná.“

„Všechny bilance jsou veřejné,“ opravil jej Gunnarstanda.

„Proč nahoře ve firmě nikdo není?“

Bregard se rozčileně podíval na pískajícího policistu.

Neodpověděl a věnoval Gunnarstrandovi další nevrlý ohled.

Ten seskočil z kola a došel k Bregardovi. Zůstal před ním stát. „Jak je možné, že tady ležíte a hekáte během pracovní doby?“

Bregard se rezignovaně usmál. Bylo vidět, že jej to stojí jistou námahu.

„Proč nechce Software Partners platit nájem?“

Úsměv přešel ve shovívavé zazubení. „Nechce platit,“

zopakoval posměšně a udělal obličej. „Na tohle se musíte zeptat šéfa.“

„Copak nejste zodpovědný za finance vaší firmy?“

„Jsem.“

Bregardovi se zablýskalo v očích a na spáncích mu znovu vyskočily žíly.

„Tak odpovězte.“

Mužova ústa se pod knírem zašklebila a rozzlobila.

„Drž už hubu!“ zařval na Froelicha, který si stále pískal. Ten hned přestal. Zavládlo ticho.

Bregard uchopil ručník, který měl stále položený přes rameno, a zlostně si utíral záda.

„Už jste se osušil,“ oznámil mu Froelich.

Bregard se naježil. Ale Gunnarstranda se mezi ně vložil.

„Proč není váš šéf k zastižení?“

„Jak to mám vědět?“

Jeho hlas zněl kovově. V obličeji celý zrudl.

„Ať přijdeme kdy chceme, není tady.“

„V téhle branži nepřežijete, když vysedáváte osm hodin denně v kanceláři.“

„Ale někdo přece v kanceláři musí být! Když chcete přežít! Kde vězí Engelsviken?“

„Řekl jsem, že to nevím, je to jasné?“ Bregardův hlas se zlomil vzteky. Stiskl ručník tak silně, až mu zbělely ruce.

„Ruce už jste si taky osušil.“

Froelich se s úsměvem opřel o stěnu.

Ale Gunnarstranda nedal Bregardovi příležitost odpovědět. „Proč v tomhle baráku není nikdo, kdo by odpověděl na jedinou otázku?“ pokračoval. „Proč se schováváte za svého šéfa?“

„Já se neschovávám, kruci fix.“

„Tak vyklopte, proč neplatíte nájem!“

Gunnarstranda si chvíli myslel, že ho chce Bregard uškrtit. Je třeba se trochu zasmát, pomyslel si policista.

Bregard zmateně zíral na své ruce.

Gunnastranda přistoupil o krok blíž. „Jediný úspěch ve finanční branži, kterým se můžete prokázat, je, že jste téměř zabil chlapa, který nebyl schopen platit své dluhy.“

Bregard se zamračil.

„A proč zrovna vy pracujete jako finanční manažer ve firmě, která slibuje půl království?“

„Všechno jsem si odpykal,“ pronesl Bregard dutě. „To nezpochybňujeme.“

„Zaplatil jsem!“

„Samozřejmě jste zaplatil.“

Gunnarstranda dal Froelichovi znamení. Vstal a chtěl odejít, ale v poslední chvíli se otočil k muži s knírem. „Ale o financích víte houby. Rozumíte tomu asi tolik, jako já honu na lišku.“

Ještě jednou se usmál. „Absolutně houby.“

Pak se k Bregardovi otočil zády. Za ním odešel Froelich.

„Co dělá Svennebye na záchytce?“ zeptal se Froelich, když nastoupili do auta.

„Nejspíš spí,“ zamumlal vrchní komisař a trhnul sebou, když se ozvala vysílačka. Vytáhl ji, aby ji vypnul, a podal si mobilní telefon. „Promluvíme si s ním později,“ řekl tiše a položil dlaň na mikrofon, pak se předklonil, aby si vyslechl zprávu. „Ano?“

Gunnarstranda přemýšlel, jestli to má říct hned.

Rozhodl se ještě počkat. Místo toho si vytáhl cigaretu. „Jeď k parku Torshov,“ vyštěkl. Sám slyšel, jak mu vzrušení zabarvilo hlas.

26

Oba se museli procpat na schodiště točité jako vývrtka.

Bylo tam těsno. Uniformovaný policista stál na schodech ve druhém patře s rukama zkříženýma za zády. Snažil se vypadat neutrálně, ale nepodařilo se mu to. Ohryzek mu vzrušením poskakoval nahoru dolů. U jeho neuvěřitelně dlouhých a tenkých nohou leželo tělo pod tuhou plastovou plachtou, která očividně nebyla použita poprvé. Samá díra a trochu špinavá. Světlomet vrhal dlouhé stíny a surově zvýrazňoval detaily. Stopy krve na zdi vypadaly v bílém světle černě.

Gunnastranda pohlédl na policistu. „Kdo ho našel?“

zeptal se.

Muž s ohryzkem měl pořád ještě ruce za zády a zíral do prázdna. Bledý, hubený obličej vypadal pod služební čepicí mimořádně drobný. Jeho odpověď zanikla v hovorní lidí na schodišti.

„Kdo ho našel?“

„Elise Engebregtsenová, důchodkyně, první patro.“

Tentokrát se zhluboka nadechl. Hlas mu přeskakoval a odrážel se mezi zdmi. Všichni se zarazili, otočili se dívali se na něj. Jeho ohryzek zvýšil tempo. Očima nervózně uhýbal doprava.

„Vražedná zbraň?“

„Ostrý předmět. Na místě činu jsme nic nenašli.“

Fotograf, který se mačkal u zábradlí, se zachichotal.

Gunnarstranda podrážděně svraštil čelo a znovu se obrátil k mrtvole. Vzdychl a přikývl. Prohlížel si schodiště. Krev na zdech a na schodech. Skoro jako sprcha, tady a tam a támhle dokonce čára, kde to stříkalo víc.

Shýbl se, vytáhl z krabice na schodech gumovou rukavici, překročil kaluž krve a nadzvedl plachtu, aby se podíval. Nebylo to jednoduché. Musel si přidržet kabát, aby se neumazal, a zároveň nadzvednout plachtu. Zaklel. Svlékl si kabát. „Podržte mi to,“ houkl na policistu, který se neodvážil podívat na podlahu. Gunnarstranda oddělal plachtu.

Obličej Sigurda Klavestada byl bledší než jindy.

Prázdným, skleněným pohledem zíral do prázdna. Jeho oči vypadají jako skleněnky, napadlo Gunnarstrandu, když se mu do nich podíval. Slyšel, jak policista vedle něho hlasitě polkl. Když objevil hluboký, čistý řez, který téměř oddělil hlavu od těla, ucítil nepříjemný pocit v žaludku. Pomalu nechal hlavu klesnout do její původní polohy.

Chvíli si mrtvolu zamyšleně prohlížel. Bosé nohy. Holé paže. Mrtvý byl nedbale a málo oděný. Dlouhý culík měl tuhý a slepený.

Obrátil se znovu na policistu s nervózním ohryzkem.

Vzal si od něho svůj kabát.

„Můžete jít,“ pronesl tiše. „Řekněte klukům, ať seženou jména všech lidí, kteří v domě bydlí, a těch, co se zdržovali v domě od včerejšího odpoledne.“

Gunnarstranda se nehýbal. Pokoušel se zachytit již neexistující atmosféru. Rychle došel ke světlometu a zhasl jej. Ti, kteří dosud pilně pracovali, ustali. Oči si pomalu zvykaly na nové světlo. Šedožlutý svit žárovky bez stínidla na zdi nad schodištěm.

Tady spadl. Ve strachu.

Gunnarstranda zavřel oči. Znovu je otevřel. Ten druhý se nepohnul. Jen se na něj díval. Pomalu si sundal plastikovou rukavici. Nechal ji spadnout na podlahu.

Zasunul ruce do kapes kabátu a zhluboka se nadechl.

Pak se otočil k Froelichovi, protáhl se kolem něho a odešel.

V prvním patře potkali Bernta Kampenhauga, vedoucího zásahu. Vlastně to je docela sympatický harmonikář, tenhle Bernt. Celý listopad a prosinec třikrát týdně na vánočních oslavách natahuje tu svou harmoniku a kromě toho sbírá veterány. Má tři staré policejní káry.

Sympaťák, pokud není ve službě. Nebo když se s ním nediskutuje o politice nebo něčem podobném. Bernt je muž pevných názorů, požaduje přísnější policejní předpisy a výzbroj. Teď má ve vlasech sluneční brýle, vypadá jako turista, žvýká a zdá se, že je spokojený s velikostí své kombinézy. V ruce mu šustila vysílačka s krátkou anténou.

Na počest dne se vyzbrojil zbraní, s níž jeho už tak pořádný zadek vypadal ještě širší. Gunnarstranda si všiml, že ho Berntův pohled znervózňuje.

Kampenhaug dal vysílačku pod paži, ruku si zastrčil za opasek a vyprovodil je z domu. Venku si na slunci nasadil sluneční brýle, postrčil si je na nose ukazovákem, nechal vysílačku skřípat a šel se ukázat fotografům za uzávěrou.

Jeden z novinářů na Gunnarstrandu něco zavolal.

Přeslechl to.

„Mrtvolu našla stará ženská z prvního patra,“ řekl Kampenhaug důležitě a ukázal prstem na její okno. „Vypadá celkem zmateně.“

Pak zmizel, aby odchytil jednoho novináře za uzávěrou.

Po chvíli se hrdě vrátil, zeširoka si vykračoval, sluneční brýle na očích.

„Ta stará kráva mlela něco o tom, že prý zabili nesprávného, protože ten správný tam nebyl. Jestli se mě ptáš, co si o tom myslím, tak je úplně mimo. Mimochodem – bydlel o patro výš. Dveře jsou otevřené.“

„Dobře,“ řekl vrchní komisař.

27

Gunnarstranda konstatoval, že byt Sigurda Klavestada mu neprozradil víc, než co o něm sám věděl. Dva pokoje a kuchyň, sprcha a záchod se dveřmi do předsíně. V chodbě spousta zrcadel. Deformujících zrcadel. V jednom se nos změní na okurku, ve druhém se protáhne obličej do osmičky, takže vypadá jako karikatura.

Chaos. Komiksy, boty a všude hadry, na zemi košile a trička. Šuplíky a skříně tomuhle týpkovi asi nic neříkaly, pomyslel si Gunnarstranda. Možnost věci uložit do skříně nebo je pověsit. Přenechal pitvořící zrcadla svému probuzenému kolegovi a prohlížel si oba plakáty na zdi.

Jeden z nich byla kopie francouzského plakátu z devatenáctého století. Tanečnice kankánu ve vlající sukni, malba. Na druhém krátkozraká Marilyn Monroe z ptačí perspektivy. Otvírala pusu a hrála si se závěsem.

Šel do koupelny a zastavil se hned za dveřmi. Bílé umyvadlo bylo uvnitř potřísněné krví. Na podlaze mokro.

Mlčky se vrátil do obývacího pokoje.

Natáhl si tenké gumové rukavice. Otevřel okno a zavolal něco na Kampenhauga.

Na tom, že Klavestad je mrtvý, se mu něco nezdálo.

Zamyslel se nad tím. Shledal, že ho vlastně neštve Klavestadova cesta do věčných lovišť, ale tahle nová perspektiva. Něco ho trápilo. Hlodavá pochybnost. Strach, že bude muset změnit své hypotézy.

Zatím dvě hesla. Nůž a noc. To se mu líbilo. Ale řezná rána se mu nelíbila. Jediný pohyb. Vůbec se mu to nelíbilo.

Zatracená věc, že toho chlápka někdo zavraždil.

Další vražda dá do pohybu klidné vody, ozvou se vzdělaní kravaťáci, kteří neustále cítí potřebu říkat nahlas to, co si ostatní jen myslí. Vzniká nebezpečí, že budou nepříjemnosti. Žádosti o informace a tiskové konference.

Formalismus. Rozčilovalo ho to. Ale má to i své kladné stránky. Postřehl, že je čím dál vzteklejší. Dobré znamení, blesklo mu hlavou a otočil se. Zůstal stát a podíval se na kamna. Mírně zaprášená rohová kamna, kachlové obložení s mramorovým dekorem a poniklované úchyty. Starodávný kousek.

Z ničeho nic si k nim přidřepl Opatrně rukou přejel po litině. Pak znovu, tentokrát bez gumových rukavic. Hm.

Možná.

Opatrně, velmi opatrně otevřel dvířka. „Froelichu,“

zvolal tiše.

Frank přišel z předsíně. „Možná spal,“ řekl. „Lampa svítila a postel nebyla ustlaná.“

„Podívej se,“ pronesl Gunnarstranda téměř neslyšně.

Froelich se ohnul a díval se na kouřící zbytky popela.

„No tak prostě topil,“ komentoval lhostejně.

„On ne,“ hlesl Gunnarstranda zamyšleně. „On ne. A tohle není dřevo. Kouří to. To je látka. Oblečení, jestli z něho vůbec něco zbylo.“

28

Elise Engebregtsenová na ně už čekala. Otevřela dveře zrovna v okamžiku, kdy vystupovali z výtahu. Byla tlustá.

Neuvěřitelně tlustá. A její šedivý úsměv odhalil letitou protézu.

„Dobrej den,“ pozdravila. „Nic nevim. Takže můžete klidně hned jít. Vim houbeles.“

Frank se zdvořile usmál a uklonil se. Podíval se na ni.

Károvaná zástěra. Tlusté paže a grandiózní zadek. Tlusté kotníky, doslova jí tekly z pantofli. Věk kolem šedesátky.

Zuby chňapala po mouchách. Mlaskání nervózním jazykem.

To bylo chňapnutí! Jako pstruh, pomyslel si fascinovaně.

Gunnarstranda zakašlal.

„Tak jo, pojďte dál. Ale jak vám ňkám – nic nevim.“

Kolébala se před nimi do bytu. Rozložitá jako zápasník sumo. Maličká hlava s krátkými, mastnými pramínky, nad ušima zkrácenými. Těžký, rytmický dech. Byla to zápasnice.

Opravdová zápasnice. Zuby jí klapaly.

„Jo jo,“ vzdychla. Ztěžka dopadla na židli. „Tak tak.“

Natáhla se pro květovanou termosku a naservírovala kávu.

„No jo.“

Malé šálky s růžičkami. „Cukr?“ Frank zakroutil hlavou.

Lehce ostrá, trpká vůně. Jako zdi porostlé mechem.

Babičkovská vůně. Malé, kulaté obrázky. Světlemodrá tapeta s bílými květy. Ruční práce. Vyšívání a pletení.

Fotografie milostivé paní na protější zdi. Na každé straně jedno vnouče a šťastný protézový smích.

„Jak povidám, nic nevim.“

Nervy. Cvakající zuby.

Gunnarstranda se napil kávy.

„Kdy jsi ho našla?“

„Dneska ráno.“

„V kolik hodin?“

„V půl devátý. Po mši v rádiu.“

Gunnarstranda pomalu přikývl.

„Jo jo,“ zahuhňala. „Taktak.“

„Muselo to být hrozné,“ řekl policista soucitně.

„Už jsem to řikala tomu chlápkovi s pictolí. Nic nevim.“

Pictole? Frank zakašlal.

Gunnarstranda přikývl. „Řekl nám, že jsi Sigurda Klavestada včera večer viděla odcházet.“

Nadechla se. Poškrábala se na předloktí. „Jo, to souhlasí. Šel pryč, jo.“

„Kdypak?“

„Veštyry v noci.“

„Ty ses v noci dívala na hodinky?“

Energicky zakroutila hlavou.

„Byla sem vzhůru. Spim dost špatně, proto sem byla vzhůru a slyšela sem, jak utíká dolu po schodech.“

„Běžel dolů po schodech?“

„Jo, to bylo na začátku.“

„Nejprve běžel po schodech dolů a pak zase nahoru?“

Elise Engebregtsen se nadechla a přikývla.

„Jak víš, že to byl on?“

Pokrčila rameny. „Myslim si to.“

„Ale úplně jistá si tím nejsi.“

„Řikala sem, že nic nevim.“

„Ale přesto sis myslela, že po schodech sbíhal on.“

„No jo, dělal při tom hroznej rámus.“

„Takže to nebylo poprvé?“ Znovu přikývla.

„Takže seběhl dolů poté, co vyběhl nahoru?“

Přikývla.

„Běžel i potom?“

„To nevim. Slyšela sem ho, až když vyšel z domu.“

„Takže podruhé šel potichu?“

Přikývla.

„Za jak dlouho to asi bylo?“

„Za deset minut, mohla to bejt i čtvrthodinka.“

„Takže vy jste ho viděla vycházet z domu.“

„Jo.“

„Jak to? Viděla jste mu do obličeje?“

„Viděla jsem, že je to von.“

„Takže to mohl být i někdo jiný?“

„Byl to on!“

Rozčilila se. Ústa jako čárka a ostrá vráska mezi očima, které se ve staženém obličeji téměř ztrácely. Gunnarstranda přikývl. Napil se kávy. „Co jsi chtěla dělat venku?“

„Chtěla jsem jít se smetim.“

„Co se stalo?“

„Nevotevřela sem dveře.“

„Tys neotevřela dveře?“

„Ne.“

Gunnarstranda trpělivě vyčkával. „Jenom trošičku.“

Zhrozila se. Znovu se poškrábala na předloktí.

„Povotevřela sem.“ Vypadala nervózně. Neklidný pohled.

Gunnarstranda čekal.

„Viděla sem tu malou bledou ruku.“

„Ruku, ano…“

Gunnarstranda přikývl a nespouštěl z ní oči. Bylo to, jako by tahal slova z malého dítěte, které se neustále škrábe.

„A na podlaze…“

„Na podlaze, ano.“

„Na podlaze byla krev.“

„Ano, krev. Krev a ruka.“

„A pak sem to viděla. Škvírou.“

„Mrtvolu na zemi, ano.“

Gunnarstranda se opřel. „Dveře se nedaly otevřít, že?

Mám na mysli, že jeho tělo zatarasilo dveře.“ Přikývla.

„Když teď zavřeš oči,“ řekl policista a odmlčel se.

Poslušně zavřela oči.

„A představíš si Klavenstada, když dnes v noci odcházel.“ Přikývla.

„Vidíš jeho obličej?“

„Ne.“

„Ale vidíš jeho tělo.“

„Jo.“

Gunnarstranda vstal. Díval se z okna na šedivé pusté město pod ním. „Šel na cestu?“

„Jo, šel dolů.“

„Nechej oči zavřené. Vidíš, jak jde dolů ulicí. Vidíš jeho postavu ve světle pouličních lamp. Černá, kožená bunda, nemám pravdu?“

„Jo, černá bunda.“

„Co jeho vlasy? Má culík?“

„Nevim.“

„Proč nevíš?“

„Nevidimho.“

„Neotočil se?“

„Ne. Šla sem vod vokna k posteli.“ Seděla tam jako předtím, ale s otevřenýma očima. Gunnarstranda se na ni vážně podíval. „Jsi si jistá, že to byl Klavestad?“

Zareagovala podrážděně. „Jo, řikala sem to.“

„Ale culík jsi neviděla.“

„Ne, myslim, že žádnej neměl.“

Policista přikývl. „Kapuce,“ zamumlal. „Vídala jste svého souseda často bez culíku?“

Pokrčila rameny. „Já jsem ho nikdy neviděl bez culíku.

Nevybavuješ si, jestli se ti to někdy stalo?“

Znovu pokrčila rameny.

„Paní Engebregtsenová?“

Pokrčila rameny. Poškrábala se na předloktí. „Jo jo.“

Gunnarstranda vzdychl. Hrál si s hrníčkem od kávy.

Ještě jednou vzdychl. „Takže mnohokrát děkujeme, paní Engebregtsenová.“

Neodpověděla, jen nervózně zaklapala zuby.

Gunnarstranda vstal a kývl směrem k Frankovi. „Brzy se tu zastaví ještě naši kolegové, aby sepsali výpověď.

Doufám, že ti nebude vadit, když jim to povíš jako teď mně.“

Mlčela.

Oba policisté se otočili a odešli. Poslední, co zaslechli, bylo klapnutí, jako když pstruh chňapne po prázdném háčku.

29

„Ty zvuky , co slyšela, bylo podle všeho Klavenstadovo tělo, když dopadlo na zem,“ pronesl Gunnarstranda pomalu, když seděli v autě.

Frankie přikývl, ale díval se dál na ulici.

„Vrah musel jít zase nahoru,“ pokračoval vrchní komisař. „Smyl si v koupelně krev. Musel jít do obýváku.

Tam v kamnech spálil oblečení potřísněné od krve, aby zničil důkazy. Pak si oblékl Sigurdovo oblečení a odešel z domu.“

„Takže viděla odcházet vraha, a ne Klavestada?“

„Pravděpodobně.“

„Jenže jak vrah vylákal oběť na schodiště?“

„Musel ho vzbudit. Naší mrtvé přece krátce předtím někdo telefonoval. Pravděpodobně zavolal vrah a ohlásil se.

Pochybuji o tom, že by dlouhé hodiny vyzváněl u dveří. To by bylo příliš riskantní. Ale po telefonátu zazvonil.

Klavestad otevřel, to je jasné. Těžko říct, co se stalo potom.“

„Vrah se mohl schovat na schodišti.“

„Nebo to byl někdo, koho se Klavenstad nebál,“ navrhl Gunnarstranda.

„Poprava.“

„Jo.“

Vrchní komisař si podrážděně mnul ruce. „Ale proč na schodech?“ Gunnarstranda se zamyšleně zadíval z okna. „To prozrazuje nervozitu. Bylo by přece jistější, kdyby šel do bytu.“

Frankovi se to nelíbilo. „Kdo to udělal, nemohl být nervózní.“

„Jenže on byl nervózní,“ oponoval Gunnarstranda klidně. „Byl strachy celý bez sebe. To, že se vražda vůbec stala, ukazuje na to, že vrah měl pocit, že mu hoří za zadkem. Celé jeho jednání zavání panikou.“

Frank mlčel.

„Předběžně,“ prohlásil Gunnarstranda náhle, „bych chtěl vědět, co dělal náš šmírák dnes v noci. Takže tam teď pojedeme.“

30

Toho dne bylo na Johansonových schodech živěji než obvykle. Froelicha udeřila do nosu vábná vůně pečené klobásy. Tiše a žalobně mu zakručelo v žaludku, ale kvůli rámusu a smíchu hrajících si dětí v jednom z bytů s otevřenými dveřmi to nebylo slyšet.

Čím výše stoupali, tím víc zvuky slábly. Zcela nahoře už dětský smích nebylo slyšet téměř vůbec. Vůni jídla přerazil zatuchlý zápach starého domu.

Stařík je vpustil dovnitř, posadil se do svého starého křesla, ukázal na pohovku a zapálil si cigaretu. Frank odsunul hromadu věcí na stranu, čímž si udělal místo na sezení. Vytáhl poznámkový blok a propisku. Dal Gunnarstrandovi znamení, že je připraven.

„Teď mluvím já,“ pronesl vrchní komisař u okna.

„A pak mi řekneš, jestli to souhlasí, nebo ne. Je to jasné?“

Johansen mlčel a vrhl na malého muže u okna opovržlivý pohled. Chrastivě vdechoval cigaretový kouř.

„Reidun Rosendalová byla zavražděna ve svém bytě.“

Johansen se úkosem podíval na Franka. „Bystrý chlapík, ten tvůj šéf,“ poznamenal a zatvářil se posměšně.

Gunnarstranda jeho poznámku přešel a pokračoval: „V

bytě byl po vloupání pěkný zmatek. Ale nezmizela jediná vzácná věc. Proto je pravděpodobné, že stopy po vloupání jsou falešné a mají nás zmást. Pachatelův nápad, aby zmátl policii. Jestli je to pravda, tak od ní musel vrah něco chtít, i když ji původně nechtěl zabít. A pak se dají případní podezřelí omezit na okruh, který bychom mohli nazvat Reidunina síť. Rodina, přátelé, nepřátelé a obdivovatelé.“

Poslední slovo pronesl výrazně ironicky. „Ty,“ zdůraznil Gunnarstranda, „ty do tohoto okruhu patříš také. A máš byt, z nějž jsi ji mohl pozorovat.“

„Svědek,“ přerušil jej Johansen energicky. „Já jsem svědek. Navíc jste zjistili, že jsem nic neviděl.“

Muž se rozkašlal, ale v zápětí si musel potáhnout z cigarety. Držel ji mezi dvěma zažloutlými prsty. Světle červený výron v levém oku natolik zesvětlal, že jen zvýrazňoval žilky v očním koutku.

„Kolik lidí jsi v neděli ráno viděl projít brankou?“

„To už jsem říkal.“

„Kolik dalších mužů jsi viděl v jejím bytě?“ Johansen mlčel.

„Kdo ji v poslední době navštěvoval?“

„Dneska je venku hezky.“

Johansenův tón zněl tak suše, jak jen to šlo. Zamáčkl cigaretu do přetékajícího popelníku a pak opětoval Gunnarstrandův pevný pohled, aniž uhnul očima.

Astmaticky dýchal, ústa napůl otevřená.

Ticho působilo tísnivě.

„Volal jsi někdy Reidun Rosendalové?“

„Ne.“

„Ani minulý týden?“

„Ne.“

„A když budu tvrdit, že jsi s ní minulý týden mluvil po telefonu?“

Johansen zíral před sebe. „Ty nám lžeš, Johansene.“

„Ne,“ vybafl stařík. Nervózně se posunoval v křesle sem a tam. Dokonce se mu hýbaly i slzní váčky. „Zapomněl jsem na to.“

„Zapomněl jsi i to, že jsi stál tady u okna a honil sis ho?“

Johansen zalapal po dechu.

„Zapomněl jsi, co jsi pak říkal do telefonu?“

Johansen nereagoval.

„Vyhrožoval jsi jí.“

Muž lehce pokrčil rameny.

„Co jsi jí řekl, Johansene,“ Ramena se nehýbala.

Tvrdý pohled. „To nevíte,“ řekl vítězně. „Vůbec netušíte, co jsem jí řekl.“

Vrchní komisař zopakoval kovovým hlasem: „Co jsi jí řekl, Johansene?“

„To byste chtěl vědět, co?“

Frank viděl, že to má na jazyku, ale pak si to rozmyslel.

Zazubil se a ukázal řadu zkažených zubů.

„Vyprávěl jsem jí, jak by potřebovala vošukat.“ Oba policisté na něj zírali.

„Ze by potřebovala vošukat do řiti.“ Divoce se usmál a hlasitě se plácal do stehna. Smích pomalu přešel v kašel.

Policisté nehnuli brvou.

Muž si musel vytáhnout kapesník. Za chvíli zase ztěžka a praskavě dýchal – jako obvykle. Očividně měl pocit, že vyhrál. Znovu a znovu se svýma kalnýma očima díval na vrchního komisaře, jako by čekal, že spadne.

„Věřím ti,“ řeklGunnarstranda. „Tohle jsi jí opravdu říkal. Ale ona si to nemyslela.“

V místnosti znovu zavládlo ticho. Jen Johansenův dech tiše chraptěl.

„Nemyslela si to,“ zopakoval policista, „a proto nechala v sobotu večer roztažené závěsy, aby ti ukázala, jak se to dělá.“

„Lžeš!“ vyjekl Johansen, aniž zvedl zrak.

„Opravdu ti něco ukázala,“ zaprskal Gunnarstranda.

„Ležela tam na zádech a zmítala se pod tím mladíkem, vzrušovala tě, otáčela ti nožem v ráně, sypala ti do ní sůl, propichovala tě jako mizernou malou krysu v kleci.“

„Ne!“

Johansen zvedl starou, svraštělou ruku a chystal se s ní uhodit do stolu. V temže okamžiku jej Frank chytl za ruku.

Měl ji suchou a rýhovanou. Na dotek připomínala karton.

„Lžeš!“ křičel Johansen, zatímco policista jej tlačil zpět do křesla, aniž si všímal křiku. Vrhal na malého, plešatého muže rozzuřené pohledy. Gunnarstranda se na něj od okna díval přivřenýma očima.

„Vzrušila tě,“ vysmíval se mu vrchní komisař.

„Probudila v tobě ďábla, Johansene. Ďábla, který nesnáší, když si z něho někdo střílí. Ďábla, který křičel, že ta malá kurva tam dole za tohle zaplatí! Na kolenou bude klečet a prosit za odpuštění. A proto jsi měl klid, až když ležela mrtvá na podlaze.“

Johansen mlčel. Velkýma, svraštělýma rukama si zakryl obličej.

Policista si jej chvíli prohlížel. Pak se obrátil k oknu.

Frank vzhlédl a jeho pohled se střetl s pohledem nadřízeného. Oba vyčkávali.

Muž si konečně odkryl tvář.

„Co jsi dělal ve středu v parku Torshov?“ zeptal se Gunnarstranda.

„Byl jsem na odpolední procházce,“ odvětil Johansen.

Vrátil se znovu ke svému chladnému cynismu, se kterým s nimi předtím mluvil.

„Kde jsi byl předevčírem v noci?“

„Tady.“

„Máš svědky?“

„Ne.“

„Viděli tě ve středu kolem půl jedné na Agathe Grondahls gate. Byl jsi tam?“

„Vy víte všechno.“ Znělo to krotčeji. „Ano nebo ne?“

vyštěkl policista.

„Jo.“

„Byl jsi na Agathe Grondahls gate ještě později, ať už odpoledne, večer nebo v noci?“

„Ne.“

Stařík vylovil oharek z popelníku, zapálil si, ale když kouřil, ruka se mu třásla. Johansen si levou rukou přidržoval pravačku, aby třes potlačil. Vzdal to a špačka odložil.

„Staré zranění,“ pokusil se vysvětlit.

„Víš, že tam bydlel Sigurd Klavestad? V domě na Agathe Grondahls gate, kde jsi byl viděn ve středu?“

„Kdo je kruci Sigurd Klavestad?“ zeptal se muž téměř neslyšně. Krk mu najednou celý ztuhl.

„Ten mladík s culíkem, kterého jsi sledoval celou cestu až na Agathe Grondals gate.“

Johansen mlčel. Upřeně hleděl do podlahy.

„Někdo ho zavraždil.“

Johansenova hlava se pomalu dala do pohybu. Zvedl pohled od podlahy.

„Někdo mu dnes v noci podřízl krk.“

Johansen ztěžka dýchal. „Zavraždili ho?“

Seděl tam s otevřenou pusou. Na spodním rtu se mu usadila slina. Náměsíčně se postavil a začal po místnosti přecházet sem a tam. „Takže je mrtvej?“

Při chůzi se škrábal na pravém stehně.

„Věděl jsi to, Johansene?“

Muž mlčky pokračoval v chůzi.

„Odpověz na otázku.“

„Ne!“ Johansenův hlas zněl náhle krotce. „Nevěděl jsem to.“ Zastavil se, nadechl se a zatlačil pravou nohu dolů.

„Pracovní úraz. Občas se nervům nechce fungovat.“ Frank se na nekontrolované cukání ruky a nohou nemohl dívat.

„Pomáhá jen chodit nebo něco dělat,“ pokračoval. „Proč jsi ho sledoval?“ zeptal se Gunnarstranda. Znělo to téměř přátelsky.

Johansen se posadil. „Byl tady,“ vzdychl unaveně.

„Tady dole.“

Muž naznačil hlavou směrem k oknu. Ze stolu si podal tabák. Vytáhl si tabák a cigaretový papírek. Ale s třesoucími prsty to nešlo. Johansen beznadějně sledoval papírek a tabák roztroušený na podlaze.

„Na,“ nabídl mu Gunnarstranda jednu ze svých cigaret a připálil mu.

Johansen kouřil. „Sledoval jsem ho, protože… myslím, že jsem ho chtěl zabít.“ Vypustil kouř. Když se na něj Gunnarstranda podíval, napřímil se.

„Jenom jsem řekl, že myslím, že jsem to chtěl udělat,“

zdůraznil chvatně. „Představoval jsem si, jak ho vodkrágluju.“

Díval se na Franka. Pak se otočil ke Gunnarstrandovi.

„Byl u ní,“ zopakoval vyděšeně. „Dole u plotu. Tam dole.“

Vstal, došoural se k oknu a vyhlédl. „Zapíchl ji,“ tvrdil zlostně. „Prostě ji rozpáral!“

Hlas se mu zlomil. „Chtěl jsem ho vyřídit. Sledoval jsem ho. Zjistil jsem, kde bydlí.“

„Koho jsi dole v bytě ještě viděl?“

Mlčení.

„Šmíruješ tu růžičku už dva roky, Johansene. Viděl jsi tam různé lidi.“

Johansen přikývl. „Koho?“

Johansen se dobelhal zpět ke křeslu a posadil se.

Rukama objal opěrky.

Gunnarstranda došel za ním. „Tak koho?“

Žádná odpověď.

„Koho?“

Frank si prohlížel jeho slzné váčky. Bledá kůže. Kulatá ramena a spoustu lupů na vybledlém oblečení. Frank Froelich viděl drobného muže choulícího se v křesle.

Johansen si odkašlal. „Nikoho.“

Uklidnil se. „Nikoho,“ zopakoval neurčitě se zavřenýma očima. „Jen ji.“

Prchal od tématu. Zamumlal něco nesrozumitelného.

Gunnarstranda se dal do pohybu. „Půjdeš se mnou na stanici. Potřebujeme tvé otisky prstů.“ Johansen sklopil hlavu. „A prohledáme ti byt.“

Frank se těžkopádně postavil a okamžitě začal otvírat šuplíky staré komody, která se nejisté opírala o zeď. Vrchní komisař se sklonil nad Johansena. „Něco nám tajíš, Johansene,“ zašeptal. „Držíš hubu, ale měl bys nám to říct.

Slibuju ti jedno. Jestli u tebe najdeme nůž nebo cokoli, co je ostřejší než podběrák na ryby, tak se můžeš s cestou ze stanice definitivně rozloučit!“

Frank se přehraboval v šuplících. Propisky, tužky a kousek rybářského vlasce. Zrezivělá matička byla jediná věc z kovu. Tohle bude trvat, pomyslel si trpně a zvedl do výšky špunt.

31

Gunnarstranda se z okna díval na muže s hůlkou, který se těžkopádně pohyboval. Arvid Johansen. Šmírák. Shrbená postavička v kabátě a klobouku s krempou. Muž se otočil a pohrozil budově policie hůlkou. Pohyb plný nenávisti.

Gesto, kterým muž vyjádřil svou ochotu spolupracovat.

Tichý odpor. A to je všechno, co umíš? tázal se v duchu policista u okna. Může tahle hrozící pěst rozříznout maso?

Živé lidské maso? Kdyby z toho vycházel, bylo by to laciné řešení.

A snadné. Jenže pravděpodobně také chybné. Buď rád, že jsme ve tvém bytě nenašli žádnou zbraň.

Za Gunnarstrandovými zády se otevřely dveře. Dovnitř vpochodoval muž, za ním policista, který se otočil, beze slova vyšel ze dveří a zavřel za sebou.

Obrysy příchozího se odrážely ve skle. Ježíši Kriste!

Mužův obličej byl červenější než jablko. Gunnarstranda si střídavě prohlížel obličej ve skle a Johansena, dokud nezmizel za kostelem Grönland. Pak se otočil a požádal Svenebyeho, aby se posadil. Muž však zůstal nemotorně stát u psacího stolu. Gunnarstrandovi došlo, že tomuhle chlápkovi v poslední době nijak zvlášť nedaří. Skličující zevnějšek. Pod rozepnutým kabátem se objevily flekaté kalhoty s rozepnutým zipem, z nějž trčel cíp košile. Kravata mu visela na krku jako svěšené švihadlo. Policista zavětřil a rozhodl se, že otevře okno.

„Posaďte se,“ zopakoval, napřáhl ruku a ukázal na dřevěnou židli uprostřed místnosti asi půl metru od psacího stolu.

Muž si odkašlal a podíval se na ovázanou pravici. Kabát si nakonec přehodil přes opěradlo. Opatrně se posadil.

Jazykem si ještě pořád nervózně olizoval rty.

„Jméno?“

„Egil Svennebye.“

„Zaměstnání?“

„Jsem bez práce.“

„Pardon?“

„Nezaměstnaný.“

Policista se posadil a zamyšleně svraštil čelo. Otevřel šuplík a vytáhl mikrofon. „Vše, co od tohoto okamžiku bude v téhle místnosti řečeno, se nahrává,“ vysvětlil a postavil mikrofon na stůl. Mikrofon však nechtěl stát a neustále se převracel.

Konečně. Zachytil Svennebyeův pohled. Muž šilhal.

Bleděmodré duhovky plavaly ve světle žlutém bělmu sem a tam.

„Jmenujete se Egil Svennebye. Vaším posledním zaměstnavatelem byla firma Software Partners, kde jste byl zaměstnán jako ředitel pro marketing. Je to správně?“

Muž přikývl.

Policista ukázal na telefon. „Ano.“

Muž si rukávem otřel čelo. Zakašlal.

„Chci k vám být naprosto upřímný,“ pokračoval Gunnarstranda po chvíli mlčení. „Opilci na ulici nejsou můj obor. Zabývám se vraždami.“

Duhovky přestaly plavat.

„Proč vás Software Partners pořád ještě pokládá za svého zaměstnance?“

„Nevědí o mé výpovědi.“

„Takže dáváte výpověď?“

„Ano.“

„Proč?“

Svennebye sklopil zrak a vzdychl. „Pár dnů jsem přemýšlel a došel jsem k závěru, že je to jediná správná věc.“

Gunnarstranda se opřel, zašátral špičkou bot v dolním šuplíku psacího stolu a opřel si pak nohu o šuplík. Kalhoty se mu zvedly a objevil se kousek lýtka. Sněhobílá kůže se spoustou modrých žilek nad červeným otiskem lemu ponožky.

Svennebyeův pohled se přilepil na lýtko.

„Co si myslíte o Software Partners jako o pracovním místě?“

„Mohu dostat sklenici vody?“

Policista pomalu vstal a došel k bílému umyvadlu vedle dveří. Otočil kohoutkem, který ihned zakvičel. Nechal odtéct trochu vody a rukou vyzkoušel, jestli není teplá.

Pozoroval přitom Svennebyeův profil. Měl zpocené čelo.

Gunnarstranda si nemohl vzpomenout, jestli byl kdy takhle opilý.

„Spojil jsem se s vaší rodinou,“ sdělil, podal si ne zcela čistý umělohmotný kelímek a vypláchl jej. „Vaše žena tvrdí, že se u Software Partners necítíte dobře.“

Svennebye si třesoucí rukou vzal kelímek s vodou a lačně jej vyprázdnil.

„Poohlížel jsem se po jiném místě, to je pravda.“

Vypadal, jako by mu docházel dech.

Policista se posadil. Položil ruce na stůl.

„Proč?“

„Nelíbilo se mi tam.“

„Proč ne?“

„Moc malá firma a nízká zodpovědnost.“

„Takové odpovědi pro mě nemají cenu.“

Svennebye mlčel. Jeho rudý obličej vyjadřoval nejistotu.

„Chci detaily. Vaše žena vyprávěla o nějaké podivné služební cestě, kterou jste podnikl před několika týdny.“

Svennebye se křivě usmál. „Podivná je správné slovo“zamumlal, otřásl se a přehodil si kabát přes ramena.

Zkřížil ruce. „Měli jsme jet na jeden softwarový veletrh do Londýna. Engelsviken, Bregard, já a…“

„Reidun Rosendalová,“ dokončil za něj Gunnarstranda větu.

„Kdy?“

„Téměř před sedmi týdny.“

„A teď dojdeme k bodu, který mě zajímá.“ Policista přemýšlel. „Ty, starý pijan, sis v londýnských knajpách ani potají nepřihnul?“

Svennebye klidně zakroutil hlavou. Náhlý neformální tón staršího vyšetřovatele odlehčil situaci.

„Trvalo mi, než jsem ten systém prokoukl,“ odvětil s důrazem na slovo.prokoukl‘. „Myslím při práci.“

V koutku úst mu visel strnulý úsměv. Zdálo se, že něco mu působí námahu.

„Popiš to,“ vyzval jej vyšetřovatel. Všiml si, že vyzvání zabralo. Muž přikývl. „Všechno bylo ponecháno náhodě, nic se neplánovalo. Celou dobu něco nebylo v pořádku.“

Gunnarstranda si mlčky pohrával s cigaretou.

„Dokud je člověk poslušný a vše odkývá, má spoustu přátel a milých kolegů, ale když začne klást požadavky, sklidí jen zlost. Pak se hned ozývají narážky a komentáře.“

„Jaké požadavky?“

Svennebye ho neposlouchal. Ještě pořád se zabýval narážkami. „Čím víc o tom přemýšlím, tím jasněji to vidím.

Stály tam proti sobě dva tábory. Informovaní a neinformovaní. Patřil jsem k těm neinformovaným.“

Gunnarstranda na něj pohlédl. „Jaké požadavky?“ zeptal se roztržitě.

Svennebye zvážněl. „Například – když jsem chtěl vidět výsledky své práce.“

Gunnarstrandovi se rozhovor začal líbit. „Proto jsi odešel?“

Muž sklopil oči a opřel se celou vahou o opěradlo, až v něm zaskřípalo. Policista mu dal čas na přemýšlení.

„Začínal jsem ve firmě zároveň s Reidun,“ začal klidně.

„Ze Software Partners bude něco, tvrdili nám. Hledali obchodní zástupce a šéfa marketingu. Je mi přes padesát.“

Oči mu najednou oživly. Zatvářil se ironicky.

„Což je věk, kdy se člověk pomalu chystá do důchodu.“

Gunnarstranda na něj upíral zrak. Rudý obličej a slzné váčky. Kabát a kalhoty teď smrděly močí a zvratky, ale na první pohled šlo o značkové zboží. Policista si ho dokázal představit, jak jde na ranní poradu své pracovní skupiny, samozřejmě v čistém oblečení. Svennebye hovoří o své branži. Chraptivým hlasem háže klíčovými slovy jako kreativita a mládí. Očividně s touhle prací nepočítal. Když ho zaměstnali, cítil se jako lokomotiva. „Je mi přes padesát,“

opakoval. „Vyřadil jsem celý zástup mladých podnikových hospodářů a ekonomů. Jen Pánbůh ví, jak se to stalo.“

„Ale pak,“ pokračoval suchým hlasem. „Řekněme to takhle: ta pozice vypadala jako výzva.“

Gunnarstranda se dozvěděl, že měl vybudovat síť obchodních partnerů a zástupců. Sonja Hagerová a Brick, jejich právník, Svennebye si už nepamatoval, jestli také patřil do vedení firmy, ale myslí, že patřil, prostě celá tahle smečka takzvaných informovaných na něj během pohovoru udělala velmi dobrý dojem. Ale od té doby se už nedělo vůbec nic. „Umíte si to představit?“ zeptal se Svennebye.

„Chtěl jsem dělat svou práci, něco dokázat. Všichni jenom měli ty své kecy a vytáčky. Žádné konkrétní plánování. Jen mi tu a tam večer zavolali.“

Vzdychl. „Jezdil jsem do práce mrzutý, bez chuti, jen abych splnil povinnost. Tam sedí opilý Engelsviken s advokátem a vymýšlí vize, které jsou divočejší než stavba Babylonské věže.“

Nadechl se. „Nakonec jsem začal přemýšlet. Provedl jsem analýzu své práce, zjistil, co opravdu dělám, a kladl si otázky: Má to cenu? Proč tady marním čas? Co to tady k čertu vlastně děláme?“

Svennebye zaťal ruku v pěst. „Ale přitom jsem proti tomu nemohl nic dělat! Neodvážil jsem se ani podat výpověď.“

Svennebye zklidnil hlas. „Připadal jsem si jako vpasti.

Když v pondělí zavolala policie, nemohl jsem tam prostě zůstat. Měl jsem hroznou žízeň.“

Policista přikývl. „Co ta cesta do Londýna? Nebyla seriózní?“

„Prostě jsem jen jel s nimi,“ pokračoval muž stejným tónem. „Měl jsem podezření.“

„Jaké podezření?“

„Že to nemůže dopadnout dobře. Vůbec nic nebylo připravené. Už dřív veškeré rozhovory o plánování skončily žvaněním o pivu a hospodách.“

Usmál se, nakolik mu to jeho vysušené rty dovolily.

„První večer jsem s nimi šel do hospody, ale pil jsem jen kolu. Pak jsem se vrátil do hotelu.“

Gunnarstranda mlčel.

„Naprostá beznaděj! Ředitel začal oblbovat Reidun a dělal jí neslušné návrhy, zatímco Bregard jen chlastal. A tvářil se jako zhrzený ctitel v americkém béčkovém filmu.“

Svennebye si rukávem otřel čelo. „Ráno jsem snídal sám. Čekal jsem ve foyer na ostatní. Měli jsme přece jít na veletrh. Nikdo nepřišel, chápete to? Nikdo. Hledal jsem je.

A pak jsem našel Reidun s ředitelem, jak se po sobě plazí ve whirpoolu. Vůbec nevnímali okolí, natož mě. Stál jsem tam s diplomatkou a díval se na hodinky.“

Znovu si otřel čelo. „Rozhodl jsem, že se prostě na všechny vykašlu, co je mi do toho, kdo s kým tráví noc. Spíš mě štvalo, že ředitel kašle na obchody. Takže jsem zaklepal na Bregardovy dveře.“

Svennebye zkřivil ústa do úsměvu. „Oeyvind se zrovna probudil. Neoholený a rozcuchaný. Zajímalo ho jen to, kde jsou ti dva. Když jsem mu řekl, kde jsem je viděl, málem vyletěl z kůže.“

Usmál se suchými rty. „Ten obr se z pokoje vyřítil ve spodkách. Na konci chodby jsme narazili na náš zamilovaný páreček, vedli se za ruce. Bregard nic neříkal. Rovnou Engelsvikenovi jednu vrazil, takže spadl. Byl úplně mimo.

Myslím Oeyvind. Zařval, že Reidun je kurva.“

Svennebye se odmlčel.

Gunnarstranda si zapálil cigaretu a sfoukl si ze rtu kousek tabáku. Vdechoval a vypouštěl obláčky kouře.

Svennebye zíral na cigaretu mezi jeho prsty. Gunnarstranda vylovil krabičku cigaret bez filtru a nabídl mu. Svennebye si s díky vzal.

Kouřil lačně. Vstal, došel k umyvadlu a odplivl si. Napil se vody a znovu se posadil.

„Přestal jsi s vyprávěním,“ podotkl Gunnarstranda. „Co se stalo s Engelsvikenem?“

„Sebral se. Pustili se do sebe. Nerovný boj. Engelsviken je dost tlustý a nebyl zrovna ve formě. Viděl jste Bregarda?

Vzpěrač. Po dvou vteřinách ležel Engelsviken zase na zemi.“

Svennebye se mírně usmál. „Viděla to uklizečka, v panické hrůze utíkala, táhla za sebou vysavač a hystericky ječela. Za chvíli přišla ochranka. Dva ozbrojení chlápci s širokou chůzí. Mluvili divně anglicky, vůbec jsme jim nerozuměli. Nejspíš Skoti nebo Irové, nevím. Snažil jsem se všechny uklidnit. Podařilo se mi to, ochranka odtáhla Engelsvikena do jeho pokoje. Chudák Reidun byla tak vyděšená, že utekla do svého pokoje. Bregard si šel lehnout a já jsem šel na veletrh sám.“

„Engelsviken je ženatý, ne?“

„Jo.“

„Jeho žena tam pracuje. Sonja Hagerová. Co bylo dál?“

„Sonja s námi v Londýně nebyla.“

„Jak se to vyvíjelo mezi Reidun a ředitelem?“

Svennebye pokrčil rameny. „To není moje věc. Ale nechápu, co z toho Reidun měla. Pobavit se na služební cestě je jedna věc. Něco jiného je, když se v tom pokračuje i potom. Znáš Engelsvikena?“

„Bohužel ne.“

„O moc jsi nepřišel.“

Po chvíli rozpřáhl ruce. „Blbá poznámka. Prostě ho nemám rád. Ale to je moje věc. Ten chlápek je dost vychytralý.“

Přikývl. „Jo, vychytralý. Proto je taky nebezpečný.

Přitom nevypadá nějak extra.“

Uklonil hlavu na stranu. „Hedvábný oblek, sporťák a pořádně dlouhé prsty, když se manželka nedívá. Ale má něco do sebe, vyzařuje energii, ohromnou energii. Rychle se spřátelí, kam přijde, tam je vidět. Proto mi nepřišlo zvláštní, že Reidun na jednu noc učaroval. Byla to veselá ženská a ráda se bavila.“

Zamáčkl cigaretu. Předklonil se a natáhl se pro krabičku cigaret, kterou nechal Gunnarstranda ležet na stole. Zapálil si. Několikrát potáhl a zamyšleně svraštil čelo.

„Ale nechápu, proč v tom pokračovala.“

„Takže spolu měli poměr?“

„Jo. Chvíli.“

Muž na židli zavřel oči. „Po téhle cestě to bylo ve firmě dost nepříjemné. Alespoň mi to tak připadalo. Věděl jsem, jak to vypadalo v Londýně, takže mi neušly věci, kterých by si ostatní možná nevšimli.“

„Sonja Hagerová nic nevěděla?“

„Ne.“

Zaváhal. „Nebo možná jo. Nevím.“

Chabě se usmál. Ranka na horním rtu mu praskla.

„Kdyby to věděla…“

„Ano?“

„Pak by to určitě neměla jednoduché. Myslím… No, pracovali spolu.“

Gunnarstranda strnule hleděl před sebe. „Jak dlouho to spolu táhli?“ zeptal se po chvíli. „Netuším.“

„Jak si tedy můžeš být tak jist, že to skončilo?“

Svennebye si olízl horní ret. „Před dvěma týdny se někdo vloupal do firmy.“

Předklonil se a podepřel si rukou bradu.

Gunnarstranda zpozorněl. Slovo vloupal mu rozeznělo něco v hlavě. Naslouchal, jak Svennebye popisuje nepořádek ve firmě. Šuplíky vysypané na zemi. Vloupali se prý jenom do jejich firmy, jinam ne. Do firmy tehdy ráno přišel jako první. Ihned zavolal Engelsvikenovi.

Vyprávěl mu, co se stalo, a řekl, že zavolá policii. Na to ředitel reagoval dost divně. Téměř mu vynadal. Nakonec Svennebyemu striktně zakázal kamkoli volat a cokoli podnikat, dokud Engelsviken nepřijede do kanceláře. Když konečně přišel, musel Svennebye s Reidun všechno pěkně uklidit. A pak všem zaměstnancům zakázal o vloupání mluvit.

Svennebye zamáčkl cigaretu a opřel se. „Víc než půl roku lítají s kdejakou pitomostí před soud! Ale to vloupání?

Ani o tom neuvažovali!“

Zaklonil hlavu. „Tím jsem myslel to rozdělení na dva tábory. Připadalo mi, že Reidun, Lisa Stenersenová a já jsme trochu mimo, že před námi ostatní něco tají. Něco, co souvisí s tím vloupáním.“

Muž zakroutil hlavou. „Čím dál častěji se hádali. Bylo z toho hotové drama. Mezi Engelsvikenem a Reidun.“ Zoufale vzdychl. „Představ si postaršího ředitele, který Reidun štípe do zadku a chce ji zatáhnout k sobě do kanceláře, a nikdo nechce vidět, co se děje. Naprostá beznaděj.“

Znovu si olízl rty. „Musím říct, že mu dost jasně dala najevo, kam nemá strkat ruce.“

„Takže nešlo jen o hádky mezi dvěma milenci?“

„Naopak! Reidun toho měla dost. Nechtěla už být povolná, tím jsem si jistý. Prostě na něho byla protivná. Jeho podivná reakce na vloupání spustila hotovou lavinu.“

„Jak se choval?“

„Nejdřív to bylo dost trapné. Ale pak… Myslím, že by ve vztahu nejradši pokračoval.“

„Myslíš tím, že se kolem ní pořád točil?“

„Ano.“

„Bylo to zjevné?“

„Pro mě jo.“

„A pro ostatní?“

„To nevím.“

„Co se při vloupání ztratilo?“

„Nic.“

Svennebye podrážděně zafuněl. „Ale o to přece nejde!

Jde o princip! Vloupání je přece vloupání. A bašta.“

Gunnarstranda zvedl ruku. „Jak si můžeš být jist, že se nic neztratilo?“

„Dlouho jsme o tom přemýšleli.“

„Co jste udělali?“

„Nejdřív jsme si všechno prohlédli. Například já jsem měl několik stovek v hrníčku přímo na stole. Nikdo se jich ani nedotkl. Reidun prohlédla zbytek. Všichni byli přesvědčeni, že se nic neztratilo.“

„Kdo o tom mluvil? Všichni? Nebo jen ti neinformovaní?“

Svennebye se na policistu zadíval. Kousal se do rtu.

V místnosti bylo naprosté ticho. Gunnarstranda ho nechal přemýšlet. Vstal a došel k oknu. Sledoval čilý ruch na ulici.

„Ano,“ uslyšel za sebou tichý hlas. „Jenom my. Mluvili jsme o tom jen my. Reidun, Lisa a já.“

„Byl archiv otevřený?“

„Ano. Všechno vypáčené, vylámané, dokumenty na podlaze. A Sonja totálně zpanikařila. Měla… Měla prostě z něčeho strach.“

„Takže nevíte, jestli z archivu něco zmizelo.“

„Ne.“

Gunnarstranda se posadil. „Proč byl archiv pořád zamčený?“

„Na to se mě neptej. Neměl jsem k archivu přístup. To byla Sonjina věc. Když jsem potřeboval nějaké materiály, musel jsem ji včas požádat. Byla podělaná strachy.“

Vzdychl, chvíli přemýšlel. „Ne,“ pokračoval, „Sonja je v pohodě. Jen by měla svému manželovi častěji dávat přes prsty. V tom to všechno možná vězí. Jenom poskakuje a tlachá a trousí ty své fráze. Mám toho všeho už opravdu dost.“

„Možná bychom ji měli litovat,“ dodal bez stopy shovívavosti v hlase. „Její muž každý víkend chlastá. A ona sedí doma. Trůní si v té své vile jako královna a na úklid má služku.“

„Oficiální zaměstnání?“

„Určitě. Takovou drobounkou z Thajska nebo Filipín, já nevím. Pomáhá jí s úklidem a vařením.“

Zachichotal se. „Ta ženská je přece směšná.“

Směšná, zopakoval v duchu Gunnarstranda. „Jak to myslíte? Že vypadá směšně?“

Svennebye se opět zachichotal. „No, když se mě na to ptáte, tak musím říct, že mi vždycky připadala směšná.

Patetická. Blbá. Nevím. Neptejte se mě, proč.“

Vyšetřovatel změnil téma. „Jak to po vaší služební cestě vypadalo s Bregardem?“

Svennebye pokrčil rameny. „Myslím, že se choval klidně. Ovládal se. Už se vybouřil. Občas se na Reidun zadíval těma svýma psíma očima, když ukazovala nohy.“

Rozškytal se. „Což se nestávalo často.“

„Bregard je dost vznětlivý, že?“

Muž přemýšlel.

„To bych netvrdil. Je v pohodě, zajímá se hlavně o lov a sport. Rozčileného jsem ho viděl jen jednou, a to se nechal vyprovokovat.“

„Slyšel jsem, že si v kastli na lyže vozí na autě brokovnici.“

„To je pravda.“

„Proč to dělá?“

„Po práci jezdívá do lesa a střílí na hřivnáče a vrány.

Doufá, že jednou zasáhne tetřeva nebo zajíce.“

„Co si o tom myslíš?“

Svennebye zaváhal. „Takových je přece spousta. „Touží po lovu a čerstvém vzduchu.“

„Ale tu brokovnici si pořád vozí v autě.“

Muž přikývl.

„Má kastli zamčenou?“

„Nevím. Ne, opravdu jsem o tom ještě nepřemýšlel.

Bregard je prostě takový. Má svou brokovnici na střeše auta.

Neustále se vychloubá svými zážitky z přírody, západy slunce, táborákem a tak.“

Policista se zaklonil. Díval se, jak Svennebye sklopil hlavu. Zjevně s něčím bojuje. Když nakonec zvedl zrak, působil jeho pohled tvrdě a nesmiřitelně.

„Teď vám řeknu něco, co by vás mělo zajímat, když se staráte o zákony a pořádek,“ oznámil. „Když jsme se vrátili z Londýna, dostal jsem za úkol zpracovat katalog o výrobku, o němž jsem neměl nejmenší tušení.“

Významně se odmlčel a dodal: „Ostatní v Londýně celé dny slavili.“

Muž si zaklepal bledým ukazovákem na prsa. „Já jsem šel na veletrh. Ti druzí ne. Přesto pak Engelsviken tvrdil, že tu smlouvu uzavřel on.“ Ukazovák se dal rychleji do pohybu. „Já jsem ředitel pro marketing. Údajně jsem odpovědný za obchod. A Engelsviken chtěl, abych zpracoval jeho návrh v brožuře, která se měla distribuovat po celé zemi. Ale nechtěl mi prozradit, o co se jedná. Jenom obecně plácal o počítačích, vůbec jsem tomu nerozuměl.

Nedokázal jsem to vlastně v brožuře vůbec popsat. Napsal jsem jenom spoustu nesmyslů.“

Jeho ukazováček se uklidnil. Pak se naklonil nad stůl a zlomyslně se zasmál: „Sedm týdnů prodává Reidun, Engelsviken a Bregard něco, o čem nemáme ani páru. Nikdo neví, co to vlastně je.“

„Co to přesně znamená?“ zeptal se policista břitce.

Svennebye se znovu pousmál. Vysušené rty mu praskly na několika místech. Rychle si ranky olízl jazykem. „Přesně to, co říkám.“

„Ale vždyť to už někteří koupili!“

„To je možné. Nevím o tom. Ale narazil jste na jedinou obchodní značku?“

„Ne,“ přiznal Gunnarstranda vážně. Sedl si do křesla.

„Přečetl jsem si spoustu pěkných vět.“

„To jsem psal já.“

Policista si ho pozorně prohlížel. Mlčel a kouřil.

„Teď už Software Partners nemá ředitele marketingu. A od Reiduniny smrti vlastně ani prodejce,“ pokračoval Svennebye. „Ale proto se nemusí přestávat s prodejem.

Císařovy nové šaty, rozumíš?“

Chvíli mlčeli.

Gunnarstranda pak vypnul nahrávání. „Teď už potřebuji jen váš podpis,“ pronesl zamyšleně a vstal. „Nebude to trvat dlouho.“

32

Bylo brzy ráno. Gunnarstranda vstal o půl sedmé.

Chvatně a v obvyklém pořadí zhltal ovesnou kaši, vypil dvě sklenice nízkotučného mléka a dopřál si půl konvičky kávy.

Teď míří taxíkem do Kampenu. Taxikář nepřetržitě žvanil.

Probrali spolu všechno možné. Od olympijských her v

Lillehammeru až po vládu. Tlachali o odpůrcích Evropské unie v parlamentu a o starých ženských, které nechápou, že by měly radši sedět doma na zadku a ne se snažit na zelenou přejít přes Vogtsgate.

Bylo to jedno. Policista hleděl z okna a v myšlenkách byl jinde.

Pak řidiče požádal, aby zastavil před kostelem v Kampenu. Posledních pár metrů půjde raději pěšky. Stejně je ještě brzy. Má rád ten ospalý klid, který se rozprostírá nad dřevěnými domky v Kampenu. Rád tam chodí na procházku, líbí se mu barevné dřevěné domky, ploty a malé zahrádky.

Vzpomněl si na článek o Oslo, který nedávno četl, a došel až k domkům na Kjolbergatta. Článek napsal zaprášený byrokrat, takový, co si myslí, že je možné ovlivnit politiky rozumnými argumenty. Jeho hlavním argumentem bylo, že barvy na domcích jsou nejdůležitějším znakem města.

Gunnarstranda mu musel dát za pravdu. Kampen vypadá jako kytice květů, dokonce i v dubnu, když se ještě nezelená tráva.

Brzy byl u cíle. Prošel brankou. Škodovku nikde neviděl. Na dvoře voněl lak. Z garáže yvcházelo jakési syčení a pištění. Prošel kolem ní a otevřel malá zadní dvířka, u nichž visel otevřený visací zámek.

Nebylo příliš vidět. V šedém mraku rozpouštědel a laku postupně rozpoznával obrysy světle modré dodávky. V mlze se něco hýbalo. Za chvíli se objevil černý obličej se skvrnami od oleje. Muž odhalil řadu bílých zubů. Gunder.

„Pojď dál!“ zvolal.

Policista automaticky couvnul. Překročil půlmetrový práh a vyšel na čerstvý vzduch.

„V tomhle přece nemůžeš pracovat bez masky,“ vyhekl s obtížemi na muže, který kráčel za ním. Gunder se na něj přátelsky usmíval. Oči měl velké a bílé. Na čele se mu rýsovaly čtyři hluboké vrásky.

„Todle je doslova horskej vzdoušek,“ poznamenal. „Měl jsi tady bejt před hoďkou. Kouř by se dal krájet.“

Zastavili se na nádvoří před garáží s šikmými zdmi a střechou ze zvlněného plechu, který vypadal, jako by měl každou chvílí spadnout. Gunnarstranda si beze slova vytáhl zapalovač. Mechanik si do úst strčil oharek cigarety dlouhý jako nehet a snažil si připálit, aniž by si spálil ústa. Společně prošli přes dvůr a prošli tmavou brankou. Gunder šel jako první. Jeho ošoupané černé dřeváky svižně klapaly po asfaltu. Zašli za roh a narazili na bílou škodovkou zaparkovanou na kraji silnice.

„Opravil jsem klapku startéru, nefungovala. A taky jsem vyměnil čepy, klíňák, konektor a dva kabely.“

Při mluvení se mu cigareta lepila na dolní ret.

„Ale vždyť to auto je teprve tři roky staré!“ Policista rozhodil rezignovaně rukama.

Mechanik ve špinavé kombinéze se zatvářil shovívavě.

„Tři roky, jo?“ Pokynul hlavou ke škodovce. „Tenhle krám má nejmíň půl století.“

Gunnarstranda ho zpražil pohledem. „A teď je v pořádku?“

„Jo.“

„Kolik jsem dlužen?“

„S dokladem?“

Gunnarstranda svraštil čelo a podíval se do olejového obličeje, jemuž se na čelo přilepily tři vlasy. „To kvůli dépéhá.“

„Tak už řekněte, kolik to stálo,“ vyštěkl Gunnarstranda podrážděně.

Olejový obličej si prohlížel ruce. „Moc jsem si nevydělal,“ vzdychl. „Šest stovek.“

Policista vytáhl peněženku a vysázel požadovanou částku.

Olejový obličej se přátelsky usmíval. „Pustila se ti do toho trochu rez,“ oznámil a zasunul si bankovky do kapsy.

„Kolem klik.“

Gunnarstranda neodpověděl a vzal si klíče.

„S rezavejma věcma si umim poradit,“ ujišťoval jej obličej.

Policista se otočil a odešel ke svému autu.

„Stačí zavolat!“ zvolal olejový obličej a zahnul za roh.

Auto nastartovalo napoprvé. Gunnarstrana se spokojeně usmál a vyjel. Popojel pár metrů. Pak zastavil a vystoupil.

Motor bzučel jako včela. Otevřel kapotu. Jo, nové kabely.

Nová klapka startéru. Zatvářil se spokojeně. Vzpřímil se a zabouchl kapotu. Zašmátral v kapse po cigaretách. Jednu vylovil, zapálil si a zvedl pohled. Zarazil se. Špinavé okno s bílými písmeny. Taková náhoda! ADVOKÁT, stálo tam.

Jméno BRICK, bílá písmena na skle. Pak kousek zdi a na okně znovu ADVOKÁT.

Vypnul motor. Přešel ulici a prošel bránou. Hezký zadní dvůr. Zelená túje na udržovaném záhonu. V rohu jídelní stůl.

Mosazný štítek se jménem. Správně. Do kovu kyselinou vyleptané: Brick, advokát. Tak tady bydlí Engelsvikenův jednatel.

Policista zůstal zamyšleně stát. Konečně se odhodlal.

Obrátil se a pomalu kráčel k autu.

33

Páteční dopoledne. Auto zase funguje. Bohužel ani tento víkend nebude moci zajet na chatu. Nejspíš ani příští.

A možná ani přespříští. Nechtěl na to myslet. Někde v dáli, na východě, nad Švédskem, visely mraky. Večer bude pršet, alespoň to tvrdila předpověď počasí. Na stole ležela výpověď ředitele Svennebyeho. Muže, který nevěděl, co jeho zaměstnavatel vlastně prodává. Protože jeho nadřízení neuzavírali žádné obchody, i když to slibovali.

Gunnarstranda kouřil. Popel z cigarety dopadal na lesklou firemní brožuru. Na brožuru, v níž člověk, již dříve trestaný kvůli tomu, že v Hovseteru zmrzačil obchodníka, lákal všechny, kdo se k němu přidají, na vysoké zisky. Ty, kteří si vsadí na Software Partners a zaplatí hotově. Peníze pro koho? Pro skupinu neznámých akcionářů? Nebo pro Engelsvikena? Pro krále konkurzů s věčně hladovou peněženkou a nahlodanou pověstí?

Policista měl spoustu dotazů, které by advokátovi s měděnou jmenovkou v Kampenu moc rád položil. Jenže ještě není ta správná doba. A možná ani on není ten správný tazatel. Tyhle otázky přenechá raději jiným.

Gunnarstranda odfoukl popel z Bregardovy podobizny, típl cigaretu, zvedl sluchátko a vytočil číslo.

„Davestuen,“ ozval se žvýkající hlas.

„Gunnarstranda.“

„Aha.“ Na druhé straně ticho.

Gunnarstranda si odkašlal. „Software Partners.“

„To jsem si myslel.“

Davestuen

pořád

žvýkal.

Pomalé,

mlaskající

přežvykování, jako dítě, které si hraje v bahně. „Přišel jsi na něco?“

„No…“

Gunnarstranda si přidržel sluchátko pod bradou, aby mohl vytáhnout cigaretu. „Asi zrovna snídáš,“ zeptal se zdvořile.

„Ne, ne,“ zamlaskal Reier. „Snažím se zbavit své závislosti na cigaretách. Sehnali jsme už pěknou hromadu údajů o tom vašem Engelsvikenovi,“ zaskřípal klidně.

Gunnarstranda přikývl. Odvykání jej udivilo, ale nerozváděl to.

„Vyřízené věci,“ mlaskal Davestuen. „Věřitelé, kteří našeho chlapíka zažalovali kvůli podvodům. Myslí si, že v některých firmách, kterým šéfoval, podváděl s konkurzní podstatou.“

Gunnarstranda zabručel.

„Co to jíš?“

„Nikotin.“

Rýha na Gunnarstrandově čele se prohloubila. Doufal, žě přežvykování přestane. Jenže Davestuen mlaskal dál.

„Engelsviken prostě před konkurzem trochu uklidil, rozumíme si? Všechno bylo zastaveno kvůli nedostatku důkazů. Každý případ končil sporem o datum. Engelsviken mohl prokázat, že zboží bylo prodáno v řádném termínu.

Myslím, že to dost smrdí.“

Gunnarstranda znovu zamručel. Konečně našel cigaretu.

„Ale tenhle případ je jiný. Teď chce jeho firma – tentokrát se jmenují Software Partners – navýšit kapitál.“

Davestuen mlčel. Znovu se ozvalo mazlavé mlaskání.

„Jenže jeho advokát, Brick, si tentokrát vymyslel nový trik, jak získat kapitál. Je to vlastně trochu komplikované.“

„Jak to, že můžeš jíst nikotin?“

„Je to žvýkačka. Docela děsná. Nedá se to žvýkat, je tvrdá a navíc mi vůbec nechutná.“

Davestuen začal skytat. „Moderní žvýkací tabák.

Vzpomínáte si na ty chlápky, co jezdívali na kole přes Markvei, v zadní kapse flašku vodky a na bradě dva slizké proužky tabáku?“

Gunnarstranda přikývl. „Ano,“ zamumlal zmateně a očima zapátral po stole. Hledal zapalovač.

Davestuen si odkašlal. „Teď se místo toho vyrábějí žvýkačky. Údajně tlumí chuť na cigaretu. Však víš, myslíme na životní prostředí.“

„No jo.“

„Na ochranu životního prostředí.“

„To jo, ale jde o ty finanční triky toho počítačového chlapíka.“

„Jasně. Místo půjčování peněz vyzývá Software Partners malé podniky v oboru k zakoupení podílu ve iirmě a navyšuje tak akciový kapitál. To by bylo v pořádku. Jenže to probíhá divným způsobem.“

„Aha.“

Gunnarstranda vnímal nastalé ticho.

„Tohle je lepší,“ ozval se náhle Davestuen. „Když nemusím žvýkat to svinstvo. Jejich finanční plán smrdí.“

Vyprávěl, že Software Partners si údajně obstarává vlastní kapitál jinak, než dovoluje zákon. Akcie se prodávají za hotové za minimální sazbu, přibližně za sto tisíc. Jenže noví podílníci nezískávají normální vliv na podnik, protože akciemi jako takzvanými akciemi B získávají jen omezená práva. Jediné, co jim náleží, jsou úroky a jistá práva na prodej firemních produktů.

Gunnarstranda trpělivě naslouchal. Důvěrně známá písnička. Ten majitel obchůdku v Radhusgata, s nímž mluvil Froelich, taky žvanil o tomhle minimálním vkladu. I jemu se zdá výhodné, že může prodávat jejich zboží.

Gunnarstranda si zapálil.

„Šedá právnická zóna,“ pokračoval kolega.

„V zákoně nejsou zmíněny všechny prvky tohoto postupu. Advokát Brick proto tvrdí, že ustanovení v zákoně o cenných papírech, která by s tím případně mohla kolidovat, v tomto případě neplatí.“

Davestuen se odmlčel, ještě jednou si odkašlal a nakonec kýchl. Celou dobu bylo slyšet usilovné žvýkání.

„Na druhou stranu – když když ten minimální vklad činí sto tisíc, dá se už mluvit o slušném balíku peněz. Jenom deset nových partnerů udělá milion netto. Představ si, kolik by znamenalo třeba padesát nových partnerů. Nebo dokonce sto!“ Hlasitě zakašlal. „Myslím, že pro nás je nejzajímavější právě ta finanční stránka.“

„Proč?“

Hlas na druhé straně se odmlčel. Muž dostal šílený záchvat kašle. „Kruci, ten zasraný nikotin mi zapadl do hrtanu!“

Gunnarstranda zíral na sluchátko, hergot, tenhle chlap pořád jenom heká, kašle a mlaská. Odfoukl popel z cigarety.

Znovu potáhl. Aby si zkrátil čekání, začal cigaretou vypalovat černá kolečka kolem Bregardovy hlavy na fotografii.

Znovu se ozval Davestuen. „Peníze totiž nedostává firma Software Partners, nýbrž finanční společnost Partner Finance.“

„A co vám na tom vadí?“ zeptal se Gunnarstranda.

„Problém je, že nikdo přesně neví, komu Partner Finance vlastně patří. Takže taky nikdo netuší, co se s těmi přijatými penězi děje. Ještě líp se to poslouchá, když člověk ví, že tahle společnost sídlí na ostrově Guernsey, což je takzvaný daňový ráj.“

Gunnarstrandovi stoupal do nosu pach spáleného papíru a tabáku. Bregardova svatozář byla téměř hotova. „Ale to je určitě zakázané.“

„Vlastně ne,“ odvětil Davestuen a vysvětlil, že jde o to, že Partner Finance je ve finanční branži úplně neznámá. Což je, mírně řečeno, podivuhodné. To už si žádá vysvětlení.

Troubení na poplach. Sirény, které hlásí podvod, Ale aby se zjistilo, jestli se nejedná o protizákonné jednání, musí se zahájit vyšetřování.

Gunnarstranda se kousal do rtu.

„Předběžně víme, že někdo rozšiřuje firemní kapitál,“

pokračoval Reier. „Noví podílníci smějí prodávat nový výrobek a všechno vypadá načančané a učesané.“

Gunnarstranda nechal Davestuena mluvit. Pálil fotografii dál. Občas odklepl popel a nadechl se. „Ti noví smluvní prodejci,“ vložil se do Davestuenova monologu, aby vzbudil jeho pozornost.

Davestuen mlčel. Nebylo slyšet ani přežvykování. „Jsi tam?“

„Samozřejmě.“

„Jen bych rád věděl,“ pokračoval Gunnarstranda, „co mají tihle noví smluvní prodejci vlastně prodávat.“

„Jak to myslíš?“

„No, zaplatí částku, více než sto tisíc hotově, aby mohli prodávat, ne? Ale co mají prodávat?“

„To jsem ještě nezjistil.“

„Není to divné?“

„No…“

„Jde o to,“ vpadl mu Gunnarstranda do řeči, „že ani šéf marketingu Software Partners neví, co mají na prodej.“

„Cože?“

„Přísahám! Jmenuje se Svennebye. Udělal ty brožurky, hromadu zbytečně popsaného papíru, kterým jsou ti spekulanti doslova zavalení. Ale nemá nejmenší tušení, co se prodává. Samozřejmě ví, že jde o počítače. Ale proč by měla být smlouva se Software Partners tak výhodná a atraktivní pro ostatní lidi z branže, o tom nemá páru.

Jednoduše proto, že silně pochybuje o tom, že Software Partners může nabídnout něco nového a zajímavého.“

„Co mi to tu povídáš?“

„Je to pravda,“ usmál se Gunnarstranda. „Slyšíš správně. Kromě toho bych ti mohl povědět, že se tenhle ředitel rozhodl dát výpověď. Myslí si, že Engelsviken a ta jeho banda pracuje na základě nějakých triků a podvodů, a chce opustit loď, dokud vůbec ještě plave.“ Gunnarstranda potáhl a vyfoukl modrý obláček. Nechal informaci řádně vyznět.

„Hm,“ broukl Davestuen po chvíli. „To je, co?“

Gunnarstranda pracoval na Bregardově obličeji.

Davestuen si tiše odkašlal. „Jestli Software Partners nemá peníze,“ shrnul Davestuen, „ale přitom do Software Partners přicházejí, tak to znamená, že někam mizí.“

„Správně.“

„A jestliže ty peníze prostě zmizí,“ uzavřel Davestuen, „tak se jedná o zločin.“

Gunnarstranda spokojeně přikývl. Líbilo se mu, že hlas na druhé straně zní přísněji.

„A protože Software Partners nepředložila úřadům předepsanou bilanci, pokračoval Reier, „nedá se nic prověřit obvyklým způsobem.“

Gunnarstranda mlčel. Klidně kouřil a nechal Davestuena určovat průběh rozhovoru.

„To znamená, že je čas udělat trochu rozruch.“

Gunnarstranda stále nic neříkal.

Davestuen přemýšlel nahlas. „No jo,“ pronesl nakonec.

„Ale nejdřív bychom si měli popovídat s tím šéfem marketingu, s tím Svennebyem, ne?“

„Jo.“

„Mimochodem, víš, co je nejhorší na tom, když chceš přestat kouřit?“

„Ne,“ odvětil Gunnarstranda lhostejně.

„Nemáte příležitost si zapálit, když zazvoní telefon.

Žvýkačka není totéž.“

„To věřím,“ ozval se policista.

„Ty ještě pořád kouříš, Gunnarstrando!“

Gunnarstranda se musel usmát. „Správně,“ odvětil přátelsky a rozloučil se. Zavěsil a zamáčkl cigaretu do přeplněného popelníku. „Naprosto správně,“ zopakoval tiše a sfoukl do koše Bregardovu hlavu, která vypadla z brožury.

34

V tom okamžiku strčil svou velkou hlavu do dveří Froelich. Gunnarstranda si dovolil samolibý úšklebek, pak se narovnal a podíval se na hodinky.

„Co se to s tebou děje?“

„Davestuen přišel na to, proč Software Partners zavírají svůj archiv,“ odvětil Gunanrstranda čile a postavil na stůl kazetový záznamník. „Ale tohle je něco jiného.“ Přetočil kazetu nazpět a pustil rozhovor se Svennebyem.

Mlčky naslouchali. Gunnarstranda si podepřel hlavu pravou rukou. Občas podlehl pokušení a pohrával si s ohořelým papírem. Froelich se pohodlně opřel, zkřížil si ruce za hlavou a zíral do stropu.

„Dramatický milostný trojúhelník,“ řekl vousáč, když Gunnarstranda vypnul záznamník.

„Spíš čtyřúhelník,“ opravil jej Gunnarstranda. „Od jednoho k druhému, jako ve filmu. Naše maličká nejprve spočinula v Bregardově náručí, pak trochu déle u ředitele, trochu u každého a u všech. Nakonec byla trochu se Sigurdem Klavestadem. Než ji někdo zavraždil. Než někdo rozkrájel Klavestada.“

Vrchní komisař se odmlčel. Naklonil se k Froelichovi.

„Jo. Přesně tak. A uprostřed toho všeho sedí starý prasák a do všeho vnáší zmatek. Kdy už konečně Johansen najde svého kata?“

„Možná nikdy,“ poznamenal Froelich. Gunnarstranda se nadechl. Johansen před námi něco skrývá, pomyslel si.

Zaručeně. „Víš, koho mi připomíná?“

„Ne.“

„Malého holomka, který provedl něco zakázaného. A má strašnou radost z toho, že si z nás dělá šoufky. Je tam zádrhel.

Zatracený, malinkatý zádrhel, na který nemůžeme přijít.

A proto se cítí mocný.“

Chvíli mlčeli. Frankie si odkašlal.

„To vloupání do Software Partners…“

„Ano?“

„Při němž očividně nic nezmizelo.“

„Přesně tak.“

„Ani u Reidun se nic neztratilo.“

„Správně.“

„To není náhoda.“

„Souhlasím.“

Gunnarstranda nervózně zaklepal prsty do desky stolu.

„Máme teď několik dobrých důvodů, abychom se naší firmě podívali na zoubek.“

Froelich přikývl.

„Ale musíme se taky porozhlédnout po tom lokále.

Scarlet. Myslím, že by ses tam měl zastavit.“

„Dobrá,“ zamumlal Froelich. „Ale co budeme dělat teď?“

Gunnarstranda zvedl sluchátko a vytočil číslo. „Terjeho Engelsvikena, prosím,“ vybafl do sluchátka. „Jasně,“

ukončil hovor, když hlas na druhé straně vedení nemohl splnit jeho přání.

„Pro změnu,“ zamumlal naštvaně a zavěsil. „Jako obvykle není ve firmě?“

„Je na jednání. Možná se koná u něho doma,“ přemýšlel nahlas.

Frank přikývl. „To je docela možné.“

„V tom případě u toho musíme být, abychom si s ním mohli promluvit.“

„To by bylo fajn. Škoda, že nás na jednání nepozval.“

Gunnarstranda se usmál a vstal. „Když nás nikdo nepozval, tak to holt musíme udělat sami.“

35

Engelsviken a Hagerová bydleli na Hoffsjef Loevenskiolds vei.

Gunnarstranda seděl na sedadle spolujezdce a díval se z okna. Sledoval holé větve bříz a na zemi kusy hlíny mezi nažloutlými zbytky listí z loňského roku. Na začátku jara je všude šedivo a špína, pomyslel si.

Konečně se dal vůz do pohybu. Strmý kopec na Ullernasen. 1 tady cestu lemují nahé stromy s větvemi bez listí. Takové snobské čtvrti nevypadají bez zelené trávy a stromů nijak zvlášť. Gunnarstranda si beze zájmu prohlížel rezidence trůnící ve stínu vysokých stromů s tmavou kůrou vypínajících se až do šedivého nebe.

Engelsvikenův dům nestál úplně nahoře. Ale nebyl ani příliš dole. Rozhodně nevypadal nijak skromně. Frank Froelich zastavil před jedněmi ze tří garážových vrat.

Gunnarstranda si dům prohlížel. Čokoládově hnědá fasáda s bílými okenními rámy, valbová střecha pokrytá glazovanými vlnitými taškami modré barvy, které se na slunci leskly. Ve velkých balkónových dveřích se odrážel výhled na jih a západ. Nádherná skalka před bílou zdí suterénu zkrášlovala kamenitý svah a na úrovni ulice a přecházela v trávník. Už teď, brzy z jara, se v hlíně místy objevil zelený ostrůvek a keřík s několika ratolestmi, které v létě všechno zahalí do nádherné zelené.

Stará tráva kolem domu, po zimě ještě nažloutlá, tvořila podklad pro několik keřů a ovocných stromů. Gunnarstranda rozeznal červené haluze dřínu obecného a typickou kůru zlatého deště, jehož květy se zatím skrývaly v měkkých poupatech. Tu a tam zahlédl malou stezku mezi ovocnými stromy.

Tady je práce, pomyslel si. Zelená parková plocha, o kterou se starají odborníci, a ne dáma z Westendu s motyčkou.

Když kráčeli po štěrkové cestě k domu, kovaná brána za nimi zaskřípala.

Vchod vypadal ve srovnání se zbytkem domu poněkud fádně a nehodil se k průčelí. Nehezké, holé kovové schodiště vedlo k prostým dveřím z teakového masivu.

Gunnarstranda stiskl zvonek ukrytý v tlamě bronzové lví hlavy. Když zvonil, nebylo nic slyšet. Buďto to není zvonek, nebo má dům velmi dobrou izolaci, blesklo mu hlavou.

Nikdo neotvíral, takže zazvonil ještě jednou.

Uběhla celá věčnost.

Konečně. Pomalu otevřela usmívající se žena s jasně orientálními rysy v obličeji. „Dobrý den,“ promluvila tázavě zastřeným hlasem.

Byla oblečená jako číšnice. Krátká, černá sukně, bílá blůzka a a zástěrka. Nejisté se usmála. Vlasy měla svázané do drdolu. Několik neposlušných pramínků jí volně viselo za ušima.

Gunnarstranda

přenechal

konverzaci

Fráňovi.

Froelichův pohled sklouzl na ženina drobná prsa. Zeptal se na Engelsvikena. Nedostal žádnou odpověď. „Engelsviken,“

zopakoval Froelich podrážděně.

Žena se na oba muže chvíli zmateně dívala. Pak zabouchla dveře.

Gunnarstrandův pohled se ze dveří pomalu přemístil na Froelichův překvapený obličej. Froelich zvedl ruku, strčil prst do lví tlamy a zazvonil.

Čas ubíhal.

Konečně se dveře zase otevřely. Tatáž žena. Tentokrát s jiným výrazem ve tváři. Se strachem v očích. „Nobody home,“ vykoktala. „Nobody!“ Pak opět zabouchla dveře.

„Všiml sis toho?“ zeptal se Froelich.

„Čeho?“

„Měla jinak zapnutou halenku.“ Gunnarstranda nechápal.

„Předtím ji měla špatně zapnutou. Posunutou o jeden knoflík.“

„Myslel jsem, že se jí díváš na kozy.“

„A pak už ji měla zapnutou dobře.“ Froelich se otočil a sešel ze schodů. „Přijde na to, jestli je sama, nebo ne.“

Dole na cestě čekal šedý mercedes. Chtěl zajet do garáže, před kterou stálo policejní auto. Stříbrná metalíza.

Vůz pro vyšší společenskou třídu. Rozčilené troubení a blikání světlometem prozrazovalo řidiččinu nervozitu.

Dveře se otevřely. Z vozu vykoukla elegantní tmavovlasá žena a hleděla na Gunnarstrandu. Polovinu obličeje měla zakrytou tmavými slunečními brýlemi se zrcadlovými skly. Polodlouhé vlasy, pár neposlušných pramínků přes obličej. Atraktivní žena. Vrchnímu komisaři bylo jasné, o koho se jedná. Napřáhl ruku a vyrazil k ní.

„Předpokládám, že jste Sonja Hagerová,“ utrousil žoviálně.

„Stojíte mi v cestě!“

Odmítavá intonace. Gunnarstranda pokynul na Froelicha. Ten se posadil do auta a vycouval.

„Máme na vás pár otázek,“ pokračoval policista stále přátelsky. „Ale nejdřív si zaparkujte.“

Žena nasedla do auta. Za pár vteřin se otevřela prostřední garážová vrata. Žena zajela mezi naleštěnou karoserii nízkého sportovního vozu na jedné straně a lidovější fáro japonské výroby.

Gunnarstranda čekal u svého tmavého služebního vozu a s úsměvem jí otevřel zadní dveře.

„Nechcete jít raději dovnitř?“ zeptala se ostře a pohlédla směrem k domu.

Za balkónovými dveřmi stála nějaká postava. Vypadala jako mužská. Každopádně byla vyšší než ta žena oblečená jako servírka.

Gunnarstranda se Sonje Hagerové podíval přímo do očí.

Když po chvíli vzhlédl k balkonu, nikoho vidět nebylo.

„Jdeme zrovna od vás,“ usmál se zdvořile. „Bohužel nebyl nikdo doma.“

Slovo nikdo zdůraznil. „Posaďte se.“

Zavřel za ní dveře, nadzvedl kabát a nastoupil si z druhé strany.

„Vy už se znáte.“ Gunnarstranda pokynul bradou směrem k řidiči. „Frank Froelich.“ Žena nepozdravila.

Sevřela kabelku a odmítavě zírala před sebe.

„Nedávno se vás ptal, zda znáte někoho, na kom Reidun Rosendalové záleželo.“

„Znali jsme ji všichni jen povrchně,“ odvětila žena chladně.

„Nevíte o žádných mužích, se kterými se intimně stýkala?“

„Oeyvind,“ řekla krátce týmž odmítavým tónem.

„Nevěděla jsem to. Dozvěděla jsem se to od jejího kolegy.“

„Takže kromě Bregarda neměla nikoho jiného?“

„Ne.“

„Byly jste přece přítelkyně.“

„O tom nevím.“

„Bylo nám to řečeno.“

„Neměli byste věřit všemu, co se povídá.“

„Reidun byla krásná, že?“

„Ano.“

„Přesto žádné vlhké ruce nebo alespoň štípanec do zadku?“

„ Nevím, co tím myslíte

Gunnarstranda ji chytl za paži. „Půl roku na jednom pracovišti a vás nenapadne ani jeden chlap, který by si na ni dělal zálusk?“

Podívala se na policistovu ruku. Gunnarstranda její paži nepustil. „Takové křehoučké masíčko… a přesto na ně nikdo nemá chuť?“

„Nechcete raději mluvit otevřeně?“ zeptala se ledově.

Policista vážně přikývl.

„V tom případě bych chtěla vysvětlit následující: Nevím, jak často Reidun roztahovala nohy. Nevím ani, před kým je roztahovala. Ani to vědět nechci. Takové věci mě ani ani za mák nezajímají.“

Práskla za sebou dveřmi. Policisté se za ní mlčky dívali.

Klopýtala k domu. Nebylo to jednoduché. Vysoké podpatky jsou na štěrkové cestě nepraktické. Zejména do kopce.

„Temperamentní,“ zamumlal Froelich.

Gunnarstranda zabručel.

„Co budeme dělat?“

Gunnarstranda mlčel. „Nevím,“ řekl nakonec.

Froelich zapískla. „Podívej se napravo!“

Gunnarstranda uviděl za balkónovými dveřmi mužskou postavu a vedle ní ženskou. Žena násobě měla elegantní kostým Sonji Hagerové. Muže už viděli. Před několika minutami. Muže v šedém obleku z lesklého materiálu.

„To jsme vlastně věděli,“ konstatoval muž za volantem, „že je doma.“

Gunnarstranda přemýšlel. „Dosud jsem měl před očima jediný obrázek,“ pronesl po chvíli. „Jak ti dva tam nahoře plavou v penězích. Zatímco všechno poukazuje na to, že to dělat nesmějí.“

„Plavou?“ zeptal se sám sebe po chvíli. „Topí se v nich.“

Usmál se. „Lázeňští hosté, kteří šlapou vodu a vědí, že někde kolem je medúza. Může být napravo, ale taky nalevo, možná přímo pod nimi. Nevědí, kde je, ale větří nebezpečí a šlapou vodu. Rychle, rychle!“

Froelich nastartoval.

Gunnarstranda se opřel do sedadla. Podíval se na hodinky. Něco po čtvrté. Takže bude doma až večer.

„Uvidíme,“ hlesl, „jestli nám tahle panika k něčemu bude.

Možná s námi ten snob nechce mluvit.“

„Předpokládejme, že Software Partners je skutečně podvod. Firma, která neexistuje,“ ozval se hlas za volantem.

„Představ si, že po našem rozhovoru s Bregardem ve fitness centru spolu Engelsviken a Bregard mluvili. Představ si taky, že Davestuen z finančního oddělení zavolá Brickovi.“

Gunnarstranda poslouchal a přemýšlel.

„Není divu, že se nám Engelsviken náležitě vyhýbá,“

dodal Froelich.

„No jo,“ mínil jen napůl přesvědčený Gunnartranda.

„Tenhle podvod ale musí vydržet, když se v něm šťourají policajti. Engelsviken má přece řadu zkušeností…“

Zaváhal. „Možná mají už trochu horko pod nohama.“

Cítil, jak se mu rty protahují do úsměvu. Jestli tohle není dým z ohně, kolem kterého tady celou dobu tápeme, pomyslel si a přehodil si nohu přes nohu.

36

Frank Froelich byl při čekání ve frontě vždycky docela ospalý. Jako při jízdě městskou dopravou. Člověku táhnou hlavou nejrůznější myšlenky, ne vždy souvislé, trpně vyhlíží z okna a čeká, až to skončí.

Ne tak Eva-Britt. Ve frontách se cítila jako ryba ve vodě, byla to pro ni společenská událost. Zrovna se vybavuje se dvěma kohoutky. Namachrovaní chlápci ze západního Oslo. Oba ve skvělé formě. Hlučné typy s nutkavou potřebou dát světu najevo, co si myslí.

Eva-Britt se směje jejich špatným slovním vtipům, upíjí z jejich piva. Oba se jí dvoří náležitě podle pravidel. Celou dobu se drží Frankovy paže, jako by měla strach, že se do něčeho namočí.

Frank poslouchal jen na půl ucha a trpělivě se díval do země. Sklenička červeného v žaludku tohle plácání dvou tetřívků přece jenom utlumila. Raději se soustředil na dveře,

které se neustále zavíraly a otvíraly, aniž by se fronta jakkoli zmenšovala. Líně usoudil, že někteří hosté jsou oblíbejnější než druzí. Podíval se na mladý pár, který právě dorazil a který jeho teorii plně potvrdil. Slečinka oblečená jako štětka se vymrštila ze zadního sedadla taxíku. Nejprve nohy, pak minisukně. Popadla nabídnuté rámě svého kavalíra s melírovanými vlasy. Ti dva se tlačili zástupem, žena s nevinně sklopeným zrakem, jako by šla nahá po pláži.

Pracně se probojovali skleněnými dveřmi, kde je přijal statný vyhazovač s potetovanými hřbety rukou.

Než se Frank a Eva-Britt konečně dostali do lokálu, čekali třičtvrtě hodiny. Jejich doprovod, chlápci ze západního Oslo, je opustili ve prospěch dvou spoře oděných dam, které na ně zamávaly od stolu vedle taneční plochy a živě gestikulovaly. Froelich a Eva-Britt si našli stůl u zdi, dost daleko od baru, odkud měli dobrý výhled na vchod i taneční plochu. Na stole stálo několik prázdných sklenic a špinavé talíře.

Konverzovat bylo opravdu obtížné. Hudba hrála příliš hlasitě. Frank se rozhlédl a přenechal Evě-Britt jídelní lístek.

Lokál byl ponořen do šera. Poměrně velká taneční plocha.

Spousta bohatých lidí. Ženy a muži, kteří na Centrálních kurtech dokáží rozeznat bekhend od forhendu.

Eva-Britt se zeptala, co si dá k pití.

„To bude problém,“ zasmál se zmateně. „Něco, za co člověk nemusí zaplatit tisícovku za flašku.“

Konečně jim číšnice uklidila stůl. Ignorovala jejich pohled.

Očividně uklízela, aniž by zpozorovala, že přišli noví hosté. Přesto přinesla objednané nápoje rychleji, než očekávali.

Frankie vzal svou sklenici váhavě do ruky a pohrával si s myšlenkou, že si bude stěžovat. V půllitru neměl zaručeně víc než čtyři deci piva. Zdalipak se na mě podíváš, když ti svou sklenici vychrstnu na zástěru, přemýšlel a přátelsky se na ni usmál. V tom okamžiku se něco semlelo u stolu omladiny ze západního Oslo. Kluci vyskočili a začali pohupovat boky, jako by po posledním kole vyhráli nějakou hru. Dívky mávaly a křičely. Zřejmě nějaká ceremonie.

Společnost vítala hosta. Frank se opřel o zeď a upíjel piva.

Na nově příchozím bylo něco zvláštního. Nějak to souviselo s jeho lesklým oblekem. Nabubřelý muž středního věku na tenkých nohou. Šedý oblek, který se při každém pohybu leskl.

Froelich jej nespouštěl z očí. Vlhký, bledý obličej se ztuhlým úsměvem. Silný, pronikavý hlas. Číšnice automaticky přinesla šampaňské. Frank sledoval, jak se chlápek s mladými plácá do dlaní. Pozdrav. Tohohle muže tady dobře znají. Velmi dobře. Dokonce i číšnice se skoupým pohledem jej objala.

Jednou věcí si byl Frank Froelich jist.

Jejich stůl náhle znatelně ožil. Nově příchozí přitáhl pozornost všech ostatních a při mluvení živě gestikuloval.

Shodil ze stolu sklenici, aniž si toho všiml, takže už měl pěkně naváto v palici. Dokončil monolog a protáhl horní ret do ztuhlého úsměvu připomínajícího masku. Všichni se smáli. Popadali se za břicha a zalamovali se v pase.

Zdá se, že debílek je vtipný, pomyslel si Frank a začal s Evou-Britt flirtovat pod stolem. Jedla špagety se spoustou bílé omáčky. Vzhlédla, zamrkala a vtáhla špagetu do úst.

Smyslné rty. Sklonila hlavu, sundala si pod stolem botu a položila mu nohu do klína. Podíval se do sklenice. Prázdná.

Mávl na číšnici, která se stále chovala tak, jako by u jejich stolu nikdo neseděl.

„Ještě pivo!“ Ihned pití přinesla. „Poslouchej,“ chytl ji za paži. Zastavila se, téměř se otočila.

„Ten chlápek, co jsi ho před chvílí objímala, to je Terje Engelsviken?“

Otočila se k němu. Podívala se na něho s mírným zájmem. Přikývla.

„Myslel jsem si to,“ usmál se. „Nebyl jsem si jistý.“

Eva-Britt se otočila.

„Ten chlap, co si zrovna sundává sako,“ vysvětloval Frank.

Sledovali, jak se Engelsviken se sakem lopotí, jak nejisté vrávorá a shodil další sklenici. Celá skupinka řvala smíchy. Engelsviken se smál nejhlasitěji. Zvedl prázdnou

sklenici a zařval. Slyšel ho celý lokál. Servírka, která teď stála za barem, kývla.

„Takhle si velcí kluci objednávají něco k pití,“ řekl Frank. „Zabil někoho?“

Eva-Britt se ke skupince lidí otočila zády a hrála si s vidličkou.

„Nevím.“

Měřil si Engelsvikena, který se teď proplétal mezi stoly.

Cestou poklepával lidi po ramenou. Zastavil se a mluvil s někým. Napřímil se, zaklonil hlavu a smál se. Pak se odpotácel za roh směrem k pánským toaletám.

Frank opatrně sundal Evinu nohu ze stehna. „Musím na záchod,“ zamumlal a vydal se za Engelsvikenem.

Pánské toalety byly rozlehlé a světlé. Na podlaze bílé kach-ličky. Ve vzduchu vůně. Přesto to tam mírně páchlo po zvratcích.

Muž v hedvábném obleku stál před zrcadlem a česl se.

Kolena měl mírně pokrčená a úpěnlivě se snažil, aby mu vlasy na hlavě neodstávaly. Soustředil se, v obličeji byl zpocený. Frankie šel k pisoáru. Myslel na Reidun Rosendalovou a její hezkou tvář. Ten týpek před zrcadlem je zpocený a příliš tlustý. Nevypadá zrovna dobře. Ale je žoviální. Očividné má spoustu přátel. Umí vyprávět vtipy a hlasitě se směje. Takže silný hoch, který ve společnosti vede. Jako teď. Začal hulákat píseň. „Krásný gigolo,“

vřískal.

„Smutný gigolo.“

Úplně vedle.

Někdo zatáhl za splachovadlo, otevřel dveře, došel k umyvadlu a umyl si ruce. Pak odešel. Zůstali sami.

Policista šel na to. Stoupl si vedle Engelsvikena, který se konečně spokojeně usmíval nad výsledkem svého lopocení. Zastrčil si hřebínek do kapsy u kalhot a v zrcadle se střetl s Froelichovým pohledem.

„Engelsviken?“

Muž přikývl. Otočil se. V odulém obličeji byly pořád ještě patrné zbytky křečovitého úsměvu. „Frank Froelich.“

Frank natáhl ruku. „Vyšetřuji vraždu Reidun Rosendalové.“

37

Bylo pozdě v noci. Už sobota, oficiálně služební volno.

Mohl jít spát už před pár hodinami, ale pořád to odsouval.

Věděl, že stejně neusne. Hlavu má příliš plnou.

Gunnarstranda seděl u psacího stolu v obývacím pokoji a ustaraně listoval v botanické příručce. Někdy ho botanika přivede na jiné myšlenky. Proto se celý večer snažil do

knihy dívat. Problém s plísní. Palčivý problém loňského roku na chalupě. Není důležité, o který druh se přesně jedná.

Ale štvalo ho, že na to nemůže přijít.

Problém vězel v tom, že ohrožovala jeho krásnou clematis sibirica, kterou vypěstoval společně s Edel. Staral se o ni i po Edelině smrti. Přežila.

Clematis sibirica měla přes deset let. Semínka nasbírali jednoho léta před jedenácti roky. To ještě měli starého volkswagena. Byli na cestě do Jotunheimenu20. Ve Fobergu si udělali přestávku a našli místo, kde tahle clematis sibirica rostla. Bílé zvonečky už dávno odkvetly, ale krásné okolíky se semeníky ležely na zemi. Nedaly se přehlédnout. Listoval dál v příručce. Hřbetem ruky hladil stránky. Z usušeného a vylisovaného exempláře ve svém herbáři sklouzl pohledem k pečlivým kresbám v knize. I přes překrásné tahy štětcem nebyl s to rozhodnout bez čerstvého materiálu. Otráveně se napil z poloprázdné láhve piva light. Jeho botanické příručky ležely společně s archy z vlastního herbáře na stole.

Zatracený vrah! Zatracený hajzl, kterého nemůžou najít, protože to na něm není vidět. Jenom ve filmech běhají vrazi po okolí jako blázni, co utekli z cvokhausu. Otáčel lahví mezi prsty, vzdychl a vylovil z popelníku zbytek suché a scvrklé cigarety. Nezapálil si. Natáhl se pro dálkový ovladač

20 vysokohorský národní park se stejnojmenným pohořím (pozn. překl.)

a zapnul televizi. V protějším rohu místnosti se rozsvítilo modré světlo. Do pokoje, kde ležela nahá žena s andělským obličejem, vešel muž s hrubou pletí, ducatými tvářemi a se slunečními brýlemi na očích. Scéna byla tak hloupá, že by jeden brečel. A to byla její slabina. Reidun Rosendal byla potichu. Zatracená hádanka. A film v televizi mu s odpovědí taky nepomůže. Vstal. Podíval se na hodinky. Dvě hodiny po půlnoci. Opravdu už musí jít spát.

Zamyšleně zůstal stát a díval se před sebe, zatímco žena v televizi při pohledu na muže se slunečními brýlemi vykřikla.

Zívl. Otočil se. No jo, možná že křičela! Vypnul televizi a protáhl se. Došel k oknu a vyhlédl ven.

A ještě tohle: oběti ve filmech vždycky ječí. Co bylo slyšet v bytě Reidun Rosendalové?

Násilí. Samozřejmě může násilí v muži zanechat stopy.

Jen nejsou hned vidět. Alespoň on na ně tak rychle nedokáže přijít. Ale už se to stalo. Na lavici obžalovaných. Štíhlé, bledé kancelářské prsty. A pohled. Dvě úzké štěrbiny za velkými slunečními brýlemi. A konečně věděl, na co zírala, ta žena, kterou bledé prsty uškrtily.

Dvě okna v domě naproti vyzařovala teplé a žluté světlo z tmavé stěny. Muž naproti vstal. Dnes má na sobě síťovanou spodní košili a vytahané šle. Otevřel okno a zapálil si. Vypouštěl cigaretové obláčky a mluvil se svou ženou, která za ním přišla. Za chvíli se zase rozpláče,

pomyslel si Gunnarstranda, když si jí všiml. Černá, úzká podprsenka jí stahovala kůži a vytvořila několik vyboulenin.

Takovému manželství ve dvou pokojích a kuchyni může být úzko. Gunnarstranda nevěděl, kolikrát už svého muže proklela, když v pátek večer odešel. Rutina. Muž měl už několik let poměr s jinou ženou. Teď si stoupla vedle svého kouřícího manžela. Hladila ho po zádech. Co je vlastně horší, filozofoval policista. Skutečnost, že ji chlap podvádí, nebo to, že to všichni kolem vědí? Zatím se drží, pomyslel si. Zatím ho ještě nezabila.

Cítil, jak mu úsměv tuhne na rtech. Otočil se od okna a krátkým pohybem si zatáhl za kravatu.

Znovu se otočil. Sledoval, jak nevěrný manžel objal svou tlustou manželku. Ještě ho nezabila. Gunnarstranda se zle usmál. Jeho ne. Proč by ho taky měla zabíjet?

Kravatu položil přes opěradlo a sledoval, jak sklouzla na sedadlo.

Samozřejmě by mu nikdy v životě nic neudělala!

Gunnarstranda se díval, jak světlo v bytě manželského pánu naproti zhaslo. Snažil se uspořádat myšlenky. Pršelo.

Najednou kolem projel taxík s žlutým světlem na střeše a zamířil k jednomu z nočních klubů v centru města, které jsou touhle dobou ještě otevřené.

Začal si rozepínat košili. Když byl v polovině, zazvonil telefon. Nadechl se, ale sluchátko nezvedl hned. Místo toho

si začal košili zase zapínat. Chvíli to nechají zvonit. Dělají to tak vždycky, když se v noci stane něco důležitého.

38

První, co Frank někde vzadu v hlavě ucítil, byly zbytky Gunderovy špatné kořalky.

Pak odněkud zdáli uslyšel telefon. Bylo to jako zlý sen.

Pohnul hlavou. Nos měl plný vlasů. Cizích vlasů. Zvedl ruku, odhrnul vlasy na stranu. Byl téměř vzhůru. Ztěžka se otočil na bok. Otočil se na břicho. Telefon vyzváněl. Ale Eva-Britt spala tvrdě. Nebylo jí vidět obličej, jen světlé vlasy. Bradavky jí svítily ve tmě jako dva tmavohnědé ukazatele. Otočil se, sáhl po telefonu. Natáhl se. Dotkl se sluchátka, zvedl ho a znovu zavěsil.

Konečně ticho.

Oknem do místnosti proudil čerstvý vzduch, mírně nasládlý jejím parfémem. Naštěstí si dal jen sklenici té načerno vypálené kořalky.

Gundera jim byl čert dlužen! Mechanik Evě-Britt znova a znova nutil své pivo. Normálně ho Eva-Britt vylévá do záchodu. Včera to neudělala. A on byl včera dost hloupý na to, aby si ho pak doma nedal.

Díval se, jak se Eva-Britt otočila na bok. Srdčitý zadek se na něj usmíval. Pohladil ji po bocích. Rozespale se pohnula a zamručela. Opatrně sebe i ji přikryl a otočil se na bok, aby mohl dál spát.

Telefon znovu zazvonil.

Otevřel oči a zíral do tmy. Díval se přes skulinu mezi matracemi rozbitého roštu. Musel si kleknout. Zvedl telefon.

Ve sluchátku zapraskalo. Šéf na drátě. Gunnarstrandův přísný hlas zaplnil celou místnost.

Frank nechal ruku se sluchátkem klesnout. „Víš, že je noc?“ zeptal se po chvíli stísněně.

„Jo,“ zaprskal telefon. „Obleč se.“

Frank klopýtal přes postel. Není zvyklý mít matraci na podlaze. Au, to bolí! Spadl na zem. Zatracený telefon. Do práce. Proč jsem kruci nevytáhl telefon ze zásuvky?

Seděl na zemi. Státní vyšetřovatel na všech čtyřech. Měl pocit, že se mu bolestí rozskočí hlava. Bál se postavit. Šlo to. Najednou se mu zamotala hlava. Chvála bohu, nechce se mi zvracet. V ústech cítil chuť oleje, česneku a nasládlého pšeničného chleba.

Odpotácel se do koupelny. Omyl si obličej. Měl pocit, jako by mu hlava ležela pod hromadou prken. Vyčistil si zuby. Pak si dýchl do dlaně, přičichl, ale neomdlel. Oblékl se, odploužil se do kuchyně a napsal Evě-Britt vzkaz na roh papíru od chleba. Pak růžek utrhl. Před dveřmi do ložnice chvíli váhal.

Rozbitá postel rámovala Evino tělo.

Ležela bez přikrývky na boku obličejem otočeným k němu. Tmavé bradavky. Hladké břicho, oblé nohy a tmavý proužek chloupků, které se táhly až k pupíku. A já se nemůžu dopočítat přesčasových hodin, kruci fix, pomyslel si hořce. Přeložil papírek uprostřed a postavil jej jako stan na psací stůl před telefon. Tiše za sebou zavřel dveře.

Na schodech se mu zase zamotala hlava. Venku pršelo.

Chvíli váhal. Pak nasedl do auta. Podíval se na hodinky.

Třičtvrtě na tři. Ucítil výčitku svědomí a vykašlal se na ni. Z

kapsy v bundě vylovil žvýkačku a rozbalil ji. Chutnalo to jako kus lepenky.

Jeho vůz uháněl po Ringvei. Byla noc a pršelo. Stěrače se rytmicky míhaly po předním skle a prázdná křižovatka u Sinsen se odrážela v lesknoucím se asfaltu. V rádiu mluvila nějaká žena ječivým hlasem. Odmlčela se. Joe Cocker začal zpívat svou ‚When the night comes‘. Po obvyklém řevu mu při kytarovém sólu naskočila husí kůže. Na semaforu blikalo žluté světlo. Prázdná Hans Nielsen Hauges gate. Nějaká blondýnka se v telefonní budce na rohu Sandakerveien objímala s mužem. Musí být zima. Půlka dubna. Blikající světlo vypadalo ve tmě přidušeně, téměř oranžově. Frank zastavil na stanovišti taxikářů na náměstí Advokát Dehlis plass. Vystoupil. Zůstal stát a lapal po čerstvém vzduchu.

Mrholilo. Kostky se leskly a výloha zlatnictví se blýskala.

Ucítil, že ho ze žvýkání bolí čelisti, a vyplivl žvýkačku do odpadkového koše.

Po Bergensgata mu přicházel někdo naproti. Byl to Gunnarstranda. Bez deštníku, ve světlém kabátě. Šedá látka na ramenou ztmavla.

„Musíš řídit,“ pozdravil ho Frank a sedl si do auta.

Gunnarstranda zastavil na červenou na Arendalsgata.

Frank nevychovaně a hlasitě zívl. Gunnarstranda se na něj podrážděně podíval. „Copak jsi včera večer nebyl služebně v terénu?“

„Nemůžu přece čtyři nebo pět hodin sedět u kávy.“

„Existuje taky střední cesta. Smrdíš chlastem.“

„Proto musíš řídit ty.“

„Zjistil jsi vůbec něco?“

Frank klidně pokývl dopředu. „Máš zelenou.“

V motoru zadunělo a auto se po pár klokaních skocích dalo do pohybu.

„Narazil jsem tam na Engelsvikena.“ Gunnarstranda mlčky řídil dál.

„Hedvábný oblek a italské boty. Celkem opilý. Potkali jsme se na záchodě.“

„Mluvil jsi s ním?“

„Krátce. Chlubil se tím, že ji šukal.“

„Koho?“

„Reidun. Víc mi toho vlastně neřekl.“

„Jinak nic?“

„Jenom řval. Jak je prý možné, že za ním poldové lezou i na záchod.“

Frank vzdychl. „Měl už dost naváto, když přišel. Sedl si ke skupince mladých, které očividně zná. Dva kluci a dvě holky, kteří hned nadšeně vřískali, když se objevil ve dveřích. Objednal jim šampaňské.“

Frank zívl a pokračoval:

„Byl zpocený jak prase, dělal rámus a mával rukama.

Tahal holky na taneční parket. Pokoušel se tam jedné z nich strkat ruky do kalhotek. Přede všemi.“

Gunnarstranda pokývnul, zpomalil a zahnul doprava.

Projel přes křižovatku s vypnutým semaforem. Stěrače lehce klouzaly po předním skle. Zamáčkl připalovač na cigarety.

Frank pokračoval:

„Stalo se to hned po našem rozhovoru na záchodě. Ale ta holka nechtěla. Děsně vyváděla. Vlepila staříkovi takovou facku, že se to rozlehlo po celém lokále.“

Zapalovač s tichým cvaknutím vyskočil. Když si Gunnarstranda připálil, Frank si otevřel okno.

„A Engelsviken se na mě díval,“ vyprávěl Frank. „Bylo to celkem trapné. Ženské se stáhly a Engelsviken zůstal na parketu sám. Rozkročený a s ohnutými zády. Poměrně křečovitě se usmíval. Najednou se začal pohlavkovat. Tak desetkrát, patnáckrát si pořádně ubalil. Nad hlavou se mu mihotala červenozelená světla diskotéky, hudba duněla. A on se dál třískal do palice, opravdu se mlátil, hlava mu přitom bimbala sem a tam. Blázen.“

Frank hlasitě zívl.

„Když s tím konečně přestal, krvácel z nosu. Nevšiml si toho a vrávoral zpátky ke svému stolu, křečovitě se zubil, košili vytaženou z kalhot. Vypadal příšerně, krev mu tekla z nosu rovnou do pusy, zuby měl červené. Pak vyprázdnil láhev šampaňského, vyskočil na stůl a ječel.“

Gunnarstranda kouřil, kolem úst suchý úsměv.

„A Eva-Britt už nechtěla.“

„Eva-Britt?“

„Jo, byl jsem tam s ní. Myslela si, že celé to šílení souvisí se mnou, a to se jí nelíbilo. Takže jsme odešli. A není to tak dávno.“

„A souviselo to šílení s tebou?“

„Mezi ranami na mě civěl,“ zazubil se Frankie a potlačil další zívnutí.

„Ten váš rozhovor na záchodě…“

„Ano?“

Gunnarstranda odklepl popel z cigarety z pootevřeného okýnka. „Opilecké žvanění?“

„Měl v hlavě celkem jasno, jestli myslíš tohle. Zpočátku mi připadal celkem přístupný. Šel jsem za ním na záchod, abych s ním navázal kontakt. Vybalil jsem, kdo jsem, a že už znám jeho ženu.“

Frank zívnul. „Byl dost nervózní, tak nějak neměl čas, aby mě nechal domluvit. Řekl, že Reidun byla pec.

Nemluvil o ní moc hezky.“

Frank vzdychl. „Pak se otočil a chtěl se vymočit, ale zničehonic zařval: Co to tu kruci prodávají za whisky?

Chcanky mi smrdí pivem!“

Froelich si upravil bundu, zívl a pokračoval. „Pak se trochu uklidnil a jen tak mimochodem mi řekl: Jo, skákal jsem po ní. To jsi chtěl vědět, nebo ne?“

Neodpověděl jsem. Zapnul si zip u kalhot. Najednou zaklonil hlavu a začal hulákat takový ten starý hit. Krásný gigolo.

Jen jsem přihlížel.

Znenadání bouchl do automatu na prezervativy a hlasitě se smál. A najednou se choval, jako bychom byli staří kamarádi. Položil mi ruku na rameno a sentimentálně mžoural. Víš, na co se nejvíc pamatuju? zeptal se. Když přišla, cvrlikala jako holubička.

Nepovídej, řekl jsem. Ale nelíbilo se mu to. Zatvářil se kysele a zařval na mě: Proč za mnou lezeš až na hajzl, ty zasranej poldo? Seš snad teplej? A pak zmizel.“

Gunnarstranda se kousl do spodního rtu. „A pak došlo k tomu výstupu na parketu?“

„Jo, hned potom. Ze záchodu šel přímo ke stolu s těmi holobrádky, odvlekl ty dvě holky na parket a spustil to.“

„A nemusel čekat ve frontě, aby se dostal dovnitř?“

„Ne. Scarlet má klub pro štamgasty. Je jeho členem.“

„Slavil včera něco?“

„Netuším.“

Gunnarstranda zajel na stranu a zastavil. „Musíš do Scarlet ještě jednou.“

„To jsem stejně chtěl udělat.“

„Ale zajdi tam přes den, když nemají otevřeno.“

Frank se tiše usmál, pak se obrátil a zjistil, kde stojí.

„Co tady hledáme?“

„Do bytu Reidun Rosendalové se někdo zase vloupal,“

odvětil jeho šéf a otevřel dveře od auta.“

„Dnes v noci?“

Gunnarstranda přikývl. „A ten masochista, ten ředitel Software Partners, si očividně obstaral úžasné alibi,“ dodal suše.

39

Branka byla otevřená, zámek rozbitý na padrť.

Gunnarstranda si prohlížel zbytky. Hladil prstem kov. Za sebou uslyšel Froelicha. Nos se mu zaplnil nasládlým zápachem alkoholu.

„Ten člověk musel přece použít přinejmenším dláto,“

mínil Froelich.

Prošli tmavým průchodem. Zdálo se, že domovní dveře vůbec nejsou poškozené. To je zvláštní, podivil se Gunnarstranda. Zastavil se.

„Mohlo být otevřeno,“ navrhl muž za ním. „Ten týpek vylomil branku, ale domovní dveře mohly být otevřené.“

„Hm.“

Gunnarstranda se otočil a vrátil se zpět. Otevřel branku tak razantně, že narazila do zdi.

„Hm,“ opakoval a osahával zeď. Ve zdi ucítil rýhu.

Froelich zareagoval. Rychle se vrátil k autu a přišel s kapesní svítilnou. Posvítil na místo, kde byla poškozená omítka. Vrata otevřel víckrát za sebou. Zámek narazil do rýhy ve zdi.

„Ta rýha nevznikala dlouho,“ konstatoval Froelich.

„Kdyby to bylo postupným opotřebováním, nanejvýš by odpadl kus omítky. Tohle je od pořádné rány.“

Gunnarstranda souhlasil. „Myslíš, že někdo rozbil zámek a zeď použil jako podložku?“

„Vypadá to tak.“

Gunnarstranda neodpověděl hned, přejel si rty a přemýšlel, že se to takhle nutně nemuselo stát. Když zámek vypáčil, mohla se branka rozletět. Tím by se poškodila zeď.

Ale výsledek by byl každopádně stejný. Uslyšel Froelichův hlas: „Kluci se na to budou muset podívat.“

Gunnarstranda přikývl, otevřel dveře a stoupal do schodů jako první. Dveře do bytu někdo vypáčil sochorem.

Z rámu dveří trčely světlé třísky.

Byt vypadal úplně jinak. I poprvé ležely všude na podlaze knihy a papíry, ale teď to vypadalo hůř. Rozpáraná matrace byla na výšku opřená o zeď. Její obsah někdo vysypal na podlahu. Přikrývku a polštáře stihl stejný osud.

Podlahu téměř nebylo vidět, celá byla pokrytá bílým a hnědým peřím. Všechny skříně otevřené, oblečení na podlaze.

Někdo v bytě systematicky prohledal každičký předmět.

Gunnarstranda měl chuť nadávat. „Tady byl někdo pečlivý,“ zamumlal, postavil se k oknu a rozhrnul závěsy.

Protější domy tonuly v temnotě. Až na malou výjimku.

Šikmo nahoře se svítilo ve dvou oknech.

Froelich si otřel čelo.

„Myslím, že bychom si měli zase promluvit s Arvidem Johansenem,“ hlesl Gunnarstranda a pustil závěs.

Seběhli po schodech dolů. Rozpršelo se ještě víc.

Okapovou rourou protékal slušný potůček deštové vody.

Gunnarstranda si nadzvedl límec a přeběhl přes cestu.

Velkými kroky vyběhl po schodech, Froelich za ním.

Zazvonil u Johansenových dveří.

Nikdo neotvíral. Froelich přitiskl ucho na sklo staromódních dvojitých dveří.

„Vevnitř je ticho,“ zašeptal. „Možná nás viděl.“

Gunnarstranda znovu zazvonil. Zabušil pěstí do dveří.

Nestalo se nic. Zabušil znovu. Ticho. Chodbou se rozlehla ozvěna tří mocných ran do dveří. Žádná reakce.

Frank Froelich zvedl pravou nohu a kopl do dveří.

Bezpečnostní zástrčka na podlaze se rozpadla jako křída.

Dveře se s praskotem otevřely.

V prvním okamžiku se ani jeden z nich nehnul z místa.

V bytě bylo tma. Jen v jedné z místností na chodbě se svítilo. Koupelna.

Gunnarstranda vešel jako první. Rozsvítil v obývacím pokoji. Křeslo zelo prázdnotou. Na sedačce nikdo. Koupelna prázdná. V Johansenově bytě nikdo nebyl.

Začali byt zběžně prohledávat. Nazdařbůh otvírali zásuvky, až po okraj plné téhož harampádí, které při poslední prohlídce vysypali na podlahu. Na kuchyňském stole ležela půlka chleba a poloprázdná konzerva játrové paštiky. Byla už oschlá. Špinavá konvice byla téměř plná černé kávy. V ledničce stál karton prošlého kefíru. Ve dvířkách měl Johansen dvě láhve piva a téměř prázdnou láhev se zbytky rybího tuku. V nejvyšší přihrádce ležel kousek slaného bůčku na plastovém tácku a pytlík brambor.

Rohlíčky, blesklo Gunnarstrandovi hlavou, když se pozorně zadíval na tvar a načervenalou barvu brambor, které ještě nebyly scvrklé. Na ledničce se povalovalo pár receptů a několik nezaplacených účtů. A taky poukázka na sociální dávky, která dokazovala, že Johansen si nemůže moc vyhazovat z kopýtka.

Uprostřed stolu ležela Johansenova peněženka.

Nacpaná, hnědá a šíleně ošoupaná. Gunnarstranda ji zvedl a zvážil v ruce. Otevřel ji. V jedné přihrádce měl Johansen tuhý občanský průkaz. Jeho fotografie v košili a kravatě.

Slzné váčky pod očima vypadaly menší než ve skutečnosti.

Bylo tam uvedeno, že Johansen před pěti lety odešel předčasně do důchodu.

Vrchní komisař se krátce podíval na fotografii a pak vytáhl z peněženky všechno ostatní. Svazek papírů tvrdý jako briketa. Bleděmodrý papír s červeným a fialovým stínováním. Byl to svazek tisícovek.

„Buď někam odjel,“ řekl Froelich z gauče, „nebo se mu něco stalo.“

„Mám podezření, že to bude to druhé,“ odvětil Gunanrstranda. Vytáhl z kapsy průhledný sáček. „Musíme být opatrní.“

Zastrčil bankovky do sáčku. „Dole v Reidunině bytě určitě nenajdeme jediný otisk prstů.“

„Tohle tady ve čtvrtek nebylo!“ Froelich kývl směrem k bankovkám. Vstal a prohlížel si obsah sáčku.

„Ani ta peněženka,“ dodal Gunnarstranda a rukou si zamyšleně přejel rty. „Takže tady nemohly být ty peníze.

Jestli je měl v peněžence.“

40

Oba vyšetřovatelé se vrátili na policejního služebnu.

Bylo brzy ráno a v tomhle křídle budovy celkem mrtvo. Na chodbě byli jediní. Frank Froelich se ztěžka opřel o zeď a sledoval, jak Gunnarstranda šmátrá po kapsách a hledá klíče.

Nakonec už neměl chuť čekat a odemkl sám. Vešel jako první, dosedl na otočnou židli, otočil se na ní a podal dva šálky z parapetu. Potlačil zívnutí.

„Moc rád bych věděl, co ten zloděj vlastně hledá,“

přemýšlel Gunnarstranda na pohovce, zatímco Froelich vařil kávu.

„Máme tady určitý model,“ vysvětloval vrchní komisař nespokojeně. „Před třemi týdny se někdo vloupal do Software Partners. Převrátil tam všechno vzhůru nohama, ale očividně nic neukradl. Tu noc, co byla zavražděna Reidun Rosendalová, někdo prohrabával její byt. Nezmizela žádná cenná věc. Dnes v noci někdo systematicky pročesal její byt zase. Vsadím se, že to byl týž člověk.“

„Hm,“ ozval se Froelich líně. Otočil se a prohlížel se v okně. Všiml si, že se mu mezi nosem a čelem dělá vráska.

„Vlastně mi tohle vloupání připadá dost divné,“ pronesl pomalu a nedokázal už zívnutí potlačit. „Nevidím žádnou spojitost s vraždou. Nechápu, proč se někdo vloupal do Software Partners a pak do Reidunina bytu. A už vůbec nechápu, proč kvůli tomu musela umřít.“

„Neumřela při tom vloupání,“ odvětil vrchní komisař zasněně. Oči měl zastřené, přemýšlel.

V místnosti se rozhostilo ticho. Kávovar pokašlával a chrčel. Gunnarstranda vstal, netrpělivě nadzvedl víčko a díval se na hnědou tekutinu, která se ještě nepřefiltrovala.

Už se nemůže dočkat, zaručeně, pomyslel si Frank.

Správně. Gunnarstranda potřebuje nutně šálek kávy. Hlasitě zanadával, protože si vařící kávou polil prsty. Rychle si ruku otřel do kabátu a napil se. Posadil se. Pofoukal si kávu a znovu se napil. Jeho malá hlava se za velkým hrnkem téměř ztrácela. Trčela jen holá lebka s řídkými pramínky vlasů a mírně zkroucené uši.

Vzhlédl. Teď s jasným pohledem. Postavil hrnek na stůl. „Probereme si to jedno po druhém,“ navrhl. „Tu vražednou noc nikdo nevešel oknem. To je jasné. A Sigurd Klavestad téměř přísahal, že slyšel, jak za ním zamkla dveře, když odešel. Ale Mia Bjerkeová pak našla dveře otevřené.

Na dveřích není zámek se zástrčkou. Takže se muselo zavřít buď klíčem zvenčí, nebo klikou zevnitř. Takže – jak se náš zloděj dostal do jejího bytu v noci, kdy se vraždilo?“

„Pustila ho dovnitř.“

„Nebo měl klíč.“

Frank protestoval. „Reidun by nikdy nikomu svůj klíč nepůjčila.“

„Ne?“ zeptal se Gunnarstranda a zamračil se. „A proč ne?“

„Prostě to vím.“

Frank se předklonil. „Byla prostě ten typ,“

argumentoval klidně. „Vidím před sebou ženu, která zachovává odstup, ženu, která si dělá, co chce.

Nejdůležitější pro ni bylo mít nad vším kontrolu. Sama si plánovala svůj čas.“

Napřímil se. „Právě jsme viděli, že se zloděj musel dovnitř vloupat. Ale proč by dnes ten klíč neměl a v noc vraždy ano?“ Gunnarstranda pomalu přikývl.

„Tu noc, kdy se vraždilo, neměl její klíč nikdo,“ uzavřel Frank energicky.

Gunnarstrandovi

se

rozsvítilo

v

očích.

„Předpokládejme, že máš pravdu. Nikdo její klíč neměl a nemohl ji překvapit. Víme, že za Sigurdem Klavestadem zavřela. Spali jen pár hodin. Pak Sigurd odešel. Šla k oknu a zatáhla závěsy, to Johansen viděl.

Pak se vrátila do postele. Sigurd vyprávěl Kristin Sommerstedové, že když byl na odchodu, zazvonil telefon.

Anonym. Na druhé straně se nikdo neozval. Dejme tomu, že to byl vrah.“

Gunnarstranda se odmlčel, vstal a zadíval se na město, které se začalo pomalu barvit do Šeda.

„Sigurd Klavestad se nejdřív nemohl dostat ze dvora,“

pokračoval otočený směrem k městu. „Potřeboval čas, aby mohl vylézt ven. To nám Johansen potvrdil. Reidun Rosendalová se vrátila do postele a možná usnula.

Každopádně víme, že uběhla nějaká doba. Podle Johansena to mohla být čtvrthodinka. Sigurd tvrdil, že nanejvýš deset minut.“

Frank se automaticky podíval na hodinky. Půl šesté.

Myslel na Evu-Britt, která teď doma leží v posteli. Až tady dnes skončí, bude už Eva-Britt určitě dávno u Julie a pravděpodobně na něho bude pěkně naštvaná. Musí jí pak zavolat a domluvit se s ní na dopolední procházku nebo něco jiného, aby ji uchlácholil.

„Nakonec mohl Sigurd přes ten plot klidně přelézt a dostat se na ulici,“ ozval se od okna Gunnarstrandův hlas.

„Hm.“

Vrchní komisař přikývl a podíval se na Franka.

„Myslím, že Johansen viděl vraha,“ vyvozoval. „Nechtěl nám přiznat, že viděl ty lidi, kteří přijeli taxíkem, když byl Sigurd Klavestad ve dvoře. Ty hipísáky, kteří za sebou zavřeli bránu i domovní dveře. Proto byl tak zatraceně naf oukaný, když jsme přišli. Vodil nás za nos, věděl, že to chceme vědět, ale nevyrukoval s tím. Byl se sebou náramně spokojený. Protože Klavestada sledoval, věděl, kdo to je a kde bydlí.“

Gunnarstranda se chladně usmál. „Tuhle informaci vyměnil za svazek tisícovek. Mohl to udělat, protože vraha viděl a věděl, kdo to je. Vždyť jsi sám viděl, jak se rozčiloval, když slyšel o vraždě Sigurda Klavestada. Jestli Johansen prodal vrahovi Klavestadovo jméno a adresu, není divu, že se rozčiloval, když jsme se na něho přilepili.“

„No jo,“ řekl Frank zamyšleně. „Jak ale Johansen po vraždě našel vraha?“

Gunnarstranda pokrčil rameny. Najednou vypadal nejisté. „Těžko říct,“ mínil a setřásl nejistotu. „Víme, že Reidun šmíroval více než rok. Takže musel vidět každého, kdo ji během roku navštívil. V tom vidím určitou možnost.

Že vraha prostě poznal. Věděl, kdo to je.“

Frankovi se Gunnarstrandova nejistota nelíbila. „Chabá konstrukce,“ hlesl. „Musí existovat lepší vysvětlení.“

„Nejspíš ano. Ale zůstaneme prozatím u tohoto vysvětlení.“

Vrchní komisař se znovu zadíval na město. „Víme, že Sigurd Klavestad před brankou potkal vraha. Proto teď taky leží u Schwenkeho v pitevně na stole. Potkal člověka, který zavraždil Reidun.“

Frank zavřel oči. Otevřel je, natáhl se po tašce na stole.

Vytáhl z ní sáček s bankovkami. Podíval se na ně přes světlo, zamával si s nimi pod nosem.

„Myslíš, že ten starý trouba by udělal takovou blbost?“

Gunnarstranda se na něj podíval. „Máš snad lepší nápad?“

Frank si odkašlal. „Co ten vyznavač joggingu?

Nafoukanec o patro výš. Mohli bychom se mu podívat na zoubek a zjistit, jestli opravdu viděl tak málo, jak tvrdí.“

Gunnartranda pokrčil nos. „Bjerke,“ zamumlal zamyšleně. Přikývl. „Ten chlápek při tom běhání každopádně viděl příliš málo. To je divné.“

Slabě se usmál. „Bude napínavé si poslechnout, co nám řekne k té dnešní vloupačce.“

Úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu. Zazubil se.

„Dobrý nápad, Frankie.“

Došel k telefonu.

„Nepošleme k němu někoho od nás už teď? Mohli bychom mu překazit to jeho ranní pobíhání.“ Gunnarstranda zvedl sluchátko, zavolal a vydal nezbytné pokyny. Pak si s hrnkem sedl do křesla. „Tak to bychom měli,“ oznámil tiše.

Zvedl hrnek k ústům, ale zašklebil se. Protáhl obličej, káva byla studená. Zapálil si cigaretu a vyfoukl modrý obláček.

Na tuhle vůni nikdy nezapomenu, pomyslel si Frank a zavřel oči. „Ale projdeme si všechno ještě jednou,“ začal.

„Osoba, která potkala Klavestada a kterou Johansen pozoroval, šla přes dvůr. Branka byla otevřená. Otevřeli ji ti dva hipísáci z nejvyššího patra s napůl chcíplou mariuhanou na parapetu. Vrah vyšel po schodech a zazvonil u Reidun.“

Gunnarstranda se odmlčel.

Frank se nadechl a pokračoval místo něj: „Reidun si myslela, že je to Sigurd.“

„Pravděpodobně,“ přikývl Gunnarstranda. „Vstala, došla ke dveřím…“

Vrchní komisař ztichl.

Oba mlčeli. Frank vstal, došel s konvicí ke kávovaru a napustil do něho novou vodu. Gunnarstranda se lokty opřel o stůl. Zíral před sebe a kouřil, aniž cigaretu vytahoval z úst.

Podruhé se ozvalo chroptění kávovaru.

„Od tohoto místa musíme být zatraceně opatrní,“

vysvětlil Frank.

Gunnarstranda přikývl.

„Takže vrah u sebe neměl zbraň.“

„To je důležité,“ řekl Gunnarstranda. „Žádnou zbraň.“

Típl cigaretu, zaťal ruce v pěst a podepřel si bradu.

Opřel si hlavu o pěsti a lokty nechal na stole. „Pootevřela dveře,“ zašeptal. „Byla nahá. Myslela si, že se vrátil Sigurd, ale za dveřmi stál někdo jiný.“

„Znala ho,“ doplnil Frank. „A nebyl ozbrojený.“

„Ano,“ přikývl vrchní komisař. „Znala ho. Vražda nebyla plánovaná. Někdo vraždil v afektu. Vrah se rozčilil, vybuchl. Ale jak dobře ho znala? Dejme tomu, že bys to byl ty. Co pak?“

„Pak by se zeptala, co tady k čertu chci.“

„Řekl bys, že s ní chceš mluvit.“

„Tak spusť, řekla by.“

„Pusť mě dovnitř, požádal bys.“

„A ona by mi řekla, ať se jdu vycpat. Ale kdybych ji znal, tak by mi nejspíš zabouchla před nosem a nechala by mě čekat na chodbě, aby se mohla obléct.“

„Takhle se to mohlo stát,“ pokývl Gunnarstranda a zamáčkl cigaretu. Sklopil hlavu. „Takhle se to mohlo stát,“

zopakoval tiše. „Jenže měla na sobě rozepnutý župan, jinak nic.“

Frank si opřel nohu o roh stolu. „Mohlo by to tak být až do okamžiku, kdy chtěla zavřít dveře.“ Bojoval se zívnutím a prohrál. V čelisti mu mírně zapraskalo. „Ale ten, kdo tam stál, jívtom zabránil. Otevřel dveře a vešel do bytu, aniž stihla cokoli udělat.“

„Ale to přece nedává smysl, kruci!“

Gunnarstrana vstal, popadl hrnek, vylil studenou břečku do umývadla a nalil si čerstvou kávu. „Pokud se vrah dovnitř dostal násilím,“ přemýšlel nahlas, „musela uplynout ještě nějaká doba, než došlo k vraždě. Přišel neozbrojený, musel se dostatečně nažhavit, aby ji zabil, aby v afektu popadl nůž. I tohle potřebuje nějaký čas. A během celé té doby neslyšeli sousedé ani muk! Takže je to celé naprosto k ničemu.“

Práskl pěstí do stolu a pak se druhou rukou poškrábal na zarudlém místě. Bouchl příliš.

„To je pěkné,“ pronesl Froelich diplomaticky. „Nechrne to tedy být. Budeme pokračovat. Předpokládejme, že Sigurd Klavestad před domem potkal vraha. Musel zemřít, protože ho viděl. Ale proč by z něho měl vrah strach?“

„Protože ho Sigurd viděl podruhé.“

„Kde?“

„U Software Partners. Hledal tam někoho, s kým by se mohl podělit o smutek z Reiduniny smrti. Narazil tam na Kristin Sommerstedtovou.“

Frank zapískal. Díval se na komisaře. „Jestliže byl Sigurd zavražděn, protože u Software Partners poznal vraha, tak ho musíme hledat kolem Software Partners. Pokud víme, měla Reidun k většině z nich poměrně blízko. Když pak za dveřmi stál někod z nich, nijak ji to neznepokojilo.“

Gunnarstrana přikývl a vzdyl.

Frank se pousmál. „Takže víme, že vrah má co do činění se Software Partners.“ Zatvářil se spokojeně a nedokázal potlačit široký úsměv. „Jenže proč se pak do firmy musel někdo vloupat?“

„Jo,“ zařval Gunnarstranda. „Samozřejmě!“ Vyskočil.

Rty se mu třásly. Nervózně si dlouhými prsty přejížděl po lebce. „Tak to muselo být,“ šeptal vzrušeně. Frank nechápal.

„Co?“ zvolal netrpělivě. „Máš pravdu!“

Gunna Orstranda ještě pořád šeptal. „Lupič u nich nepracuje. Jenom vrah.“

„Přemýšlej trochu, Froelichu!“

Gunnarstranda se posadil a málem se cigaretou netrefil do pusy. Když zvedl zapalovač, ruce se mu už netřásly. V

očích měl zvláštní lesk. Chladný a vítězný. „Musely to samozřejmě být dvě různé osoby.“

Samolibě se zazubil. Zapálil si cigaretu a spokojeně se opřel.

„Zloděj se do Software Partners vloupal před čtrnácti dny. Ale nenašel to, co hledal. Za dva týdny později, v sobotu, se Reidun ve Scarlet seznámí s jistým mužem. V

lokále, kam se chodí bavit zaměstnanci naší firmičky.

Odvede si Sigurda do svého bytu. Vyspí se spolu. Sigurd brzy ráno vstává, musí do práce. Pak přijde vrah. Mluví s Reidun. Vykládá jí něco, co je pro něho strašně důležité. To by odpovídalo době vraždy. Kdo chodí na návštěvu v neděli ráno? Někdo, kdo je dost rozčilený. A protože tam Reidun chodí nahá, asi ji to moc nezajímá. Je unavená a čeká jen na to, až nezvaný host vypadne. Nakonec host popadne nůž, který leží na stole, zvedne ho a rozrušením naprosto bez sebe ji několikrát bodne do prsou. Pak uteče pryč.

Zapomene za sebou zavřít dveře.“

Gunnarstranda se postavil.

„Pak přijde zloděj, který má na svědomí už to vloupání do Software Partners. Dveře jsou otevřené, takže může klidně dovnitř.“

Komisař se posadí. „Z nějakého důvodu si myslí, že to, co hledá, najde právě u Reidun. Vidí ji ležet mrtvou na podlaze, ale to je mu fuk. Prostě začne hledat, ale zpanikaří.

Mezitím je dopoledne, ale Mia Bjerkeová se ještě nevrátila z dopolední procházky se svým mužem a dítětem. Takže ještě neumývá schody. Lupič se odplíží, nic nenašel. Proto je dost zoufalý. Musí se do bytu zase vrátit a hledat dál. To udělal dnes v noci. Mrtvola už v bytě není, cítí se v bezpečí.

Situace se zklidnila, takže se v klidu může vloupat do bytu a nerušeně hledat dlouhé hodiny.“

„To nepůjde,“ přerušil ho Froelich stísněným hlasem.

„Řekni mi jediný důvod, proč by do jejího bytu chodil zrovna to dopoledne, kdy tam leží na podlaze mrtvá.“

„Uvedu jich víc,“ usmál se Gunnarstranda. „Třeba mohla být s někým domluvená. Nebo lupič nějak souvisí s vraždou. Možná vraha sledoval. Možností je víc. To ale není podstatné.“

Usmíval se. „Teď musíme přijít na to, co lupič hledal. A pak přitlačíme.“

Frank na něj zíral. Starší policista s cigaretou a hrnkem kávy měl pod očima obrovské kruhy. Tenké pramínky vlasů mu nedisciplinovaně klouzaly po lesklé lebce, kabát měl zmačkaný a v zarostlém obličeji byl sinalý. Kruci, pomyslel si, přitlačíme, ale kde!

Otočil se a podíval se z okna. Venku byl den. Nebe nad střechami na Gronlandsleiret modře zářilo.

41

Když Frank téhož dne o něco později otevřel prosklené dveře a vešel do Scarlet, cítil se trochu lépe. Rozhodně nebyl v nejlepší formě. V potemnělém prostoru vládlo ticho. Židle ležely vzhůru nohama na stolech. Vzduch páchl zvětralým pivem a spoustou vykouřených cigaret.

„Haló,“ zavolal.

Ve dveřích se objevil muž. Kulatý, neoholený obličej.

Opřel se o dveře a zadíval se na Franka tázavým a odmítavým pohledem.

„Hledám majitele.“

„To jsem já.“

„Policie.“

Frank vytáhl služební průkaz. Muž došel k baru.

Prohlédl si průkaz. Tvářil se vážně. „O co jde?“

Policista si sundal židli ze stolu a posadil se. „O jednoho hosta,“ pronesl ležérně a přeměřoval si chlapíka, který právě z plastikového koše na baru vytáhl půllitr. Pustil kohoutek s pivem a několikrát nechal do půllitru odtéct pěnu. Normální chlápek. Modrá pletená vesta na jednobarevné košili. Táhlo mu na padesát. Zakulacený a trochu opuchlý obličej hospodského s váčky pod očima. Pohled měl malátný a bez výrazu tak dlouho, dokud z pípy nezačala téct hnědá tekutina. „Dáte si?“ zeptal se a soustředil se na práci. Frank zaváhal. „Ne, děkuji.“

Chlápek z kapsy na prsou vylovil krabičku cigaret a zápalky. Všechno vyskládal na tác a posadil se k policistovi za stůl. Otevřel krabičku cigaret a zapálil si. Voněla jako doutník.

„Terje Engelsviken.“

Muž přikývl. „Toho známe,“ odvětil a řemeslně si přehodil nohu přes nohu. „Říkáme mu ‚císař‘. Dává dobrý dýško,“ vysvětlil.

„Sobota, třináctého dubna.“

Chlápek přemýšlel. „Moment.“

Odložil cigaretu do popelníku, vyskočil a zmizel.

Za čtyři minuty cigareta zhasla. Za další dvě minuty se hostinský objevil. S účtenkou v ruce. „Tahle je z patnáctého,“ posadil se. „To znamená, že Engelsviken tady v tu sobotu byl. Účtenka je za sklo, co jsme museli koupit.“

Frank Froelich tázavě svraštil čelo.

„Rozkopl je,“ pokračoval muž a suše se usmál. Ukázal na skleněné dveře. „Drahý špás.“

„Kdy přišel?“

„Chodívá vždycky tak kolem jedenáctý. Je členem klubu, takže ho vyhazovač hned vpustí dovnitř. Nemusí stát ve frontě.“

„A tuhle sobotu?“

Hostinský si podepřel bradu a přemýšlel. Naposledy potáhl a zamáčkl cigaretu v popelníku. „ Přišel jsem až kolem dvanáctý, takže nevim, kdy dorazil.“

„Ale pak sis ho snad všiml, ne?“

Muž protočil panenky. V očích měl najednou prázdno.

„Vo co de?“ Policista neodpovídal.

„Engelsviken je dobrej zákazník,“ pokračoval chlapík a vyprázdnil sklenici. Mlaskl. „Nic osobního.“

„To, že tu Terje Engelsviken tuhle sobotu byl, nám řekl sám,“ lhal Frank a zadíval se muži do očí. „Prostě se na to dívej takhle: tvoje výpověď nám potvrdí něco, co už víme.

Ale mě by spíš zajímala tvoje verze.“

Muž přikývl. „Byl prostě jako vždycky,“ začal a rozlomil zápalku v popelníku. Ostřejší půlkou si začal šťourat mezi zuby. „Trochu vyváděl.“

„S kým tu byl?“

„Nemám tušení. Vlastně ho zná každej. Cítí se dobře, seznamuje se s lidma. Někdy přijde se skupinkou lidí, ale…“ Vytáhl si něco z pusy a prohlížel si to. „Já nevim.

Císař není nijak vybíravý, abych se vyjádřil zdvořile. A večer taky pěkně nasával.“

„Víc než jindy?“

„To je možný. Těžko říct.“

„Říká ti něco jméno Oeyvind Bregard?“

„Ne.“

„Obr, svalovec, náušnice v uchu a kníry.“

Muž přikývl a kousal do zápalky. „Knírač, toho tu známe. Engelsvikenův kumpán.“

„Přesně tak. Byl tu v sobotu taky?“

Muž točil zápalkou v ústech sem a tam. „Netuším,“

odvětil nakonec. „Aspoň jsem si ho nevšiml.“

Frank zalovil v kapse. Podal muži fotografii Reidun Rosendalové. „A tuhle jsi viděl?“

Muž si prohlížel obrázek. Uklonil hlavu na stranu.

Zkusil očistit hnědou skvrnu, kterou měla Reidun přes obličej.

Vzdal to. „Těžko říct,“ zamumlal. „Vypadá normálně, ne?“

„Tu sobotu tady byla taky.“ Muž na policistu pošilhával.

„Odešla asi mezi půl dvanáctou a půl jednou,“ řekl Froelich. „Společně s mužem. Vysoký, hezký, kolem pětadvaceti, možná s culíkem. Dobře oblečeným. Vypadá trochu jako umělec, černé oblečení, nos nahoru.“

Muž přikývl. „To by šlo,“ zamumlal, zaklonil se a poškrábal se na strništi na krku. „Ta doba by mohla sedět.“

„Ano?“

„Přišel jsem kolem dvanáctý. Děsná fronta venku.

Skoro nikdo nešel dovnitř. Chvíli nato jsme si mohli uběhat nohy. Císař trochu vyváděl. Chtěl jsem se tam jít mrknout, ale najednou byl klid. Engelsviken seděl za barem a pořvával něco na dlouhovlasýho týpka, kterej zrovna odcházel s takovou nápadnou blondýnou.“

„Co to bylo za chlápka?“

„No, takovej ten, co nosí nos navrch, jak jste říkal.

Dlouhý černý vlasy.“

„Měl culík?“

„Ne.“

„Engelsviken jenom pořvával? Jinak nic?“

„Jo. Ten týpek na něho udělal fakáče, popadl tu ženskou a vypadl.“

„Mohla by to být ona?“

Muž si znovu prohlížel fotografii. „Je to možný. Viděl jsem jí jen prdel. Ale mohlo by to k ní sedět, jo, nejspíš jo.“

„Byla vysoká?“

„Jo, dlouhý nohy, úzký černý hadry, minisukně.“

„Jak vysoká?“

„Tak metr sedmdesát.“

„Jaké měla vlasy?“

„Blond.“

„Ne, myslím, jestli měla trvalou a tak.“ Muž se podíval na fotografii. Na ní Reidun s trvalou. „Ne,“ řekl pak. „Měla světlý vlasy. Rovný. Zastřižený nad ušima.“

Reidun! Frank si odkašlal. „Jste si jist?“

„Ale jo, proto to furt vim. Ta ženská byla super, fakt kočka. Krátký vlasy a sexy figura.“

„Co na něho Engelsviken pořvával?“

„Nevim. Ale byl na ně na voba nasranej.“

„A pak?“

„Nic. Pak se všechno uklidnilo. Někdo se na Engelsvikena vrhl, aby mu zlepšil náladu. Ta ženská byla pryč.“

„Ale Engelsviken tu zůstal?“

„Jo.“

„A co potom?“

Hostinský se usmál a pohladil se po tváři.

„Účtenka, jasně. Engelsviken tu vydržel tak do půl čtvrtý. Když jsme zavírali, chrápal na stole. Vypadal jak v bezvědomí. Totálně hotovej. Kluci ho museli vynýst. To se stává.“

Omluvně se usmál.

„Ne moc často, ale tu a tam si naši hosti dávají do nosu víc, než snesou. Většinou jim vobjednáme taxi a posadíme je dovnitř. Ale tentokrát to neklaplo.“

Znovu ukázal na skleněné dveře. „Chápete. Když jsme ho chtěli vyhodit dveřma, totálně vypěnil, začal se bránit a třema kopancema ty dveře vyřídil.“

Vzdychl. „Fakt super. Půl čtvrtý nad ránem a my měli rozbitý dveře.“

„Dál.“

Prohlížel si zápalku a strčil si ji mezi zuby. „Měl jsem holt zavolat kolegáčky,“ mínil. „Poldy.“

Kousl do zápalky. „Jenže jsem radši zavolal jeho starý.

Dorazila v parádním meďouru a vysázela mi tu čtyři tácy za sklo.

Čtyři fungl nový tácy. Vytáhla je rovnou ze šrajtofle a ani necekla.“

„Včera večer jsem tu byl,“ pronesl Frank zamyšleně.

„Doufám, že se ti tu líbilo.“

„Jistě.“ Policista přikývl. Vzpamatoval se. „Byl tu Engelsviken.“

Muž neodpověděl hned. „Já tu nebyl,“ odpověděl lhostejně. Vyprázdnil sklenici.

„Engelsviken stál sám na parketu a mlátil se do hlavy,“

pokračoval policista.

Hostinský se díval na dno sklenice.

„Už jsi to někdy zažil?“

„Ne.“

„Proč se tak mlátil do obličeje?“ zeptal se Froelich. Muž se hořce usmál. „Možná byl na někoho naštvanej.“

„Pak ale jedině sám na sebe.“ Hostinský postavil sklenici na stůl a vstal. „To zní logicky,“ prohlásil, podal Frankovi ruku a doprovodil ho ke dveřím.

Frank se zamyšleně zastavil před dvojitými dveřmi se skleněnou výplní a díval se na červený, rezavý odpadkový koš. Myslel na dlouhovlasého muže, který toho večera na Engelsvikena ukázal zvednutý prostředník. Chvíli před dvanáctou. Arvid Johansen pak viděl, jak Sigurd a Reidun kolem půl jedné vešli do jejího bytu. Reidun s krátkými, rovnými vlasy, metr sedmdesát. To by souhlasilo.

Nestačil svou představu ani dokončit, a zazvonil mu telefon.

Otočil se. Chlápek za barem si právě plnil další sklenici.

Frank se dal do pohybu. Došel k autu. Je sobota, má chuť jet domů a pořádně se vyspat. Krásná představa, pomyslel si, teplá přikrývka, časopis na dobrou noc a pak jen spát a spát, až by se odpoledne sám od sebe probudil a měl chuť na pivo.

42

Najel autem napůl na chodník na roh Markveien.

Vystoupil a váhavě pokračoval v chůzi. U školy postávali lidé. Netlačili se. Převážně mladí, studenti. Skupinky po dvou třech. Bavili se mezi sebou. Mrzli ve studeném větru a nervózně se usmívali. Když se zrovna nedívali k mostu a na druhý břeh.

Zamávali na něj dva novináři. Frank poznal Ivara Boegeruda, někdejšího spolužáka. Opíral se o strom na srázu. Boegerud kouřil cigaretu, kterou si sám ubalil, a bavil se s nějakou ženou z jiných novin. Ivar má pěšinku, podívejme, konstatoval Frank v duchu a pozdravil ho.

Novinář se za Frankem kupodivu nehnal. Nejspíš to má pod kontrolou, pomyslel si Frank. Čeká, až se bude na co ptát.

Prodíral se vpřed. Byl napjatý. Málem vrazil do Kampenhauga. Tytéž sluneční brýle, stejná prskající vysílačka. Spousta zubů pod brýlemi.

„Tentokrát jsme nevylovili moc pěknou rybku, Froelichu!“

Frank se zdvořile usmál a pokračoval v chůzi. Všiml si ležícího psa. Byl mrtvý. Kousek od něj mrtvola částečně přikrytá plastovou plachtou. Starší muž, to bylo jasné. Zimní kozačky, hnědé kalhoty a ošoupaný kabát. Jeho mokré oblečení se odráželo v ostrém světle. Mohl by to být Johansen. Ale obličej měl pod plachtou.

„Jak to vypadá?“ zeptal se a ukázal na mrtvolu.

„Zatím nevíme.“

Kampenhaug se rozhlížel s přimhouřenýma očima.

„Někdo ho napůl vytáhl na břeh. Když jsme přišli, byl tu jenom pes.“

Ukázal anténou od vysílačky na mrtvé zvíře. Někdo ho zastřelil. Z pootevřené tlamy mu visel dlouhý růžový jazyk.

Vypadal jako kravata. Rudá rána v břichu, čistá srst. Vedle něho klečel civilista v prošívané bundě.

Frank se znovu podíval na mrtvolu na břehu řeky. Dvě černé boty ukazovaly špičkou k nebi.

„Myslel jsem, že by to mohl být svědek, kterého hledáme,“ zamumlal. „Arvid Johansen, důchodce.“

„Už jsem slyšel. Není jednoduché rozpoznat obličej.“

Kampenhaug se sklonil a stáhl z mrtvoly plachtu. Frank se odvrátil. Kampenhaug se zazubil, přetáhl plachtu přes mrtvolu a vstal. „To psisko nám ztížilo vyšetřování,“

zahihňal se. Otočil se k civilistovi a zavolal na něj přísně: „Slyšel jste to?“

Odpochodoval několik metrů za mužem a stoupl si za něho. „Jestli si ještě jednou koupíte psa, tak ho budete mít na vodítku.“

Muž se na něho ohlédl. Špinavý obličej, brýle, nehybný obličej a zkažené zuby. Frank už ten obličej kdysi viděl. Jen si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Narkoman. Celkem mimo. Plovoucí oči.

„Zasranej poldo,“ zabručel.

Kampenhaug se shýbnul. V slunečních brýlích se mu odrážel narkomanův obličej na zeleném pozadí.

Kampenhaug se usmál a napřáhl ruku. Muž spadl do bláta. Z

koutku mu tekla krev. Frank mlčel, obrátil se a prohlížel si cestu a svah u řeky. Ani ne kilometr od Johansenova bytu, možná ještě míň. Deset minut pěšky. Znovu se zadíval na vodu. Sotva se hýbala. Snažil se představit, jak tady člověk spadne do vody. Pak se obrátil k lidem, aby našel ženu, před níž se Kampenhaug vytahuje.

Když Kampenhaug vstal, v kombinéze mu zapraskalo.

Roztáhl nohy, upravil si kombinézu a vydal se za Frankem.

Cestou se škrábal v rozkroku.

„Potřebuješ o číslo větší,“ usmál se Froelich. „Jsi moc starý na to, abys imponoval dámám.“

„Větší nemáme.“

Ve vysílačce zašustilo a Kampenhaug ležérně sklopil hlavu.

Konečně ji Frank objevil. Rudé vlasy, unavený obličej, víčka se zelenými očními stíny. Naboso v botách s vysokými podpatky. Špičatá prsa pod úzkým akrylovým rolákem.Bernt přistoupil blíž. „Krev a mlíko,“ zašeptal.

„Norská kvalita, Froelichu.“

Kampenhaugovy zuby se pod zelenými slunečními brýlemi zablýskaly. Bradu a krk měl poseté spoustou červených ranek.

„Měl by sis vyměnit žiletku,“ zareagoval Froelich, ale když viděl, že tenhle myšlenkový skok je pro Kampenhauga příliš složitý, dodal: „Zeptej se jí na jméno a adresu. Můžeš říct, že ještě přijdeme, abychom zaznamenali výpověď.“

„No jo, kruci,“ zašeptal Kampenhaug. Samým zanícením si upravil šourek.

Blbečku, pomyslel si Frank. Nechal ho být, překročil uzávěru a pomalu se loudal nahoru. Nedalo se říct, jestli Johansen spadl do vody tady. Cesta vypadala téměř idylicky.

Každopádně musel spadnout někde tady u vody.

I přes poškozený obličej si byl Froelich jedním jist. Byl to Johansen. Kozačky, kabát, tím to nebylo. Prostě to věděl.

Johansen je mrtvý. Jestli bude možné vzít mu otisky prstů, srovná je profesor Schwenke s otisky v archivu. Když to nebude možné, dojde na jiné medicínské metody. Totožnost mrtvoly by zjistili jinak. Ale ve skutečnosti to byla jen formalita. Gunnarstrandovi oznámí, že se Johansen utopil.

Ve zprávě bude uvedeno něco o zranění hlavy, ke kterému došlo v důsledku pádu. Nebo ho někdo zranil.

Znovu se podíval k mostu. Kampenhaug zrovna překročil uzávěru a dal se do řeči s rudovláskou. Ta si vlasy přehodila na záda a cupkala na svých podpatcích sem a tam.

„Ahoj, Froelichu!“

Ivar Boegerud. Vyslanec bulvárního tisku. Oslovil ho příjmením. To byla novinka.

Frank pokrčil rameny. „Musíš si promluvit se šéfem.“

Pokynul směrem ke Kampenhaugovi. „Já nic nevím.“

Boegerud kouřil. „Informované zdroje tvrdí,“ zabafal, „že poldové napadli starého chlápka, co byl věnčit svého psa Gassiho.“

„Odkdy si ověřuješ dobrou historku?“

„Nedělní vydání, Froelichu. Konkurujeme mším, takže musíme předkládat holá fakta.“

Boegerud se tvářil vážně. Vytáhl z tašky starý, osahaný poznámkový blok. „Co hlásili v rádiu?“

„Starší muž nalezen mrtvý ve vodě.“

Frank pohlédl na Kampenhauga, který teď rudovlásku nechal být. Cvrlikal tam dole do vysílačky s ohrnutými rukávy na kombinéze.

Boegerud odhodil cigaretu a začal zapisovat.

„Ten muž mohl do vody spadnout nedopatřením. Nedá se vyloučit ani úmyslný trestný čin.“

Pomalu kráčeli nahoru. Obešli školu.

„Policie by se samozřejmě ráda spojila s každým, kdo v posledních dnech u řeky slyšel nebo viděl něco neobvyklého.“

„A závěr?“

Boegerud si nezapisoval. „Fámy jako při každém zásahu.“

„Ale tam dole leží mrtvý pes, Froelichu.“

„Dbejte v novinách na etická pravidla, však víš, postupovat opatrně a takové ty kecy.“

„Zastřelila toho psa policie?“

„Zeptej se Kampenhauga.“

Boegerud přikývl. „Informované kruhy tvrdí, že policie už možného podezřelého zadržela.“

Frank chvíli přemýšlel. „Máme kontakt na majitele psa, který se u mrtvého zdržoval, když jsme ho našli. Muž bude vyslýchán jako každý jiný svědek.“

„Mlátí policie svědky u výslechu do bezvědomí?“

Frank vzdychl. Otočil se k vozu.

„Všechno jsme viděli, Froelichu.“

Frank otevřel dveře.

„Cítila policie v určitém okamžiku jakékoli ohrožení ze strany psa nebo jeho majitele?“

Policista se unaveně obrátil k novináři. „Ivare,“ hlesl unaveně. Pak si to rozmyslel. „Boedegurde! To není moje věc. Nic o tom zvířeti nevím. Netuším, jestli byl skutečně zastřelen a kdo ho zastřelil. Pes je mrtvý. Z řeky vylovili utopeného muže. Víc nevím. Zeptej se Kampenhauga. Velí tomuhle komandu a ví, co se stalo. Je to jasné?“

„Stál jsi dva metry od policisty, který napadl majitele psa. Co k tomu řekneš?“

Frank se Ivarovi zadíval do očí. Ten neuhýbal pohledem. Agresivně napnuté rty. Jsem i já takový? zeptal se v duchu, rezignovaně se nadechl a nastoupil do auta.

Zavřel dveře Ivarovi před nosem. Ten jej chtěl zastavit.

Otočil klíčem v zapalování. Vrhl krátký pohled na Boegeruda, který v ruce držel fotoaparát.

Kruci, pomyslel si nasupeně. Oslepil ho blesk. To je ale zasranej den! Úplně podělanej, zatracenej den!

43

Neděle odpoledne. Opuštěné dvory továren Toyen a Enerhaugen bez života. Teď, bez lidí, lomozu strojů a úderů kovu do kovu vypadalo okolí dočista zpustle. Jako filmové kulisy po skončení filmování, blesklo hlavou Frankovi.

Kráčeli ruku v ruce po Jens Bjelkes gate. Eva-Britt, která se prostě pořád ještě nevypořádala s tím, že Frank je policista, neustále opakovala, že je to divné. Znovu se o tom začala bavit. Už dvakrát šli po cestě mezi Beierbruou a Fossem, kde vytáhli mrtvolu toho muže. Eva-Britt se do Franka zavěsila, dělala dlouhé kroky a pohupovala se v bocích. „To poslední, co bych od tebe čekala, je, že se z tebe vyklube polda,“ pronesla znovu.

Byli na cestě k Evě domů. O Julii se starala spolubydlící, zatímco Eva-Britt byla na nedělní procházce a vyhlížela stopy na boku říčního koryta, které by vysvětlily, co se s Johansenem stalo.

Zmateně přikývl. Ještě pořád myslel na procházku. Na cestu sem a tam mezi oběma vodopády, kde stařík mohl spadnout do vody. Zatím nebyl nikdo schopen vysvětlit Johansenovu smrt. Oni také ne, ani po procházce.

„To bych od tebe nečekala,“ opakovala Eva-Britt zamyšleně.

„Proč ne?“ zeptal se, aby nepůsobil nepřítomně.

„Nevím. Prostě se na to nehodíš.“

Usmála se. „Nějak si nedokážu představit, jak mlátíš lidi.“

Vzdychl.

Když to uslyšela, obrátila oči v sloup. „Hlavně mi, prosím tě, netvrď, že poldové nemlátí lidi.“

Frank svraštil čelo a rozhodil rukama. „Ta práce je dobrá. Stejná jako každá jiná. Člověk jen musí být důkladný, aby viděl výsledky. A k tomu mám ty nejlepší předpoklady.

Najít vraha a tak.“

Mlčel. Cítil, jak si ho kradmo prohlíží. „Problém jsou špatně placené noční,“ dodal. „Jediný rozdíl ve srovnání s jiným zaměstnáním je prostě to riziko, že něco udělám špatně, že způsobím fiasko. To je šílené a fenomenální zároveň. Celou dobu.“

„Myslíš na ty mrtvé?“

Došli k frekventované cestě, kterou potřebovali přejít.

Proto vyčkávali na mezeru mezi auty a rychle přeběhli na druhou stranu.

„Prostě čelíš světu jiným způsobem,“ křičel a táhl ji za sebou. „Je obtížné pochopit, že žiju pořád v tomtéž světě jako dřív, když jsem ještě nepracoval u policie. Šílenství ostatních se tě dotýká, vnucuje se ti. Že je prostě někdo takový blázen, že jde za touhle ženskou, popadne nůž na chleba a probodá ji. Jen si to představ! Nožem na chleba. A ženská padne na zem mrtvá.“

Odmlčel se. Ustoupil stranou a nechal projít chlápka v koženém kabátě, který zjevně pospíchal. Pokračoval: „Když chceš tohle rozluštit, musíš se do toho úplně ponořit.“

Zastavil se. „Jako Gunnarstranda předevčírem v noci.“

Pokračovali v chůzi. „Nechápu to,“ dodal. Vybavil si Gunnarstrandu s hrnkem kávy v ruce, jeho vzrušený obličej, jasný pohled. Na to, jak mu jela vyřídilka bez ohledu na celkové podmínky, mlhavé okolnosti, domněnky a napůl opilého kolegu.

„Ten chlap je prostě pořád ve formě, ať je den či noc!

Vem si tenhle případ. Celou dobu jsme si mysleli, že si nějaký týpek obstaral přístup do jejího bytu, tam všechno prohrabal, ona ho překvapila, tak ji zabil a utekl. Zato Gunnarstranda si myslí, že ve hře musejí být dvě osoby.

Nejdřív ji navštíví chlápek, který ji zabije a vypadne. Pak přijde další osoba a prohledá celý byt. Blbeček, který se do jejich firmy vloupal už dřív. Trochu se motá kolem mrtvoly, rychle projde celý byt, ale pravděpodobně nenajde to, co hledá. Proto se vloupá ještě jednou, to bylo předevčírem v noci, aby si byt pořádně prohlídl.“

„Proč si myslíte, že člověk, který se vloupal do firmy, je tentýž, co se vloupal do jejího bytu?“

„Přesně to nevíme. Myslíme si to, ale nemáme to jak zjistit.“

„Ale co když se mýlíte?“

„To je právě ono. Pak se všechno sesype. Jako domeček z karet. Riziko, že jsme vedle, je obrovské.“ Kráčeli mlčky dál.

Eva-Britt se zastavila, hlasitě se zasmála, až se objevila její mezera mezi předními zuby. „Co se děje?“

„Jen musím myslet na to, jak jsi dřív na každé oslavě s Dikkem vypil bednu piv napůl. Seděli jste na gauči, kecali, poslouchali Pink Floydy a…“

Zamyslela se, pokrčila čelo. „A…“

Frank po ní zašilhal. „Van der Graaf Generátor!“

„To je název! Kromě tebe se tahle kapela nikomu nelíbila.“

„Van der Graaf byli skvělí! Naprosto fantastická kapela!“

„Jistě. Jen je legrační, že ses dal k policajtům.

Mimochodem, co se stalo s Dikkem?“

„Bručí.“

Zvážněla. „Proč sedí?“

„Kvůli drogám.“

On a Dikke byli přátelé. Jejich cesty se však začaly rozcházet. Krůček po krůčku, pomalu, ale jistě. Pak se během dvou let potkali dvakrát. Jednoho letního večera.

Horký vzduch. Kavárny ve městě nacpané k prasknutí.

Všude kolem krásné ženské, taxíky s otevřeným střešním oknem, divoká hudba. Všude davy lidí. Osamělý Dikke skrčený v rohu. Vedle něho pistole. Nervózní pokyvování hlavou, neklidné nohy a ruce, které se nedaly utišit. Neustálý tik. „Jsem nervózní, když stojím na jednom místě,“ řekl a obrátil se k nebi.

Teď‘ sedí celou dobu na stejném místě, zavřený ve vězení, jestli ho spíš nezavřeli do blázince. Postřehl její mlčení. Zakašlal. „Asi jsem nebyl snem tvých bezesných nocí, co?“

Neodpověděla.

„Nejradši vzpomínám na tu noc na cestě do Dánska,“

zasmál se hlučně a ucítil, jak zesílila stisk na jeho paži.

„Víš, proč jsem se do tebe zamilovala?“ zeptala se a znovu se objevila mezírka mezi zuby. „Měl jsi vlněné ponožky.“

„Jo?“

„Krémové a bílé.“

Usmála se. „Byl jsi nahý, na sobě jen ty ponožky, skoro ti padaly. Pobíhal jsi v kajutě a hledal prezervativ. Přitom jsi shodil, co se dalo.“

Zazubil se. Najednou se zarazil. Zrovna procházeli kolem Gunderovy garáže. Otočil se a ukázal na okna, za kterými sídlí advokát Brick. „Ten advokát tam nahoře,“ řekl, „je mimo jiné zapletený do té záhady, se kterou se celou dobu lopotíme.“

Eva-Britt pohlédla nahoru na okna s velkými bílými písmeny.

„Gunnarstranda zjistil, že ten chlápek tu má kancelář.“

„Podezříváte ho?“

„To ne. Ale je jednatelem ve firmě naší mrtvé. Software Partners. A pravděpodobně je to pěkný podvodník,“ dodal.

Opřela se o něj. „Advokát má nedělní službu,“ zašeptala.

„Cože?“

„No, tam nahoře jsou určitě lidi. Podívej! Zářivka na stropě je rozsvícená.“

Viděli to oba. Za oknem se svítilo. Přitiskla se k němu.

Zabořila mu bradu do prsou a pohladila mu tvář.

„Kdybys byl opravdový polda,“ hlesla, „tak bys tam teď šel.“

Suše se usmál.

Rukou v rukavicích se mu vkradla pod košili. Trochu ho to znervózňovalo.

„Vím o něčem moc fajn, co bychom mohli dělat,“

zašeptala. „Trošku si zaskotačit?“

Zamrkal na ni. „U tebe doma? Řvát rozkoší ve společném obývacím pokoji?“

„Když půjdeme k tobě, tak musíme vzít malou s sebou.“

Frank kopl do pneumatiky vyparáděného BMW na kraji silnice. „To nevadí,“ řekl. „To fáro patří určitě našemu advokátovi. Je dost drahé.“

V tom okamžiku ze dveří vyběhl muž a chvátal k autu.

„Ten advokát je ale dost mladý,“ poznamenala Eva-Britt.

Museli muži udělat místo. Zastavil se a odblokoval alarm. Krátce nato se ozvalo krátké, tiché zavytí. Muž otevřel kufr a hodil dovnitř červenou aktovku.

Najednou ze dveří vyběhla obtloustlá starší žena. Strhla na sebe veškerou pozornost. Mávala nějakým papírem.

Samým vzrušením celá zrudla. V pletené vestě a pantoflích utíkala za autem.

„Bjerke!“ křičela. „Joachime Bjerke!“

44

Gunnarstranda cítil, jak mu káva stéká do krku a zanechává tenkou, nezdravou vrstvu, která na jazyku a v ústech malinko připomínala lepidlo. Je pomalu pozdě. Musí si pospíšit, aby přijel domů v rozumnou dobu.

Celou neděli strávil zbytečnou, špinavou prací. Už je večer. A zítra pondělí. Už by se mělo něco stát. Zajídala se mu představa, že se vrátí domů a sedne si k televizi. Mohl by si třeba číst, ale moc dobře ví, že se jen těžko soustředí.

V hlavě se mu motají části nevyřešené hádanky. Části, které se prostě nedají složit. Něco chybí, něco zásadního. Mozek mu šrotoval na plné obrátky, posouval části sem a tam, aby konečně vypadl vyhovující obrázek.

Před ním na stole ležely otevřené noviny a zpráva o pitvě Sigurda Klavestada. Spousta latinských žbleptů o rigor mor tis21 a jiné medicínské bláboly. Gunnarstranda se dočetl, že Klavestad kdysi prodělal žloutenku. Poslední jídlo se skládalo z mléka, chleba a červeného vína. Ostrý předmět mu proťal krční tepnu a poranil prodlouženou míchu. Tělo vykazovalo poranění, které si pravděpodobně přivodil při pádu na úzkém schodišti. Zavražděn byl někdy mezi třetí a čtvrtou v noci.

Gunnarstranda se ještě jednou podíval na hodinky, zapálil si a začal si kousat nehet u palce. Pak nahlédl do 21 posmrtná ztuhlost (pozn. překl.)

novin, které byly otevřené zrovna na straně s programem.

Mohl by jet na Hoffsjev Loevenskiolds vei a vyslechnout Engelsvikena nebo možná i tu služku. Možná by mu mohli vysvětlit to kouzlo s knoflíčky na košili. Pak by čekal, co by se dělo dál. Ale představa, že by měl takhle pozdě jet autem, se mu nelíbila.

Zazvonil telefon.

„Gunnarstranda.“

„To jsem já,“ pronesl Froelich hlubokým hlasem. Vzadu se někdo zachichotal. Uvědomil si, jak je unavený. „Co se děje?“ zeptal se unaveně.

„Byl jsem na procházce.“

Froelich měl škytavku. „Před dvěma hodinami, na břehu Akerselvu.“ Skyt.

Gunnarstranda se zamračil. Slyšel, jak Froelich něco šeptá, možná prosil ženu, aby ho nechala o samotě.

„Hledal jsem nějaké stopy po uklouznutí, které náš důchodce při pádu možná zanechal.“

„Poslouchám.“

„Nic jsem nenašel.“

Kotci! A kvůli tomu mi volá?

„Pak jsme šli k Evě-Britt, k té, co jsem s ní byl ve Scarlet, víš. Bydlí ve společném bytě, mimo jiné s Gunderem, co ti spravoval škodovku.“

„Přejdi k věci, mám mizernou náladu.“

„Bydlí ve stejném bytě vedle Gunderovy dílny, přibližně tam, kde jsi objevil tu kancelář advokáta Bricka.“

„K věci!“

„Z domu vyšel nějaký mladík. A za ním se vyřítila ženská, sekretářka. Utíkala za ním a mávala nějakým papírem. A volala na něj: Joachime Bjerke!“

Gunnarstrandův mozek pracoval.

„Jsi tam ještě?“

„Povídej.“

„Chtěla mu dát ten papír, ale on ho nechtěl. Prostě naskočil do parádního bavoráka a pádil pryč. Mohl by to být ten Bjerke, se kterým jsi už měl co do činění?“

„Popiš mi ho.“

„Věk kolem třiceti pěti let. Asi metr osmdesát. Štíhlý.

Namyšlená vizáž – rovný nos, ostrý pohled. Zepředu dlouhé vlasy, vzadu sestříhané. Zimní kabát modré barvy šitý na míru. Rovná záda. Jezdí v modrém BMW.“

„To je on.“ Gunnarstranda si musel odkašlat. Hluboká vráska mu rozpůlila čelo.

„Chtěl jsem ti jen dát vědět.“

„Dobře, Froelichu! Ani netušíš, jak je to zatraceně dobré. Kde vězíš?“

„Jsem doma.“

„Jasné. Zavolám ti, až na něco přijdu.“ Zavěsil a chvíli zíral před sebe.

Vstal. Pomalu se došoural k věšáku s oblečením a natáhl se pro kabát. Vytáhl z něj peněženku. Otevřel ji. Prsty se mu třásly. Peněženka byla plná papírů, starých účtenek, známek a seznamů potravin. Kruci, kde ji mám? Jo, tady je. Trochu vybledla. Červené a žluté písmo. Vizitka, kterou dostal od Joachima Bjerkeho, Reidunina veledůležitého souseda. Četl nahlas „Ludo.“

Přerušil se a nadzvedl hlavu. „Ludo?“

Pustil se do dalšího řádku: „Finance, audity… Joachim Bjerke… ředitel.“

Na chvíli se zarazil a zastrčil si vizitku do peněženky.

Pomalu se otočil. Přešel k polici nad psacím stolem. Vytáhl šanon nadepsaný Reidun Rosendalová, navlhčil si ukazováček a pomalu listoval. Pěkně stránku po stránce.

Zprávy a přílohy. Věděl, co hledá. Hromada papírů na levé straně se zvětšovala. Konečně. Žádný normální list, ale kopírovací papír, stokrát zmačkaný šedý kopírovací papír.

Tehdy si ho strčil do kapsy, když mu v budově soudu došlo, jak strašný hlad má po hodinách hledání v dokumentech.

Seznam protistran firmy Software Partners v soudních sporech za poslední rok. Seznam se sedmi jmény. Ale jenom jediné jméno na něj zářilo. Čtvrté. Naškrábané modrou propiskou.

Ludo.

Vedle toho byl namalován čtvereček. Čtvereček znamenající, že tahle firma svou žalobu proti Software Partners stáhla. Prohlédl si seznam. Ucítil, že se mu ústa roztahují do úsměvu. Poslední díl skládanky. Pomalu mu všechno bylo jasné. Posadil se a zamyšleně se díval z okna.

Nezřetelné šedé světlo se rozlévalo po večerním nebi. Proč se Joachim Bjerke dostal do konfliktu se Software Partners?

Proč právě tuhle skutečnost zamlčel policii? A proč stáhl žalobu proti Software Partners?

Gunnarstranda si dal nohy na stůl a zapálil si.

Kouřil a přemýšlel o těchto třech otázkách, aniž na ně našel odpověď. Zbývalo jediné: najít Joachima Bjerkeho a zeptat se ho osobně. Gunnarstranda se podíval na hodinky.

Nemá proč mít špatné svědomí. Víceméně přece slíbil, že se ještě zastaví.

45

Když otevřela dveře a poznala ho, zatvářila se ustrašeně.

„Tak jsem tady zase.“

Neodpověděla.

„Často chodíme víckrát,“ vysvětloval přátelským tónem.

Tím ale její nervozitu nezmírnil. Prostě tam stála.

Neklidně se držela kliky.

„Rád bych mluvil s vaším manželem.“

Nezareagovala okamžitě, ale vyhnula se jeho pohledu.

Dole na podlaze se objevil chlapeček. Chytl se jí za nohu. S

plenkou na zadečku a dudlíkem v puse, na sobě světle modré pyžámko. Jeho matka měla krátkou růžovou sukni a na nohou silné tmavé punčocháče, které zapraskaly elektrickým výbojem, když se jí chlapec otřel o lýtko.

„Je doma?“

Trhla sebou. Mírně přikývla. Hrála si s vlasy, které si spletla do tlustého copu a dole převázala růžovou mašlí.

„Ano,“ pronesla váhavě, otevřela dveře a nechala jej vejít.

Vzadu v bytě bylo slyšet nahlas puštěnou televizi. Dal si na čas. Pomalu si pověsil kabát, nechal ji jít první, aby mohla svého muže varovat předem. Televize ztichla.

Uslyšel, jak někam zmizela i s dítětem. Bylo slyšet jen tlumený hlas. Četla chlapečkovi knížku.

Policista si upravil sako a zbývající vlasy. Pak vešel.

Joachim Bjerke vstal a vyčkával mezi koženou pohovkou a stolem.

„Očividně jste ve vyšetřování příliš nepokročili.“

Posměšný tón v hlase jako posledně.

„Tak co?“

Policista neodpověděl ihned. Přistihl se při tom, že automaticky hledí na hodinky, a usmál se nad vlastním zlozvykem. „O něco jsme přece jenom pokročili.“

Posadil se bez vyzvání na pohovku. Opřel se a ležérně přehodil nohu přes nohu. Rozhlédl se. Konstatoval, že byt je uklizený stejně jako posledně, i když se v něm teď bydlí víc.

Postřehl makléřské brožury, které byly vějířovitě rozložené na skleněném stolku. Pokynul směrem k brožurkám.

„Chcete se stěhovat?“Muž jeho otázku ignoroval, posadil se, ale ponechal si svůj odtažitý krunýř.

„Přistupme k věci,“ vyzval policistu chladně.

Arogantní jako vždy, ty hajzlíku, pomyslel si policista a usmál se, jak nejvíc dovedl.

„Jde o spor mezi vámi a Software Partners.“

„Proč by se vás to mělo týkat?“

„Věděl jste, kde Reidun Rosendalová pracovala?“

„Samozřejmě.“

„A přesto jste přede mnou zamlčel svůj spor s jejím zaměstnavatelem?“

„Jak mě mělo napadnout, že tenhle rozpor v názorech může mít význam pro vaše vyšetřování? Reidun Rosendalová byla podřízený zaměstnanec. Kromě toho byla žaloba stažena.“

Gunnarstranda zavřel a otevřel těžká víčka. „Mohu vás ujistit, že tahle záležitost je pro naše vyšetřování důležitá,“

ujišťoval jej. „Ale to není to nejdůležitější. Jde o to, že jste měl víc spolupracovat.“

„Vy si myslíte, že s vámi nespolupracuji?“

„Přesně tak. Bráníte vyšetřování.“

Bjerke rychle přemýšlel. Pak se shovívavě usmál. „Vy si sem přijdete neohlášený, navíc pozdě v sobotu večer, abyste mě šikanoval?“

Přestal se smát a řekl: „Ano, zažaloval jsem firmu Software Partners.“

Partneři! Gunnarstranda spolkl jedovatou poznámku.

Díval se na stůl a slyšel, jak ten zobák vypráví, jak žalobu proti Software Partners stáhl, čímž byla celá věc smetena z povrchu zemského.

Bjerke vstal a rozhodil rukama.

„Takže už víte, co jste chtěl vědět. Máte ještě nějaké přání?“

Arogantně mu podal ruku na rozloučenou.

Gunnarstranda chvíli přemýšlel, jestli je ten chlap opravdu tak hloupý, jak se dělá. Opřel se o sedačku, aby si pozorněji prohlédl tohle sebevědomé a drzé vystupování.

Všiml si přísných vrásek na mužově mladé pleti. Stažené rty. Ne. Tenhle není hloupý. Jen nezvykle dobře maskovaný hajzl. Tento poznatek způsobil, že se Gunnarstranda těšil na pokračování. „Možná víte, že do bytu pod vámi se někdo vloupal.“

„Samozřejmě. V pátek v noci. To já jsem to vloupání oznámil. Kdybyste dělal svou práci, tak byste to věděl. Pak by vám bylo známo i to, že už jste mě s touto záležitostí obtěžovali už dost.“

„Neměl byste o nás smýšlet tak špatně, Bjerke.“

Muž se posadil a vzdychl. „Copak to celé musíme procházet znovu? Chtěl bych poznamenat, že jsem s touhle záležitostí promrhal celé dvě hodiny. Protože jsem oznámil vloupání. Myslíte si, že po mém telefonátu někdo přišel? Ne, policie přijde, když lidé spí. Brzy ráno, když nikdo v domě ještě není vzhůru.“

Rezignovaně si povzdechl. „Byli tu dva burani od policie a zaznamenali každičké slovo, které jsem řekl.“

„Vy jste na to vloupání přišel?“

„Jak jsem říkal, všechno jsem to policii už jednou povídal.“

Demonstrativně se podíval na hodinky. „Jestli vám jde o to vloupání, můžeme si promluvit, až budete dostatečně informován, co říkáte?“

„Smýšlíte o nás příliš špatně, Bjerke.“

„Víte, kolik je hodin?“

Gunnarstranda zamrkal. „Jak jste na to vloupání přišel?“

„Zbavím se vás rychleji, když odpovím?“

„Jak jste přišel na to vloupání?“

„Viděl jsem stopy.“

„Co jste viděl?“

„Viděl jsem, že někdo vypáčil dveře od bytu.“

„Jinak nic?“

„Samozřejmě jsem si toho všiml i u vchodových dveří dole. Takže si ušetřme tohle opakování. Nechápu, co to má znamenat. Jak jsem říkal, dva uniformovaní policisté si mou výpověď zapsali. Všechno jsem jim popsal. Mohl jste ušetřit spoustu peněz daňových poplatníků, kdybyste se pořádně informoval.“

Policista jeho komentář ignoroval. Klidně pokračoval: „V případě toho vloupání mě udivuje několik věcí. Víte, dveře od bytu někdo vypáčil obyčejným dlátem, zatímco domovní dveře byly rozbité kladivem nebo kamenem.“

„A čemu se divíte?“

„Vypadá

to

tak

neprofesionálně,

nešikovně.“

Gunnarstranda se usmál, jako by ho najednou něco napadlo.

„Amatérsky,“ dodal. „Naši technikové se domnívají, že rána do zámku u domovních dveří lupiči moc nepomohla.“

Naklonil se a popsal teorii techniků, že dveře musely být doširoka otevřené, když někdo rozbíjel zámek kladivem.

Že rýha v omítce odpovídá výši a hloubce zámku. „Skoro to vypadá, jako by nás chtěl někdo zmást,“ uzavřel. „Jako by nám někdo chtěl namluvit, že zámek někdo rozbil.“

„Chcete tím naznačit, že do jejího bytu se nikdo nevloupal?“

„Dveře od bytu byly vypáčené, to jste viděl sám. Ale není tak jednoznačné, jestli někdo vypáčil i domovní dveře.“

„Takže pokládáte stopy po vypáčení na domovních dveřích za falešné?“

„To je dost dobře možné.“

„O co vám přesně jde?“

„Snažím se najít souvislost, nic víc. Proč jste nám zamlčel váš spor se Software Partners?“

„Protože vám do toho nic není.“

„V tom s vámi nesouhlasím. Jediným logickým vysvětlením falšování stop po vloupání do domovních dveří je, že pachatel dveře mohl sám otevřít, takže bydlí v tomhle domě.“

Policista chvíli čekal. „A v tom případě bychom neměli příliš mnoho kandidátů.“

„Ne, pravděpodobně ne,“ přisvědčil Bjerke o poznání krotčeji.

„A pak by musel chudák polda provádět určitá vyšetřování.“

„Jaká vyšetřování?“

„Ta, která nám objasní, jaký vztah existoval mezi auditorem z Grunerloekky a Terje Engelsvikenem.“

Gunnarstranda postřehl, jak Bjerke ztuhl a soustředí se.

Položil si ruce na stehna a předklonil se. Mírně se zašklebil.

Jako na záchodě.

Policista postřehl ticho v dětském pokoji. Ohlédl se.

Stála ve dveřích, za svým mužem, a dívala se na něj. Bjerke se nehýbal. Ani se nepohnul, když prošla místnosti, posadila se, stehna pevně u sebe a tupý výraz v bledé tváři. Manžel ji ignoroval.“ Seděla tam zaraženě, zatímco on měl v očích úplně jiný výraz.

Gunnarstranda na ni zdvořile pokývl. Silná žena. Ale nečitelný výraz ve tváři. Není jasné, kolik toho víš, pomyslel si. Není jasné, co to znamená, jestli vůbec něco víš. Bylo to jedno, policista si prostě musel všimnout, jaký vliv má na Bjerkeho skutečnost, že jeho žena sedí vedle něho. Zelenáč zbledl. Krunýř zmizel. Tak dobrá, jde do tuhého, blesklo mu hlavou, a obrátil se k jejímu muži. „Celou dobu jste nás podceňoval, Bjerke.“

Muž mlčel.

„Před pár hodinami jsem si pohrával s myšlenkou, že vás nechám zavřít.“

Žena nahlas polkla.

„Takové uvěznění by uchlácholilo mé nadřízené a několik novinářů.“

Gunnarstranda udělal pauzu. Bjerke se vyhnul pohledu své ženy.

Policista pokračoval: „Občas zavřeme někoho, kdo byl viděn na místě činu. Ale protože ho obvykle musíme zase propustit, všechno předtím pečlivě zvážíme.“

Mezi mužem a ženou se něco stalo. Nevadí. Má lepší karty, rozhodl se zvýšit.

Díval se přes stůl. „Zpravidla nechytíme pravého pachatele napoprvé. Proto nemůžeme ani ovlivnit zmatek, který pocítí, když zabásneme nesprávného člověka. Proto si ani nemůžeme všimnout chyby, kterou udělá.“

Rozpřáhl ruce. „Stane se jen to, že noviny dostanou svou oběť, na které se můžou vyřádit. Čtenáři dostanou svou pikantní flákotu, ukojí touhu po vzrušení, na kterém jsou v dnešní době závislí.“ Gunnarstranda kamenně přikývl. To je dobře, že jsem tady sám, aspoň si mě pak nikdo nebude dobírat kvůli těmhle sentimentálním žvástům, napadlo ho.

Natáhl si nohy a strčil si ruce do kapes. „Jsme povinni brát ohledy.“

Vnitřně se otřásl a pokračoval: „I tehdy, když snad dopadneme skutečného pachatele a ten bude odsouzen a potrestán, neznamená to ještě, že na nevinném nic neuvízne.

Za dva tři roky nebo možná za pět let už nikdo nebude vědět, kdo skutečně vraždil. Ale pokud si lidi vůbec na něco pamatují, tak je to fotka člověka s bundou přes hlavu. Nebo nějaká příhoda z dětství, kterou novináři vyšťárali. Na příběh, který odhalí jeho charakter a který měl čtenářům podat vysvětlení, proč byl tak strašný.“

Vytáhl si z kapsy cigaretu a zapálil si. V duchu si položil otázku, jestli to stím svým blábolením přece jenom nepřehnal. Vyzkoušel, co udělá mlčení. Je načase vyložit karty na stůl. Ale nejprve musí Bjerke a jeho žena strávit kázání, které jim přednesl. Rozhodl se, že jim dá dvě minuty.

„Vím, kdo je náš člověk,“ pronesl nakonec. Střetl se s Bjerkeho pohledem. „Máš za sebou tři vloupání. Nejdřív před třemi týdny do Software Partners. Pak jsi prohrabal byt Reidun Rosendalové, když už ležela mrtvá na podlaze.

Nezapomeň na to. Říkám, že už tam ležela mrtvá. To tě tak znervóznilo, že jsi odtud utekl. Přenechal jsi své ženě a synkovi, aby mrtvolu našli a aby nás o tom vyrozuměli.

Ale pak jsi musel čekat, až přejde ten největší cirkus.

Musel jsi počkat, až se situace uklidní a až si budete jist, že Reidunin byt už nikdo nesleduje. A pak ses tam vloupal ještě jednou; abys nás zmátl, roztřískal jsi zámek branky na padrť. Branka ale byla otevřená. Tak se poškodila omítka za dveřmi a my jsme začali pochybovat.“

Bjerke sklopil zrak.

„Zapomněl jsi vypáčit domovní dveře.“ Bjerke se bezmocně usmál. „To jsem přehlédl, dveře byly otevřené.“

Policista se sklonil nad stůl. Zamrkal na ženu, která si ho pátravě prohlížela, a pak se znovu obrátil k Bjerkemu.

„A teď pěkně všechno vysypte,“ zavelel. „Všechno, co se toho rána stalo. Všechno. Do nejmenších podrobností.“

46

O hodinu později už sbíhal po schodech dolů a krátce se podíval na dveře do bytu Reidun Rosendalové. Když přecházel cestu a vešel do protějšího domu, tvářil se tvrdě a rozhodně. Zastavil se a podíval na hodinky. Už je po jedenácté. Nedá se nic dělat. Vyběhl po schodech a nahoře sotva popadal dech. Odemkl visací zámek, kterým byl byt Arvida Johansena zapečetěn, a vešel. Rozvítil všechna světla. Hledal. Otevřel všechny skříně a konečně našel, co potřeboval. Dalekohled. Těžký a velký. Takže celkem starý.

Standardní provedení sedm krát pět. Pověsil si ho za opotřebovaný kožený pásek na krk a přisunul vybledlé křeslo k oknu. Přemýšlel. Johansen byl vysoký. Vyšší než on. Ale jak vysoký opravdu byl? Rozhlédl se a nohou shodil hromadu pornografických časopisů ze sedačky.

Porno, no jistě. Dalekohled sundal a časopisy sesbíral.

Celou hromadu pak položil na křeslo a posadil se. Několik časopisů dal stranou a znovu se posadil. Konečně to bylo v pořádku. Zvedl dalekohled a díval se z okna. Venku bylo tma, ale brána byla otevřená a dřevěný plot dostatečně zřetelný. Přesto špatný úhel. Posouval křeslo sem a tam, posadil se, vstal, posunul křeslo, posadil se. Celé to několikrát opakoval, až byl spokojený. Takhle seděl. Arvid

Johansen. Gunnarstranda zašátral v kapsách. Našel cigaretu, zapálil si. Přemýšlel. Reidun zatáhla závěsy. Co se stalo pak? Uběhla nějaká doba. Johansen byl možná vzrušený, viděl ty dva souložit. Pak Sigurd odešel. Co dělal?

Onanoval? Kouřil cigaretu? Možná vstal, udělal si něco k jídlo, show přece skončila. Johansen tvrdil, že pak v křesle usnul.

Dobrá, show skončila. Johansen se motá v kuchyni, připravuje si chleba, vrátí se.

Gunnarstranda vstal, šel do kuchyně. Vrátil se. Podíval se z okna.

Takže je třičtvrtě na šest. Venku je jasný den. Sigurd Klavestad skáče přes plot a podle vlastní výpovědi chvíli stojí před brankou. Vidí ho ti dva hipísáci, kteří přijedou taxíkem z oslavy. Odemknou branku a už nezamknou.

Takže je otevřeno. Johansen to vidí. Co vidí? Vidí, že někdo přichází. Někdo, koho později vypátrá. Dotyčný přijíždí ve vlastním autě. Gunnarstranda se tvrdě usmál. Bouchl se do čela, zlozvyk z dětství. Samozřejmě – Johansen si zapsal státní poznávací značku. Espézetku auta toho vraha. To je přece jasné, no jistě! Zapsaná značka a jediný telefonát na příslušná místa.

Ale kam si to mohl poznačit? Policista se rozhlédl.

Chodil po místnosti. Otvíral šuplíky. Tady. Propisky. Tužky.

Ale žádný papír. Rozhlédl se, přemýšlel. Nikde ani kousek papíru. Nikde žádný poznámkový blok. Ani sešit. Nic na

psaní. Jen hromada pornočasopisů. To je ono!

Gunnarstrandovi se třásly ruce. Usmíval se. Popadl hromadu časopisů a položil je na stůl.

Sehnul se, hledal další časopisy, lezl po čtyřech, díval se pod pohovku. Ne. Jsou tu jenom tyhle. Posadil se, vstal, zapnul světlo na zdi, znovu se posadil a pomalu listoval prvním časopisem.

47

Bylo ráno. Na zářivě modrém jarním nebi viselo slunce.

Dopravní zácpa v Oslo. Všechny pruhy silnice byly přecpané naštvanými lidmi, co dojíždějí do zaměstnání, ospalými autobusy a sténajícími náklaďáky.

Frank Froelich seděl ve svém autě a v břichu cítil neklid. Očekávání. Něco se stalo, něco, co rozumbradové nazývají průlom ve vyšetřování. Byli těsně před cílem. Bylo to slyšet. Znělo to z jejich slov.

Jeho auto popojíždělo v levém jízdním pruhu na západ, ven z města. Zástup aut se téměř nehýbal. Málem se srazil s autem před sebou, když bránil drzounovi na pravé straně, aby vjel do jeho jízdního pruhu. Gunnrastranda se před ním

objevil před půl hodinou, oči měl zarudlé, tvářil se vážně.

Šéf byl jen stín sebe sama. Ani nepozdravil, jenom zacinkal klíčem od auta a kráčel před ním do garáže s vlajícími cípy kabátu. Jeho mlčení Franka znervózňovalo. Noční bujará nálada se postarala o to, že i on se cítil jinak. V ústech měl pěkně sucho. Gunnarstrandovo mlčení se nedalo vydržet, proto se pokusil shrnout svůj rozhovor s hostinským ze Scarlet. Pak prostě jen žvanil a zkusil to se svou teorií.

Možná na ní nebylo nic k chlubení, ale průběh událostí souhlasil. Projel celý případ. Ten hostinský přece říkal, že Engelsviken byl ve Scarlet ve stejnou dobu jako Reidun. Její vlastní šéf, týpek, před kterým už nechtěla roztahovat nohy.

Tahle ryba se zdržovala ve Scarlet ve stejnou dobu jako ona, krátce před její smrtí. Engelsviken, žárlivý a zhrzený milenec, přihlížel, jak se žena jeho snů plazí po pětadvacetiletém cucákovi. Ředitel se prostě musel dívat, jak z něj byla celá vedle, a když páreček ruku v ruce odešel, pěkně vyváděl. Pak se přestal ovládat a v záchvatu zuřivosti rozkopl skleněné dveře za čtyři tisíce korun, asi o půl čtvrté ráno, dvě hodiny před tím, kdy byla Reidun Rosendalová viděna naposledy živá.

Frank barvitě líčil, jak ředitele v hedvábném obleku vynesli z lokálu a naložili do do auta jeho manželky, což o něčem vypovídá. Kruci, ožralec, který navíc roztřískal skleněné dveře v oblíbeném lokále v Oslo, přece nechtěl, aby ho jeho blbá manželka sesbírala na ulici. Určitě svou

ženu přemluvil, aby o kousek dál zastavila, a pak se vypotácel z auta, maximálně dvě hodinky předtím, než byla Reidun Rosendalová zavražděna vlastním nožem na chleba.

Frankovi to připadalo celkem přesvědčivé, když se slyšel breptat. I když jeho teorie nezohledňovala ta vloupání, do kterých se jeho šéf zakousl, existovala přece také možnost, že by mohlo jít o slepou stopu. Tak jako tak, šéfova reakce ho překvapila. Gunnarstranda ho trpělivě poslouchal, prsty se mu však vzrušením netřásly. Ani si se sebejistým úsměvem nezapálil cigaretu. Místo toho sklonil hlavu, na čele tři solidní vrásky od přemýšlení a mluvil pak o tom zatraceném Reidunině sousedovi Bjerkem a o firmě s názvem Ludo. Tvrdil, že Bjerke je ta neznámá osoba, která provedla všechna vloupání, aniž se cokoli ztratilo. Prostě jen proto, že tenhle chlápek úplně sám provozuje firmu, které Engelsviken dluží peníze.

„Co chtěl Joachim Bjerke při svých třech vloupáních najít?“ zeptal se Frank Froelich, když šéf konečně sklapl.

„Dopisy a kazetu.“

Gunnarstranda se kousal do tváře. Se zamyšleným pohledem. „Důkazní materiál. Bjerke byl Engelsvikenův auditor. Engelsviken byl stálým zákazníkem firmy Ludo.“

Frank mlčky přikývl. Nechal šéfa nerušeně předvést své objevy. „Jde o Engelsvikenův motiv,“ gestikuloval Gunnarstranda a mluvil o běsnících věřitelích. O věřitelích, jejich úrocích a splátkách nebo o zboží, které dodávali, které

ale inženýr, který neustále vyhlašoval jeden konkurz za druhým, nikdy nezaplatil.

„Jde o Terjeho Engelsvikena, který nechával firmy krachovat. A pokaždé, když Engelsviken oznámil konkurz, věřitelé vyšli naprázdno.“

Frank se usmál, když auto poskočilo doprava. Kulatý obličej s naškrobenou kravatou a límcem nejspíš v duchu zanadával.

„Takže čachry, jak říkal tvůj švagr?“

„Přesně. Joachim Bjerke mi včera večer všechno povykládal. Nebyl k zastavení. Jako když vytáhneš špunt z vany a voda se valí ven.“

Gunnarstranda popisoval, jak arogantní nafoukaná bublina splaskla a sesypala se.

Vrchní komisař na sobě během slovního přívalu nedal nic znát. Nezmínil se ani, že je velmi dobře informován o Engelsvikenově stodole u Drammenu, kdy se před konkurzy a během nich prodávalo zboží a počítačové vybavení.

Nebylo pro něj novinkou, že zisky z tohoto podvodného prodeje tekly přímo do Engelsvikenovy peněženky. Nové však bylo, když Engelsvikenův auditor popisoval, jak málo cenných věcí věřitelé našli, když se objevil exekutor.

Engelsviken jim nechal jen kávovar a kopírku. Exekutor samozřejmě pěnil vzteky. Znovu a znovu se hrnuly na Engelsvikena a jeho firmu další žaloby. Jenže pak, za pět minut dvanáct, se objevily dokumenty a pojištění od firmy

Ludo. Joachim Bjerke zaručoval pravost a správnost bilancí a dokázal, že všechny přístroje a cennosti se už dávno, dávno prodaly naprosto legálním způsobem. Auditor se musel spokojit s tím, že hodnoty společně s vlastním kapitálem vytekly z firmy na cestě k insolvenci.

Gunnarstranda pokrčil rameny. „Věřitelé samozřejmě vyváděli,“ vzdychl. „Tvrdili, že Engelsviken nedodržoval lhůty atak.“

Frank pomalu přikývl. Odpověď už zná: Řízení zastaveno pro nedostatek důkazů.

„Policie

se

neustále

prosekávala

pralesem

protichůdných výpovědí,“ pokračoval vrchní komisař.

„Nejasným hodnocením a tunami papírů a informací, v nichž se nikdo pořádně nevyznal. Případy se přehazovaly z jednoho oddělení na druhé, ale nikomu se do toho bahna nechtělo pořádně ponořit, aby byla možná obžaloba.

Nakonec

to

pokaždé

pověsili

na

hřebík

s

nálepkou.nedostatek důkazů‘ a bylo to.“

Na chvíli zavřel oči. „Ale pro Engelsvikena bylo čím dál těžší získávat důvěru. Pomalu se jeho případy dostávaly do povědomí. Byl známý, málokdo ho bral vážně a jako špatný zákazník se dostal na černou listinu. Engelsviken byl už dávno předtím, než vymyslel svou firmu Software Partners, pěkně prohnaný. Protože už nemohl dojit obvyklé věřitele, musel najít novou cílovou skupinu, kterou by řádně podojil. Takže prodavače počítačů. Ten nápad byl přece

geniální! Obelhat podílníky. Jediný problém byl, že musel sehnat dost naivních optimistů.“

Zazubil se. „Myslím tím samozřejmě investory. Ti, kteří investovali, vložili své peníze do něčeho, co vůbec neexistovalo. Investice do císařových nových šatů. Když se podnik položí, nemají nebozí podílníci naprosto žádná práva. Jsou ale podílníci, takže solidárně ručí. Jsou spoluzodpovědní!“

Frank zapískal.

„Přesně to, co mi vykládal Svennebye,“ pokračovala holá hlava neúnavně. „Firma Software Partners se skládá ze dvou skupin zaměstnanců. Z těch, kteří o tom všem vědí, a z těch, kteří o tom nemají páru. Ti neinformovaní tvoří fasádu pro okolí, tedy Reidun Rosendalová, kočička s dlouhýma nohama a hezkým obličejem, která navštěvovala zákazníky a slibovala jim hory doly.“

Frank Froelich si vzpomněl na kuřáka dýmky v předpotopním obchodě. Stařík může svému uspořenému důchodovému pojištění tak akorát zamávat. To je jisté.

„Firma neměla peníze,“ pokračoval Gunnarstranda.

„Seriózní obchodníci už Engelsvikenovi nechtěli čekat s placením. A to tango v právním systému mělo přinést zpátky zboží a současně zajistit odškodnění.“

Frank opětoval Gunnarstrandův pohled. Šéf na něj pošilhával, aby zjistil, jestli zatím chápe. „To byla Bjerkeho starost. Bjerkeho a jeho firmy Ludo,“ pokračoval šéf.

„Software Partners totiž Bjerkemu dlužila dvacet pět tisíc. Ale nedostal ani zlámanou grešli. Proto Software Partners zažaloval, jak se sám vyjádřil.“

Vrchní komisař zamával ukazováčkem. „Takže Engelsvikenův advokát se domníval, že je doba zralá na to, aby zamával starým důkazním materiálem. Je to jasné?“

Frank přikývl. Sundal nohu z plynového pedálu. Zácpa se dala plynule do pohybu, takže mohl jet na volnoběh.

„Brick si myslel, že nastal čas, aby Bjerkemu připomněl riziko, které podstupuje auditor, který falšuje papíry.“

Gunnarstranda se suše zasmál. „Milý Joachime, tahle tanga tě řežou do koulí. Uděláš, co ti říkám, nebo o ně chceš přijít?“

Když vjeli do tunelu, Frank zavřel okno. Předklonil se a vypnul ventilaci, aby do vozu nepronikly výfukové plyny.

Zácpa byla pořád ještě pořádná a čtyřicet metrů pod zemí nebyl vzduch zrovna čistý.

„Bjerke musel vzít žalobu proti Software Partners zpět, aby ho vzali na milost,“ pokračoval vrchní komisař. „Ale Brickovi s Engelsvikenem to nestačilo. Dva procesy už vyhráli a viděli možnost, jak na Bjerkem vynutit peníze.

Proto Brick žádal od firmy Ludo dvě stě tisíc jako odškodnění.“

Frank znovu hvízdl. Tentokrát však v duchu.

„Bjerke byl najednou po kolena ve sračkách. Software Partners mu dlužila dvacet pět tisíc na honorářích a navíc

najednou riskoval, že přijde o licenci a půjde do vězení, když těm dvěma gaunerům nevyskládá na stůl dvě stě tisíc.“

„Skvělí zákazníci.“

„Engelsviken a jeho advokát, jasně.“

Gunnarstranda pokyvoval hlavou. „Ale teď už je nejspíš konec. Davestuen a jeho kluci tam dnes ráno před osmou vyrazili. Davestuen se k tomu rozhodl poté, co včera pár hodin strávil se Svennebyem a večer si ještě promluvil se mnou. Doufejme, že seženou dost důkazů na žalobu. Firma Software Partners je každopádně podfuk.“

Neradostně se usmál. „A zítra půjde nejspíš do konkurzu,“ dodal.

„Co Bjerke udělal, když mu došel ten požadavek na odškodnění?“

„Konečně mu došlo, že od Engelsvikena a Bricka lze očekávat cokoli. A že proti němu mají v ruce zatraceně dobré důkazy.“

„To je přece vydírání.“

„Přesně tak. Bjerke jim vyhrožoval, pokusil se s nimi vyjednávat, ale ničeho nedosáhl. Jak mi řekl včera večer: jediným východiskem pro něj bylo páčidlo a noc. Musel se pokusit najít důkazy a zničit je. Proto převrátil Software Partners vzhůru nohama, ale nenašel ani ň.“

Frank pohlédl doleva a optimisticky přejel do vedlejšího jízdního pruhu. Cítil potřebu zeptat se, co považoval za

nejdůležitější. „Proč si Bjerke namlouval, že by se důkazy mohly nacházet v Reidunině bytě? Proč se tam vloupal?“

„Někdo mu zavolal a řekl mu, že má hledat u ní.“

Frank se opřel do sedadla. Auto znovu stálo. Naslouchal šéfovu vysušenému hlasu.

„Stalo se to tu neděli, kdy byla Reidun zavražděna.

Joachima Bjerkeho brzy ráno probudil telefon. Prskalo v něm, takže Bjerkemu došlo, že někdo volá z mobilu.“

Gunanrstranda se podíval na svého kolegu. „Hlas v telefonu pronesl čtyři slova,“ informoval.

„Originály jsou u Reidun. Tu větu hlas dvakrát zopakoval,“ pokračoval. „Pak se spojení přerušilo.“

Gunnarstranda se odmlčel.

„Bjerke o tom nejdřív přemýšlel,“ pokračoval váhavě.

„Jak sám řekl, v posledních měsících nemyslel na nic jiného, jen na ty zatracené originály.“

Gunnarstranda pokračoval ve vyprávění o Bjerkem. O

jeho překvapení. O pochybnostech, zda řadový zaměstnanec může ty originály skutečně mít u sebe. Jeho vlastní sousedka. Může to být pravda? Ne, přemýšlel. Ten telefonát byl jen další tah v Brickově a Engelsvikenově bojové strategii. Takže Bjerke zůstal v posteli a o všem přemýšlel.

Pak si oblékl sportovní oblečení a vyběhl. Jako každé ráno.

„Jak je to možné?“ zvolal Gunnarstranda. „Ten chlápek takhle denně běhá, potí se jako kůň. V době, kdy ostatní

sotva dolezou na záchod. Každý den! Představ si, jak by tahle scházející země mohla jeho energii pozitivně využít!“

Gunnarstranda si pomalu vytáhl cigaretu z kapsy.

„Teď ne!“

Frank položil ruku na zapalovač. „Jsme pod zemí.

Potřebujeme všechen kyslík.“

Gunnarstranda zasunul cigaretu do kapsy a pokračoval.

„Protože na Drammensvei nic nenašel, uvažoval, že se důkazy skutečně mohou ukrývat u zaměstnankyně. Vždyť by nemusela vědět, že u ní jsou. Nakonec neběhal tak dlouho jako každý den. Vrátil se zpátky. Zazvonil u Reidun, ale neotevřela mu. Podíval se do bytu, a hotovo.“

„Sympaťák,“ poznamenal Frank.

„Správně,“ odvětil Gunnarstranda temně. „I Bjerke je prevítek. A teď má navíc problém.“ Frank nadzvedl obočí.

„A jeho žena… Nelíbilo se jí, co včera manžel vykládal.“

Gunnarstraňda vyhlédl z okénka. Popisoval její hněv.

Obviňování. Muž, který vlastnímu dítěti připravil takové překvapení. Její muž. Manžílkova arogance splaskla jako bublina. Potil se jako kůň, v podpaží fleky jak talíře. Pípal na ni: „Mio! Snaž se mě přece pochopit, Mio!“

„To se spraví,“ zamumlal Gunnarstanda tiše. „Zaslouží si někoho jiného. Ne účetního. Víš, koho mi Bjerke připomíná?“

„Ne.“

„Takové ty nagelované nádhery, co vystupují na turné.

Nažehlený ksicht, úsměv za každou cenu a pěkný účes, i když spadne na držku a čtyřikrát se otočí. Prostě se otřepe, vstane a se svým úsměvem jak z reklamy na zubní pastu tančí své Labutí jezero.“

„S úsměvem jak z reklamy na zubní pastu,“ zazubil se Frank. „A jaká je jeho žena?“

Gunnarstanda vyhlédl z okna. „Ta je v pohodě,“ odvětil.

„Kravaťáci tomu říkají dobrá investice.“

„Co teď?“

„Ujistil jsem je, že ho nepodezříváme.“

„Jak si můžeš bejt tak zatraceně jistej?“

„Protože Bjerke ji nezabil.“

„A kdo teda?“

„Na to právě čekám.“

Frank mlčel.

„Čekám na telefon. Pak budeme znát odpověď.“

Pohlédl doprava. Velké červené číslice na zdi oznamovaly, jak hluboko pod zemí se nacházejí.

„Každopádně sem dolů mi nikdo nezavolá,“

poznamenal suše.

48

„Davestuenjetady,“ zamumlal Gunnarstranda, když dorazili. Před vchodem do Rentoffice vedle sebe stála čtyři tmavá auta. Čtyři nepřehlédnutelné vozy. Tmavě modré, stejné modely, tatáž barva, státní poznávací značky v sérii.

Už z dálky to smrdělo policií. Na parkovišti bylo těsno.

Frank musel počkat. Nechal vyjet malou modrou hondu s boxem na lyže na střeše a pak se nacpal na parkoviště.

„Viděl jsi to?“ zahekal.

„Co?“

„Sonja Hagerová. Jezdí si tu s boxem na střeše.“

Komisař pokrčil rameny. „Víš to určitě?“

„Jo, byla to ona. Je zvláštní, že ji z toho Davestuen vynechal.“

Frank mávl na policistu, který se opíral o první auto.

Gunnarstranda svraštil čelo a zamumlal: „Vůbec se mi nelíbí, že ji Davestuen vynechal.“ Nervózně si zaklepal na dvě řady umělých zubů. Zubařovo umělecké dílo.

„Jdeme nahoru?“

Gunnarstranda nezareagoval ihned. „Musím přemýšlet,“

zašeptal nakonec. „A musím počkat na ten telefonát.“

Frank zajel mezi dvě jiná auta. Zůstali sedět ve voze a dívali se na betonovou zeď. Bylo hrozné ticho.

Gunnarstrandův zapalovač cvakl. Frank postřehl, že se komisaři mírně třesou ruce.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak málo vzduchu mají tyhle stavby?“ zeptal se Gunnarstranda a ukázal cigaretou na zeď. „Ne.“

„Dnes už vůbec nepřemýšlíme komplexně. Dřív byli kameníci skuteční odborníci, kteří netesali jenom náhrobky.

Dokonce dělali z žuly mostní pilíře. Žulové bloky, které stojí ještě dnes.“

Frank zaváhal.

Vnímal, jak suchý a drsný má šéf hlas. Rozhovor mu připadal postavený na hlavu. „Než je všechny jednou strhnou,“ hlesl.

„Ale žula má strukturu, barvy, vzory – podle toho, jak se bloky překrývaly. V betonu žádné struktury nenajdeš, jenom šedivé plochy. Podívej se na tu zeď!“

Gunnarstranda na ni ukázal.

Frank se obrátil ke svému nadřízenému a energicky se zeptal, co to kruci má znamenat. „Nikdo se na takovou zeď přece nedívá!“

„Ale dívá,“ trval na svém vrchní komisař. „Zeď je přece napůl krajina. Podívej se na ty suché větve nad zdí. To je Stephanandra22. Zahradník ji objednal, protože se speciálně šlechtí, aby se mohla plazit po zdech. Ale ti, co tuhle budovu 22 korunatka – popínavý zahradní keř (pozn. překl.)

navrhovali, tak dalece nepřemýšleli. Prostě nechali vyrobit velkou šedou plochu, která při mínus třiceti zaručeně popraská. Mráz se dostane tak hluboko, že na jaře led tu zeď nadzvedne, rozbije ji a vzniknou praskliny, protože beton je nepohyblivý. Pak se ta zeď každý rok trochu víc poruší.

Tomuhle by se dalo zabránit, kdyby mysleli komplexně a vnímali zeď jako součást krajiny. Kdyby používali žulové bloky a vytvořili zeď hezkou, pohyblivou a trvanlivou.“

Froelich se na šéfa znovu podrážděně podíval. „Jdi rovnou k věci. Kdo ji zabil?“

„Jde o komplexní myšlení, jak jsem říkal. Nesmíme udělat chybu a zapomínat na celek.“

Frank bouchl pěstí do volantu. „Tak jo, kruci,“ vyhrkl zoufale a nervózně zašeptal: „Komplexně.“

„Musím myslet na to malé modré auto s kastlí na střeše,“ pokračoval Gunnarstranda tímtéž suchým, umělým hlasem.

„Nelíbí se mi, že Sonja Hagerová najednou jezdí v tomhle autě. Normálně by přece měla jezdit stříbrným mercedesem. Navíc jsem slyšel, že v tom pouzdře si Bregard vozí brokovnici s dvojitou hlavní. Něco mi tu nesedí. Sonja Hagerová má klíč od firemního archivu. Prostě nechápu, proč ji Davestuen vynechal!“

„Každopádně ji nikdo nesledoval.“

Oba zírali na vchod do paláce připomínajícího iglú, sídlo firmy Software Partners. Uvnitř ani stopa po jakékoli aktivitě.

„U mě doma, na Bergensgata,“ pronesl Gunnarstranda do ticha, „naproti bydlí chlápek, co to už spoustu let táhne s jednou vdovou v Sagene.“

Frank neodpověděl. Jen se tiše otočil a prohlížel si šéfův obličej, aniž by v něm postřehl jakýkoli náznak veselí.

„Chodí za tou svou vdovičkou jednou týdně. Jeho žena pokaždé strašně naříká. Alespoň se to povídá.“

Gunnarstranda se unaveně usmál. „Pokaždé! A když se vrátí domů, jeho stará vříská znovu a pak se s ním zase cicmá.“

Cicmá, pomyslel si Frank a zdvořile se zeptal: „No a?“

„Někdy na ty dva myslím,“ pokračoval komisař.

„Říkám si, jak to ta ženská může vydržet. Musí přece vědět, že ji lidé pomlouvají.“ Zhluboka potáhl. „Už dávno toho mizeru přece mohla zabít.“

Frank se zájmem přikývl. Chvíli pochyboval o zdravém rozumu svého nadřízeného, ale teď se uklidnil, protože příběh skončil obvyklou frustrací z osoby pachatele.

„Ale pak mi najednou došlo, že by si žena smrt svého muže samozřejmě nikdy nepřála.“

Frank sebou trhnul. „Kam vlastně míříš?“ zeptal se nervózně.

Gunnarstranda se ke kolegovi pomaloučku otočil.

„Řekněme, že Engelsviken nebo jeho žena zavraždili Reidun,“ začal váhavě.

„Dobrá.“

„Pak jsme ale z celku vypustili jednu osobu.“

„Koho?“

„Jejich služku.“

Frank si ji vybavil. Nejdřív se objevila se špatně zapnutou košilí, ale pak ji měla zapnutou správně. Ucítil, jak mu na zádech vyrazil pot. Spatřil před sebou bezbarvé rty Sonji Hagerové, když mluvila o dobrých a špatných dnech.

„Mám jít nahoru?“ zeptal se a ukázal hlavou směrem ke vchodu.

Gunnarstranda jeho dotaz ignoroval. Zamáčkl cigaretu.

„Mimochodem, včera jsem se stavil v Johansenově bytě.“

„Kdy?“

„Po rozhovoru s Bjerkem a jeho ženou.“

„Proč?“

„Abych našel espézetku.“ Froelich mlčel.

„Bjerkemu někdo volal z mobilního telefonu,“

zopakoval Gunnarstranda. „Vrah chtěl, aby Bjerke přehrabal byt Reidun Rosendalové a nechal tam své otisky prstů. Aby byl podezřelý on. Bjerke přísahal, že to bylo z mobilu.

Takže ten, kdo volal, seděl v autě. Zkrátka a dobře, znamená to, že ten vůz stál před domem a Johansen to auto viděl. A viděl i vraha. Johansen dostal balík peněz od někoho, kdo se zajímal o Sigurda Klavestada. Takže mu Johansen Klavestadovu adresu prodal za padesát tisíc. Otázkou zůstává, jak se zkontaktoval s řidičem toho auta.“

Franku Froelichovi běhal mráz po zádech. Otázkou zůstává? Co tím svým.otázkou zůstává‘ vlastně myslí?

„Johansen si poznamenal státní poznávací značku a našel majitele auta. Půl druhé hodiny jsem byl u něj v bytě.

Hledal jsem tu značku. Dědek si ji někam musel poznamenat, ale kam? Kam, kruci? Víš, kam si ji zapsal?“

„Ne.“

Frankovi vyschlo v ústech.

„Celou dobu jsem seděl na hromadě pornografických časopisů. Najednou mě něco napadlo. Listoval jsem jak o život. Mohl jsem si prohlídnout víc kund, než mám doma rostlinek v herbáři. Pamatuješ, jak jsem si v tu sobotu vsadil?“

„Kterou sobotu?“

„V tu sobotu, kdy byla zavražděna Reidun Rosendal. To znamená, že ji zabili v neděli ráno. Ale já jsem měl čísla, která vyhrála, napsaná.“

„Ne, už se nepamatuju. Jak to ale souvisí s naším případem, do prčic?“

„Takže, kozy jedné z těch ženských byly plné načmáraných čísel. Dvanáct z nich byla výherní čísla.“

„No a?“

„Vedle těch čísel byla napsaná státní poznávací značka.“ Frank Froelich přikývl.

„Nemusí to nutně být espézetka auta našeho vraha,“

pokračoval Gunnarstranda.

„Ne, to nemusí,“ souhlasil Frank napjatě. Znovu ucítil pot na zádech.

„Ale Johansen měl ten časopis v sobotu možná před sebou. Poznamenal si tažená čísla. Pak si mohl psát, co chtěl. Možná spal. Celou noc přece pozoroval Reidun a Sigurda. Do jisté míry je pravděpodobné, že ta espézetka patří vrahovu autu. Jenže jenom tohle by před soudem neobstálo.“

„Tak už konečně vyklop, komu to auto patří, zatraceně!“

„To nevím. Má mi to zjistit ta tlustá ženská ze zprostředkovatelny práce.“

„Ta tlusťoška?“

Víc už Frank říct nestihl. Přerušilo je vyzvánění telefonu. Konečně. Vrchní komisař se sklonil a zapisoval.

Pak zavěsil. Beze slova strčil svému kolegovi před nos lísteček.

Mercedes 280, model 1990, majitel: Sonja Lovise Hagerová.

Frank vzdychl a otočil klíčem v zapalování. „Lovise,“

zamumlal. Vychutnal si to jméno a nastartoval. Nelíbilo se mu, že se jmenuje Lovise. Vybavil si ji za volantem malé hondy s boxem na střeše.

Gunnarstranda zbledl. Vytáhl z přihrádky modrý maják.

„Šlápni na to!“ vykřikl. „Doufám, že tenhle křáp funguje.“

49

Vrchní komisař držel v ruce mikrofon a energicky do něj promlouval. Žena, která poslouchala jeho pokyny, odpovídala klidně jako dozor při odbavování v metru. Přesto bylo zřejmé, jaká je situace. Vyjadřovala se příliš zdvořile.

Žádné chichotání, žádné vtipy. Situace byla vážná.

Frank si vzpomněl na služku se špatně zapnutou halenkou.

Gunnarstranda odložil mikrofon.

„Proto měla ta služka takový strach,“ poznamenal Frank a vypnul majáček, když dorazili na Hoffsjef Loevenskiolds vei. „Musela všechno vědět.“

Gunnarstranda zasmušile přikývl.

„Sonja vyzvedla svého totálně zřízeného muže před Scarlet kolem půl čtvrté. Hostinský vyprávěl, že

Engelsviken zkrotí jako beránek. Když přijeli domů, služka se nejspíš vzbudila.“

„A Sonja Hagerová prostě vypěnila. Stačilo,“ zašeptal Gunnarstranda. „Odvedla manžela do postele a jela do města. Služka si určitě všimla, že se vrátila. Možná spolu mluvily. Sonja měla šaty od krve. Kruci, jak jsme mohli na tu služku zapomenout?“

Frank neodpovídal. Děsil se toho, co je čeká. Děsil se chlapů v helmách, co se plazí v trávě. Zásahová jednotka.

Bál se celého toho dramatu.

„A dnes přijel Davestuen s klukama,“ pokračoval Gunnarstranda. „Náhodou byla ve firmě. Ona a Bregard.

Musela pochopit, že ta razie souvisí s námi.“

Frank mlčel. A pak odjela, aby dokončila práci, pomyslel si.

Támhle je.

Malá modrá honda parkovala zešikma před obrovskou garáží. Box na střeše otevřený. Dveře od auta dokořán.

Frank zastavil. Zvláštní, že ten frajírek Bregard má takové pidivozítko, pomyslel si. Vyskočil z auta.

Autorádio řvalo na plné pecky: „Rybaření ve Vaelaesj, rybaření ve Vaelaesj!“

Podíval se do rakve. Prázdná. Ohnul hřbet a nahlédl do auta. Otevřená krabička, Eley Grand Prix, kalibr 12. Napůl prázdná. Tosi myslel. Frajerská brokovnice. Stejně jako její majitel. Gunnarstranda došel k autu. Frank mu ukázal

krabičku s broky a zavřel dveře. Hudbu téměř nebylo slyšet.

Z dálky slyšeli blížící se sirény. To zas budou mít sousedé o čem tlachat, blesklo mu hlavou. Znovu si vybavil služku se špatně zapnutou košilí. Pomyslel na Clinta Eastwooda.

Doutník v ústech a v ruce Magnum .4423. Tak to vyklop, dělej! Drop it, angel, or 111 make you fly! Žádné otázky.

Dirty Harry nikdy nepotřeboval nic vysvětlit. Tedy – když měl své Magnum za pasem. A Dirty Harry neměl nikdy dovolenou. Dirty Harry nepřišel o práci, když během důležitého úkolu porušil předpisy!24. Frank znovu otevřel dveře a vypnul rádio. Na ulici se sneslo ticho. Kruci, copak tu nebydlí žádné děti? Sledoval Gunnarstrandu, jak se vrací k policejnímu vozu a sedá si dovnitř. Bere do ruky mikrofon. Sirény se blížily.

Frank obrátil pohled k domu a myslel na ni. V okruhu šílenců zamotaných do tohoto případu byla Sonja Hagerová jednou z mála lidí, kteří mluvili o opravdových pocitech.

Někdo bere sliby vážně, řekla. Poté, co zabíjela.

23 těžký, celonerezový revolver pro sportovní a lovecké účely ráže .44 (pozn. překl.) 24 celá pasáž odkazuje na film režiséra Dona Siegela Dirty Harry zroku 1971 s Clintem Eastwoodem v hlavní roli (pozn. překl.)

Pohledem putoval z domu k autu a zase zpět. Nejistota.

Co si asi myslela? Měla strach? V afektu určitě. A určitě dost přetažená, když nashromáždila tolik nenávisti, aby se chránila.

Do určité míry šlo o racionální způsob jednání.

Systematicky odstraňovala svědky. Možná to teď právě dělá. Pokud to nevyřídila už předtím.

Byla příčetná? To ano, ale ještě pořád není připravena přijmout svůj trest. V tom případě se vlastně může stát cokoli, pomyslel si a pomalu se vydal k domu.

50

Díval se na hnědé dveře. Nad domem se vznášelo ticho.

Jako dusivá přikrývka. Sirény ztichly. Ulicí se neslo jen vrčení dieselových motorů terénních vozů. Bouchání dveří.

Ticho.

Myslel na Reidun, která Sonju Hagerovou pustila dovnitř. Byla unavená, tak unavená. Určitě Sonju prosila, ať už jde k čertu, že si o jejím manželství promluví, až bude Reidun lépe naladěná.

Až ležela s nožem v prsou na zemi. Pak rozpárala Sigurda Klavestada a nejspíš se zbavila i Arvida Johansena.

Brala si na paškál jednoho po druhém. Ty, kteří by mohli způsobit jejípád. Služka ji dnes v noci musela slyšet.

Poslední svědek. Je ještě naživu?

Ticho se rozléhalo. Frank myslel na nehezké uzliny na Sonjině tváři. Na její úsměv. Vlastně to ani nebyl úsměv. Co ale přišlo pak? Šok? Protože jí Frank Froelich vyprávěl, že i Oeyvid Bregard měl s mrtvou poměr? Nebo jí došlo, jak vážný je její čin? Došlo jí, že návštěva policie znamená, že se ji někdo snaží dopadnout a odsoudit?

Stoupal po schodech. Stiskl kliku. Dveře byly otevřené.

Najednou uslyšel kvapné kroky. Otočil se. Kampenhaug a ostatní v plné zbroji. Samozřejmě Kampenhaug. Obličej pomalovaný zelenou barvou. Pistole a helmy. Zastavili se.

„Froelichu!“

Kampenhaugův hlas.

Otevřená ústa, zpocený, zeleně pomalovaný obličej.

Kruci, Kampenhaug stojí úplně vzadu. Copak tu není jediná, kvůli které by se mohl poškrábat na koulích?

Frank se na něj klidně usmál a vešel do otevřeného domu. Velké okno v obývacím pokoji vypadalo jako pohlednice z Oslofjordenu25. Hnědé ostrůvky ve třpytivé vodě.

25 fjord (pozn. překl.)

Frank se rozhlédl. Těžký kožený nábytek v anglickém stylu. Masivní krb z přírodního kamene jako by chtěl místnost převážit. Regály s knihami. Metry knih za sklem.

Olej na plátně bez rámu a poměrně velké akvárium s několika nezvykle velkými závojnatkami, které své rozpláclé rybí tlamičky tiskly na překvapivě čisté sklo.

V pokoji bublalo akvárium. Jinak ticho. Bublající voda a tiché chňapání akvarijních rybiček. Něco jedly. Frank Froelich se otočil k vojákům. Zapůsobilo na něj, že se pohybují tak neslyšně.

Dal se do pohybu a kráčel napříč místností k pootevřeným dveřím. Podlaha pod ním tiše praskala.

„Froelichu!“

Zase Kampenhaug.

Frank se zastavil, otočil se a opětoval jeho pohled.

Kampenhaug se rukou opíral o rám dveří. Druhou ruku položenou na zbrani. Mlčel, jen dýchal otevřenou pusou.

Frank Froelich se usmíval. Proč cokoli říkat? Že ta žena je nebezpečná? Samozřejmě, že je nebezpečná. Je zoufalá a nezná meze.Tak se mě, sakra, neptej, jak to všechno dopadne.

Bude radši držet hubu, než aby tohohle ubohého blbečka trápil takovými komplikovanými úvahami. Máš příliš moc chlupů na pažích, aby vůbec něco pochopil, pomyslel si klidně, otočil se, a než otevřel dveře, nejprve je opatrně pootevřel. Engelsviken ležel na podlaze. Nahý.

Celkem tlustý chlap. Ale tukové polštáře má hlavně na břichu a na prsou. Nohy vypadají neuvěřitelně tenoučce.

Mezi pupkem a místem, odkud vyrůstají vyhublé nohy, toho měl spoustu. Slušná výbava. Engelsviken dostal jednu do hlavy a byl tuhý jako stearinová svíčka.

Ona však žila. Seděla v posteli. Košili neměla zapnutou špatně. Neměla na sobě vůbec nic. Byla nahá jako hřích, kterého se dopouštěla se svým šéfem. Kolena si tiskla k tělu, choulila se v rohu, postele, nevnímala ho, nevnímala vůbec nic. Strnule hleděla na dveře. Ale žila. Dvě světle červené bradavky se choulily za koleny.

Frank se zastavil na prahu. Sonja je musela přistihnout v nejlepším.

Zvedl ruku a dal nejbližšímu příslušníkovi speciální jednotky znamení. Kráčel těsně za ním, zbraň připravenou.

Frank vešel do pokoje. Překročil mrtvé tělo a přiklekl k ženě, která se choulila v rohu postele.

Strnulý orientální obličej, grimasa, kterou si neuměl vyložit. Dvě hnědé oči nad třesoucími se rty hleděly do prázdna. Dívala se skrze něj, nevnímala ho, zrak upřený na zatracené dveře. Nejspíš je v šoku, pomyslel si.

„Kde je?“ zeptal se.

Žádná reakce.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Kůži měla studenou. Vypadala jako vosková figurína, byla v jiném světě.

„Kde… where is she?“

„Tady!“

Když uslyšel její hlas, došlo mu, že je ke dveřím otočený zády. Uběhl zlomek vteřiny.

Nebyl schopen promluvit. Mohl jen otočit hlavu, zahlédnout ji. A na svou obranu zavřít oči. Na sítnici se mu vyleptal její obličej. Šílené skleněnkové oči Sonji Hagerové.

Mířící dvojitá hlaveň. Nad ní šklebící se ústa a prsty, které odpálily obě hlavně najednou.

51

Když padal, strhl s sebou i služku. Na podlahu. Válel s ní sudy. Křičela. Nebylo se čemu divit, koneckonců váží přece devadesát kilo. Ale on její křik nevnímal. Zanikl v hluku výstřelů. Nejčistší Soumrak bohů26. Viděl jen její otevřená ústa a cítil, jak se mu její pronikavý křik zaryl do prsou. Zůstala ležet přimáčknutá ke zdi. Zakryl ji vlastním 26 odkaz na operu Richarda Wagnera Götterdämmerung (pozn. překl.) tělem a najednou ucítil intenzivní bolest na prsou. Konečně ticho. Naprosté ticho. Otevřel oči a pohlédl na ni.

Připomínala mu Katrine. S Katrine se seznámil během jedné svatojánské noci. U ohně. Pak se milovali na ostrůvku.

Určitě to bylo jejími černými vlasy. Jejími vlasy a holou kůží, kterou cítil pod košilí. Kruci, ta bolest na prsou! Sakra, zakousla se do něj! „Přestaň,“ zamumlal a setřásl ji. Povolila stisk. Konečně. Zírala na něj s otevřenými ústy.

Odvalil se od ní a obrátil se. To byl pohled! Zeď naproti dveřím byla rozstřílená na cucky. A ve dveřích stáli tři muži s pomalovaným obličejem, strnulým pohledem a prázdnými pistolemi. Protiteroristické komando. Tentokrát stříleli do zdi.

„Vzdávám se,“ zašeptal. „Vzdávám se bez boje. Sepište to. V trojím provedení.“

Poklekl. Prohlížel si obě mrtvá těla, která vedle sebe ležela.

Pomalu se otočil ke dveřím, kde zrovna mužíček nízkého vzrůstu s téměř holou lebkou odstrkával Kampenhaugena.

Frank

Froelich

postřehl,

jak

Gunnarstranda rozčileně protáhl obličej, věnoval mu krátký pohled, pak si sundal kabát, poklekl k mrtvole Sonji Hagerové a obě těla přikryl, jak to jen šlo. Zpod kabátu trčela brokovnice a Engelsvikenova párátka.

Frank si odkašlal.

Nikdo nic neříkal.

Desperát. To slovo teď mělo obsah. Vstal. Spíš viděl, než slyšel, jak Gunnarstranda tiše a vydatně nadává. Otočil se k nahé ženě, svlékl bundu a poškrábal se na prsou v místech, kde ho pokousala. Bundu jí podal Šílená. Její oblá ňadra. Dvě světle červené bradavky se na něj zuřivě dívaly, než zmizely za zipem. Jeho obrovskou bundu měla téměř po kolena. Pět dlouhých, rudých nehtů se mu zarylo do paže.

„Froelichu,“ zaprskala někde za ním plešatá hlava.

Frank Froelich nechtěl nic slyšet. Odtáhl služku do vedlejšího pokoje a tam ji předal policistovi. Vyšel ven, do zahrady. Dýchal čerstvý vzduch. Opřel se o strom a sledoval čilý ruch kolem. Stál tam, dokud se k němu nedošoural Gunnarstranda s rukama zabořenýma do kapes u kabátu. V

koutku úst mu visela vlastnoručně ubalená cigareta.

Dívali se na sebe.

Gunnarstranda si cigaretu zastrčil do kapsy. „Šlo to rychle.“

Frank pomalu přikývl. „Moc práce to nedalo.“

„Ne.“

Gunnarstranda se rozhlédl kolem. „Teď nám začne pěkné papírování.“

„To teda jo.“

Gunnarstranda ustoupil na stranu a pustil lidi od záchranky. „Musíme jen sehnat tlumočníka na výslech ženy ve tvé bundě.“

Zvláštní rozhovor, pomyslel si Frank. Odpověděl: „Jo.“

Odcházeli společně. Zastavili se u branky.

„V každém případě muselo být zatraceně těžké žít s takovým chlapem,“ vzdychl Gunnarstranda.

„Podívej se na tu fasádu. Na dům, auta, na tu zahradu…“

„A spoustu samoty,“ dodal. „On měl ji, ale ona holt neměla nikoho.“

Došli k vozu.

„Dnes v noci prostě pohár přetekl.“

„Řečičky,“ vpadl mu Frank nervózně do řeči. „Přibližně třetina veškerých norských manželství skončí naprosto normálním způsobem. Ta ženská se přece klidně mohla nechat rozvést!“

Gunnarstranda se nadechl. Frank tušil v jeho očích jiskřičku radosti. „Myslíš, že si mohla všechnu tu zlost ušetřit?“

Jeho hlas zněl výsměšně, ale tvář vyjadřovala skutečnou úlevu. „Někdy prostě případu nepřijdeš na kloub, Froelichu.

O lidech nemluvě.“

Pro mě za mě, pomyslel si Frank vyčerpaně. Ale přesto to musel říct: „Když se Sonja Hagerová tak strašně trápila, proč si zlost nevylila logicky na nejbližší osobě?“

Gunnarstranda pohlédl na dům. Otevřel dveře auta.

„Vždyť to nakonec udělala,“ zazubil se a nastoupil.